WEB UKONCIL PROVOZ. TOTO JE ARCHIV. NENI MOZNE SE PRIHLASOVAT.
Řekni, koho miluji - Literární novinky

Řekni, koho miluji

Zmatky lásky nezdárné
Ludmila Pechová



Hledání lásky, křehké tápání v bláznivém světě kolem nás a babrání se v niterných pocitech. Jak důvěrně známé a omílané téma. Tentokrát však nejde o to, KÝM JSEM, ale S KÝM.


Příběh není nijak složitý, v podstatě se nic důležitého neděje. Pouze se různě zašmodrchávají, zatemňují a zase rozmotávají a rozjasňují spletence všemožných vztahů. Na nás jen je, abychom si v tom udělali jasno. Postav zde tolik nenajdeme, také se o nich moc nedozvíme, místo a čas nejsou specifikované. Možná i proto získáme pocit jakéhosi odcizení a prázdnoty lidských vztahů. Události nazíráme z perspektivy Lukáše, labilního a téměř duševně nemocného mladíka, přecitlivělého melancholika a introverta. Žije svými sny a vidinami, vede vnitřní dialogy se svým alter-egem, fiktivním mužem, který ho chrání a radí mu. O jeho homosexualitě se dozvídáme až z kontextu. Lukáš se těžce vyrovnává se zklamanou láskou ke staršímu Richardovi. Zároveň je silně citově vázaný ke kamarádce Lili, dětinské a lehkomyslné dívce, která na jednom z výletů silně otřese jeho poněkud stereotypním světem.
Kniha občas působí dojmem „trochu lepšího románu pro ženy“, líčeno z pohledu muže. Zdánlivě banální styl milostného příběhu však překvapivě zabíhá do oblasti fantasy, dostává se kamsi za hranice lidských světů. Místy připomíná i sci-fi, když se v Lukášových snech a vnitřních dialozích objevují smyšlené figurky a scény. Tyto momentky svou napínavostí udrží naši pozornost. Vzápětí však následuje nudné a skoro až otravné „pseudofilosofování“, delší úvahy o smyslu života, a navalí se na nás skoro tuna směsi „psychického odpadu“.
Sledovat časovou osu už je trošku náročnější. Události jsou většinou pojaty z určitého časového odstupu. Spolu s Lukášem bloudíme v časoprostoru, chvíli jsme v přítomnosti, jako mávnutím kouzelného proutku náhle v minulosti, nebo v jakémsi bezčasí a snové realitě. Vypravěč nám nic neulehčuje, neboť příběh je sice líčen v er-formě, ale nečekaně přebíhá do ich-formy a zase zpátky.
Děj se občas zbytečně ztrácí v obsáhlých pasážích, např. v detailních popisech všedních úkonů či sáhodlouhých citových výlevů. Určitý kontrast tvoří líčení přírodních krás, někdy však získáme pocit jisté kýčovitosti až lacinosti. Některé detaily jsou rozebírány příliš podrobně, odvádějí pozornost, jako by měly text „nafouknout a vyplnit", aby bylo co číst. Jiné motivy by naopak stálo za to více rozebrat. Také se zde objevují mnohé ustálené fráze, klasická přirovnání a obraty, jakási „automatická epiteta constans“.
Rozvláčnost některých částí naopak dobře vyvažují velice krátké, stručné pasáže, čímž děj dostává alespoň chvilkový spád. Slova působí jako „výstřel z pušky“, a podtrhují tak dramatičnost některých situací. K podobnému účelu slouží i dialogy posouvající děj kupředu. Mnohdy z nich lze vyčíst i něco o charakteru postav.
Název knihy autorka nezvolila náhodně. Podle některých mýtů přinášejí vrány smrt, symbolizují temnou stránku lidské osobnosti a odnášejí duši pryč. Zde navozují atmosféru zvláštního nadpřirozena, asociují dojem jakéhosi zásahu bytosti „z vyšších sfér“. Dalším výrazným motivem je krev, která také hraje podstatnou roli, a to nejen během samotného aktu sebevraždy, ale též jako symbolické stvrzení intenzivního svazku s druhou osobou.
Je to poněkud nejistá a nemotorná prvotina, která vyvolává velice rozporuplné pocity. Je vidět, že autorka teprve hledá svůj styl. Kompozice zasahuje do několika zcela odlišných žánrů. Zdánlivě nemožný úkol, ale jak vidno, jeho splnění tak nemožné není, pokud odpustíme předchozí chyby a chybičky. Příběh můžeme interpretovat a vnímat různými způsoby, z některých pasáží opravdu jen tušíme, co nám chce autorka sdělit. Rozhodně se ale nejedná o knihu nezajímavou. Místy se pokouší vybočit z mezí určitých pravidel a občas se to i daří. Jestliže se vším tím „nedopečeným těstíčkem“ prokousáme, dostaneme se k velice chutnému jádru.

Ludmila Pechová

Götzová, Blanka: Vrány, Praha: Eroika 2009. 166 stran.
Blanka Götzová: Vrány

Blanka Götzová: Vrány

zdroj: www.knizniweb.cz




Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 7, č. 1 (45), 1.11. 2010.
(24. 10. 2010, 12:00)

Literární novinky

© Literární novinky (http://litenky.ff.cuni.cz/) 2010
článek naleznete na adrese http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2858