Vybledlé barvy choroby

Poznámky k výstavě Decadence Now!

---

Dominik Melichar

Decadence Now! And late?

zdroje: designcabinet.cz; e-architekt.cz; decadencenow.cz

ilustrace: Dominik Melichar
(přidal uživatel dominik.melichar)

Poznámky to budou možná trochu těkavé, koneckonců však reflektují nejinak těkavé téma.
Vlastně se obé stalo úplnou náhodou. Na sklonku roku 2006 nás, pubescentní středoškoláky odmítající cokoli, co se jen otíralo o pojem umění, vzala osvícená paní učitelka Průmyslového výtvarnictví na výstavu V barvách chorobných, kterou (ještě společně se slavnou výstavou Františka Skály v Rudolfinu) dodnes považuji za nejlepší výstavu, kterou jsem měl možnost projít. A asi před třemi týdny jsem seděl s kolegou, hudebním vědcem, v kavárně umprum, popíjeli jsme a diskutovali o umění, načež jsme se spontánně rozhodli, že půjdeme do Rudolfina na výstavu Decadence Now!
Dekadence přelomu století mě naprosto uhranula a možná i ona se stala jedním z důvodů, proč jsem šel studovat literární vědu na Filosofickou fakultu. Obrazy Karla Hlaváčka, Jana Zrzavého nebo mého oblíbence Josefa Váchala bych si, být zámožnější, hned vyzdobil celý byt, nehledě na častou depresivnost jejich témat nebo zpracování.
Jejich kresby, fotky například Františka Drtikola, plastiky a další artefakty podstupují stálou zpověď z touhy po hledání jiné estetiky. Touhy jít za hranice okleštěného lidství, zbourat tabu, nabídnout zcela jiné úhly pohledu a zároveň nikdy nevystoupit ze směru, který je umění nejvlastnější – vyprávět beze slov.
Může tohle o sobě prohlásit „současná dekadence“, jak určité znaky společné některým umělcům pojmenoval Otto M. Urban (neshodou okolností stejný kurátor jako v případě přehlídky dekadence přelomu století)? Existuje opravdu něco jako současná dekadence? Pakliže existuje, je toto její emblematické zastoupení? Jaký příběh vypráví dva souložící lidé před nakašírovaným pozadím nebo výjev polonahých krásných mužů a žen z nějaké party?
V propozicích k výstavě se píše: Dekadentní umění je vyhrocené, přesahuje míru obecně přijatelného, provokativně bourá ta nejcitlivější tabu. Dekadence je pevně spojena i s jasným postojem krajního individualismu. Co je v současné době vyhroceného na pornografii, kterou si běžně prohlíží děti na prvním stupni základní školy, nebo na parodiích významných politických či intelektuálních osobností (např. karikaturní plastiky královny Alžběty či papeže Benedikta XVI. zobrazující je v nelichotivých pozicích), které jsou dnes tak běžné, až například dánské kreslíře překvapilo, že se proti jejich tvorbě vůbec někdo ozývá (mám na mysli muslimské extremisty reagující na karikatury proroka Mohameda). Chci tím říct, že mnohá témata, o nichž se možná někteří umělci domnívají, že jsou tabuizovaná, jsou vlastně nedílnou součástí našich životů. Na velkých reklamních billboardech u silnic se často objevují výjevy mnohem víc za hranicí estetického cítění. Není spíš tohle dekadence? S tím souvisí i další otázka – jak máme nyní chápat něco jako „krajní individualismus“? To, že se umělec vzdá pomyslných pout, zábran a jakési morálky, ještě nutně neimplikuje, že se mu podaří nastolit nové otázky, nové vnímání rozličných cest, kterými se vydává umění. Samo o sobě je to možná dobrým základem, ale (a teď možná budu velice konzervativní) pokud se tak děje jen proto, aby se tak dělo, není to málo?
Rozhodně se tu nechci stavět do role kunstmachra, teoretika umění nebo vůbec tribuny, která má co říkat o umění. A stejně tak rozhodně nijak nezpochybňuji kvality prací např. bratří Chapmanů, Damiena Hirsta či našeho Josefa Bolfa (bohužel byl na výstavě zastoupen snad jen jedním obrazem!). Chci se zde dotknout jiné věci – jestli je šťastné nazývat tak nekonzistentní záležitost, jakou bezpochyby Decadence Now! je, výstavou nové dekadence. Jestli je vůbec možné něco jako dekadenci v současném umění reflektovat. Je to spíše otázkou do diskuse než konečným ortelem; mým názorem ovšem stále zůstává, že dekadentních děl - tedy děl hlubokých, přemýšlivých, a přesto přesahujících rámec všednodenního myšlení - děl, která i kýč poznamenala nutností o něm přemýšlet, jsem v Rudolfinu viděl jen poskrovnu.


Dominik Melichar





Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 7, č. 1 (45), 1.11. 2010.
(24. 10. 2010, 12:00)

---

© Literární novinky (http://litenky.ff.cuni.cz/) 2010
článek naleznete na adrese http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2860