WEB UKONCIL PROVOZ. TOTO JE ARCHIV. NENI MOZNE SE PRIHLASOVAT.
Pohladit rašplí - Literární novinky

Pohladit rašplí

Barevný černobílý svět Mirosława Nahacze
Dominik Melichar



V osmnácti mu vyšla první próza a začalo se o něm mluvit jako o slibném objevu polské literatury. Ihned se zařadil do takzvané nové generace polských spisovatelů. Ohromil vyzrálostí jazyka a vypravěčskými schopnostmi. Následovaly další dva tituly, jeden rozpracovaný antiutopický román a zdálo se, že nastartovaná hvězda bude na literárním nebi zářit hodně jasně. Bohužel se tak nestalo; hvězda se sama rozhodla své záření ukončit. Nyní vyšel Mirosławu Nahaczovi (1984-2007) v češtině jeho třetí, nejpůsobivější román Čáp a Lola.


Čáp a Lola

Čáp a Lola (zvětšit)

Polsko na konci 90. let 20. století. Pokud se člověk nechce stát jen dalším klonem kolemjdoucího, vyprázdněnou schránkou na dopisy, stejnou jako milióny dalších, a čekající na obálku s výhrou, nezbývá mu než počkat ve stinném koutu náměstí na Čápa. Čáp je alchymista a něco jako polobůh. Vynalezl prostředek, který člověku pomůže vidět realitu tak, jak ji nikdo nevidí. Takové černé brýle mámení. Nazval jej měničem času. Měniče času dokáží měnit nejen čas, ale i prostor nebo příběhy. Po jejich aplikování se dostaneme do panoptika groteskních postaviček a ještě grostesknějších míst. Vyhazovač u klubu nás nevyhodí jen proto, že mu řekneme, jak se to doopravdy má s vírou (světu vládne Velkej král tasemnic se svým sluhou Vousáčem), a před obchodním domem jsme svědky nových jatek a nejčerstvějšího masa na trhu (v jedné místnosti tam prostě podříznou tele a rovnou ho jdou grilovat).
Měniče času nevyvolávají potřebu něco hodnotit – dění okolo zkrátka přijímáme ve své odporné nahotě. Zhnuseni ale přece jen jednu potřebu získáváme, a to potřebu jakéhosi tepla, dobra, laskavosti a vřelosti. Tu zřejmě ztělesňuje Lola, dívka, která jako jediná žena v příběhu nemá obrovské prsy (jen střední velikosti), ale která je i přesto krásná a kterou musíme najít, i když si nejsme úplně jisti, zda vůbec existuje. A až ji najdeme, už možná nebude potřeba užívat měniče času, možná už konečně nalezneme štěstí.

Místo toho ale potkáváme falešnou Lolu a vzápětí opět Čápa. A pak možná pravou Lolu a s Čápem jsme se už vyrovnali, a nebo možná ne. Od počátku nemáme tušení, jestli to, co se děje, se skutečně děje, nebo to hrdina jen neprožívá jako velmi živý sen. Nabízí se srovnání s Schulzovými Skořicovými krámy. Není to porovnání úplně zcestné: jednotlivá místa, která s hlavním hrdinou postupně navštívíme, jsou sice pevně ohraničené prostory (bunkr, vlak, obchodní centrum, klub…), ale do každého z nich se dostáváme dalším a dalším probuzením, přestože mnohdy předtím není žádné usnutí. Autor zahušťuje prostor slovy, takže nemáme čas vnímat, jestli se nějak pohybuje, nebo ne. Veškeré putování se omezuje na putování výjevy. Každé slovo plní funkci odrazovou i pozastavovací. Vzniká tak nepříjemný komunikační střet a příběh se vlastně tak trochu zvláštně stahuje a roztahuje na místě.


Svojí tématikou i zpracováním, to znamená popisem výjevu za výjevem pod zjevným vlivem drog, se dá román zcela jistě přiřadit k Nahému obědu W. S. Burroughse. Stejně jako tady, tak i v Čápovi a Lole se čtenář ztrácí pod vršením vizí a všemožných obrazů. Pokud ale při čtení Nahého oběda máme pocit, že i my jsme v rauši, všude kolem se točí barevná hippiesácká kola a jen nevěřícně kroutíme hlavou, pak v Nahaczově textu máme pocit, že jsme dopadli do urbanizované měsíční krajiny. Veškeré barvy nahradila černá a bílá, popřípadě určité stupně šedi a i Nahaczovy vize jsou drsné, nevybíravé. Naprosto nekorespondující s vesele barevnou obálkou (na papíře neuvěřitelně příjemném na omak) českého vydání, které přímo láká k pohodové četbě. Po přečtení prvních řádků jsme ale vrženi do nehostinné reality-snu.


Nakladatelství Dybbuk se tak podařilo zhmotnit onen kontrast krásy-hnusu, plynulosti-drhnivosti. Mimochodem v polském vydání je na obálce muž, který drží knihu, na jejíž obálce je muž, který drží knihu, na jejíž…atd. Zde je zas akcentována neschopnost odhalit sen od skutečnosti. Na závěr četby zjistíte, že klidně můžete napsat místo Polsko na konci 90. let kteroukoli jinou zemi a na naléhavosti se nezmění vůbec nic.


Dominik Melichar


Nahacz, Mirosław: Čáp a Lola. Dybbuk, Praha 2009. 192 stran. Překlad: Barbora Gregorová.


Bocian i Lola

Bocian i Lola

zdroj:iik.pl

foto: Dominik Melichar
(přidal uživatel dominik.melichar)



Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 6, č. 5 (43), 13.5. 2010.

(21. 5. 2010, 12:00)

Literární novinky

© Literární novinky (http://litenky.ff.cuni.cz/) 2010
článek naleznete na adrese http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2818