„Co to bude?,“ zeptala se mě máma, když jsem CD Prší nám do campari strkala do autorádia. No, to by mě taky zajímalo, pomyslela jsem si, ale nahlas jsem řekla: „Jiří Dědeček. Založil kapelu a říká, že hrají křehký punk.“

Co na desku napršelo?

Přibližně hodinové album obsahuje 15 písniček, z nichž některé jsou spíše drsné a punkové, jiné něžné a křehké. Všechny pak spojuje společné (v tvorbě Jiřího Dědečka velmi časté) téma: láska. Ale není důvod děsit se, nejedná se o 15 přeslazeně milostných písní, je to spíše 15 variací na dané téma. Díky povedenému aranžmá, na němž spolupracovali všichni členové kapely, působí album dojmem barevné a hravé mozaiky.

Dlouho jsem si lámala hlavu nad tím, co je to vlastně křehký punk. Stále si nejsem jistá, pokusím se však poukázat na několik znaků, které by tento žánr mohly vymezit. Snad by to měla být syntéza mezi punkovostí a křehkostí. Bezesporu punkově působí přiškrcený, řvavý zpěv Jiřího Dědečka či tu a tam použité vulgarismy. Některé písně jsou oproti tomu velmi melodické, klidné a něžné.

Drsné či něžné?

Zmíněná dichotomie se pak objevuje i v textech. Punkově drsná erotika se objevuje např. v písni U vás v kuchyni, kde lyrický subjekt prosí svou milou, aby našla „místo neposkvrněný“, kde ji nikdo nezná, a dodává: „tam si lásko (…) ustelem, kde nešukáš se svým manželem“. Hned v další písni jsme pak konfrontováni s dosti odlišným přístupem k lásce, potažmo erotice: „za chvíli zakňučí, schoulí se mi v náručí, prohne se jako pod proudem, zavrní, zapřede, jak jen ona to dovede“. Obě uvedené roviny se však neustále prolínají. Již jsem zmínila, že všech 15 písní je variací na téma lásky – jaké? Rozhodně ne té romantické a bezproblémové, ale spíš té, která se musí vyrovnat s prožitým pocitem „zhrzeného ženství a zneuznaného mužství.“

Pro poetiku textů Jiřího Dědečka je stěžejní také téma smrti a jinak tomu není ani u této desky. Hojně tematizovaná je tu nejen konečnost lásky („Miláčku, bylo nám spolu hezky, ještě si schovám ty esemesky…"), ale i stálá přítomnost smrti v našich životech – jako třeba v písni Posaď se doktore, jež je pro mě osobně jakýmsi vrcholem alba, jeho zlatým řezem („Potkal jsem, doktore, svou smrt celkem zblízka (…), je třetí s námi na každým rendez-vous, říkám svý lásce: Je i ve Tvým úsměvu").

O Dědečkovi se někdy mluví jako o autorovi nového městského folkloru. Pokud to chápeme jako označení pro písně, které vyprávějí příběh, jenž se přinejmenším svou výstavbou/vypointovaností blíží kramářské písni a jenž je situován do současných městských reálií, pak takové písně najdeme i na tomto albu. („Když jsem jel z Pankráce dolů zkratkou, viděl jsem v Podolí scénu sladkou…")

Jiří Dědeček v nové roli

Ačkoli jsou Dědečkovy texty velmi důležitou součástí desky, nejedná se jen o další z řady jeho sólových hudebních projektů. (Už kvůli tomu, že zde písničkář Dědeček mnohde odložil španělku a chopil se elektrické kytary.) Ve srovnání s nimi zde totiž hudba tvoří daleko důležitější složku a stejně jako texty by i ona obstála sama o sobě. Je hravá, je punková, je křehká. A bravurně podtrhuje atmosféru jednotlivých textů, takže např. píseň Prší nám do campari z desky doslova odkapává. Drobné hudební hříčky, jako použití rumba koulí anebo důraz na druhou dobu v písni Jenom ta láska (kde jako host zahrál na baskytaru Vladimír Adamský), pak vnímáme jako něco téměř samozřejmého.

Vzhledem k puntičkářsky dokonalému zpracování alba (i na úrovni grafické a zvukové) mne překvapil mírný nesoulad v textech zpívaných a těch, co jsou otištěny v bookletu. Já vím, že rozdíl třeba mezi slovy „hovořit“ a „rozmlouvat“ není nijak zásadní, ale… Aspoň je co kritizovat!

Eva Marková

Jiří Dědeček a Úterý, Prší nám do campari. Indies MG, 2010.

Ten člověk na rtech s písní, proč se tu mrcasí?

Jiří Dědeček a Úterý: Prší nám do campari. Zdroj: archív Indies MG

foto: Eva Marková
(přidal uživatel eva.markova)