V dětství na mě – kromě takový tý klasiky, jako je Ferda Mravenec – zapůsobily dvě knížky. Nevím, kdo je napsal; jen to, že to byli Rusové. Jedna byla povídky z přírody, hrdinové zvířata z tajgy, kdy většina z nich končí roztrhanými vnitřnostmi. To bylo naprosto tvrdý jako sama příroda a já jsem byla šokovaná tím, co si to ten spisovatel dovoluje, prostě nechá to zvířátko sežrat, jo? A žádný konec, jako – z toho si nic nedělejte. Ne, leží tam rozebranej mrtvej zajíček. Takže to na mě hluboce zapůsobilo (smích). Co jsem se nad tou knížkou naplakala – a zároveň mi už hlavičkou vrtalo, že literatura je asi nemilosrdná a že i tudy se lze ubírat.

Druhá knížka se jmenovala Moje Usťa. Možná že to byl nějakej šílenej paskvil, ale bylo to o obyčejný pihatý holce ze Sovětského svazu (ale o komunismu se tam ještě nekdákalo). Objeví ji filmaři do filmu o Napoleonovi, kde má vykřikovat, že Moskva hoří. Popisují tam, jak jí to obrátilo celý život vzhůru nohama, že z ní bude herečka. Potom jsem taky chtěla být herečka. Myslela jsem na to pořád, začala jsem hrát i v životě a číst Shakespeara, to mi bylo asi deset let. Ještě jsem zblbla jednu kamarádku, chodily jsme pak kolem Otavy a recitovaly Hamleta, zda Být či nebýt, zda je to ducha důstojnější, a vydrželo nám to dva roky. Byla jsem úplně v zajetí toho, co ta knížka nastartovala.