Ve snaze meditovat
Putování za reflexivní lyrikouVáclav Jindráček
Už na přebalu nové sbírky Jiřího Berana V prstech nekonečno nakladatel důvěrně upozorňuje čtenáře, že má co do činění se synovcem slavného Františka Hrubína. Buďme shovívaví a Beranovy básně z této polohy neposuzujme.
Jiří Beran (nar. 1955) doposud publikoval časopisecky a v roce 2003 vydal sbírku básní Snad tu s námi je. O šest let později se setkáváme s další kolekcí básnických textů, která zahrnuje autorovy práce z předešlého období (nejstarší báseň pochází z července 2002). Beranova sbírka upoutá čtenáře výraznou jednoduchostí, s níž je pojata nejenom po stránce grafické, ale i v rovině výrazové a čistě formální. Většina básní, lépe řečeno básnických miniatur, tedy působí jako určité glosy, které mají patrně jediný úkol – komentovat dění dobového světa. Kvalita, s jakou tak činí, je ovšem poněkud kolísavá.
S přehnanou až přemrštěnou chutí meditovat se autor vydává na kostrbatou cestu básnické reflexe současnosti, tedy na dráhu tendencí, jež nelze vidět jinak než jako filozoficky nadsazené moralizování. Přes vší snahu o svěží expresivnost a spirituální, magickou jiskru se většina Beranových básní rozbíhá do pokrouceně vypočítaných momentů, které nepřekvapí ani rafinovaností, ani bryskní dynamikou. Strojené a mnohdy přímočaré povzdechy nad zhýralostí všehomíra se obvykle jen utápí v bolestně vynuceném úsilí o rytmickou pravidelnost a šokující pointu: „Chleba, co se upek,/ stejně se nepromění./ Kněží z Polska dovezou/ hostie z papíru./ Zem chleba nehodná!// Nuncius se tu střídá/ častěji, než v jiných zemích./ Zem Petra nehodná!“ Po formální stránce působí Beranovy verše leckdy napjatě až utrápeně. Veškeré snažení o skrytě dokonalou harmonii tak ve většině případů končí v roztodivných polohách: „Ne, nefaxuj,/ ale radši pošli mailem,/ zda naději má rozložený svět.// Střípky děsů poškozují/ jemnou stěnu sliznic./ Do papíru hedvábného/ balí se Zla květ.“ Záležitostí okrajovou nejsou ani gramatické nedostatky – nesprávné užití interpunkce a přechodníků je u publikujícího básníka přinejmenším na pováženou: „Nuncius se tu střídá/ častěji, než v jiných zemích“; „Anděl ležíc tluče křídly“.
Čtenář, přesycen neustále podsouvaným filozofováním, si odpočine jedině u básní posunutých do žertovné polohy. Ty na něj vykukují žel jen zřídka. Ale jsou tu. „Mám rád Tvoji Církev./ Prý má stavět mosty./ A nádheru brokátů/ nahrazuje posty.“ „Po Dubrovníku Auxerre.../ Od moře katedrály.../ Od Atlantiku po Ural.../ Tak papež v koupelně/ brouká si ranní chvály.“
A básně, jež vyloženě zaujmou? Snad jen „Karty jsou vcelku rozdány“ s pozoruhodnou slokou „Vložme ho zpět do plyšové kazety,/ ať kdesi v Paříži na břehu Seiny/ spinká svůj sen./ Tady jsou změny“.
Mnohem častěji ovšem autor volí prvoplánovou otřelost, kterou touží ukáznit ostře nabroušenou, rádoby dynamickou šablonou. Snaživé veršování s mučivě hlubokomyslnou podstatou tak navenek působí příliš zřejmě a hmatatelně. Bohužel, nestačí jen říci, že máme v prstech nekonečno. Reflexivní lyrika si toho žádá daleko víc.
Václav Jindráček
Jiří Beran: V prstech nekonečno. Dauphin, Praha 2009. 56 stran.
(2. 3. 2010, 12:00)
© Literární novinky (http://litenky.ff.cuni.cz/) 2010
článek naleznete na adrese http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2664