Děti! Dřevo žije!

Realita současného loutkového divadla

---

Dominik Melichar



Máte malého brášku nebo snad dcerku a chtěli byste jim nabídnout trochu umělečtější zážitek, než jen svůj skomírající hlas nad ohmatanou a tolikrát čtenou dětskou knížkou? Nebo vás zkrátka zajímá divadelní tvorba pro děti? Možná to ani netušíte, ale možnost jít s dětmi do divadla na představení určené primárně jim máte téměř na každém kroku.
Samozřejmě je to trochu nadsazené. Když ovšem napíšete do internetového vyhledávače vcelku vágní pojem „divadlo pro děti“, objeví se na prvních čtyřech místech odkazy na nepřeberné množství divadel, divadelních spolků amatérských i profesonálních. Pokud zůstaneme v Praze, pak každá městská část má své divadlo nebo kulturní dům, kde se pro děti hraje. Z těch tradičních je to na Praze 1 Divadlo Minor, na Praze 6 Divadlo Spejbla a Hurvínka nebo na Praze 8 Divadlo Jiskra. Dále jsou tu Buchty a loutky, Divadlo Líšeň nebo vůbec nejznámější hradecké Divadlo Drak. Vnímavějšího čtenáře jistě zaujme, že všechna zmíněná divadla (a valná většina dalších) hrají pro děti pomocí loutek.
Tradiční loutková divadla u nás mají dlouhou historii a vycházejí z tradice Matěje Kopeckého a jeho Kašpárka a nebo Josefa Skupy a Miloše Kirschnera a jejich Hurvínka se Spejblem. Přesto mě překvapuje, že tomu tak zůstalo i v době, kdy převládá snaha bořit hranice, posouvat možnosti a tradice stavět na hlavu. Jedno z řešení tkví možná v tom, že jde přeci jen v prvé řadě o dítě. A jestliže se již několik století osvědčuje promlouvající loutka jako celkem spolehlivý, nestárnoucí a zejména odlidštěný (tedy i „odrodičtěný“) výchovný element, nač jej nahrazovat něčím jiným?! Jistě, mnoho rodičů sahá v domácí zábavě k úlitbám stylu počítačových her, namluvených knih nebo jen puštěných televizorů, ale i těmhle rodičům jednou nezbude než vydat se se svými ratolestmi do divadla a v něm s největší pravděpodobností narazí na loutky. A děti se do nich s největší pravděpodobností zamilují.

Jedním z divadel, která si zachovávají stálou diváckou přízeň, hrají i vlastní autorské hry (tedy nespokojují se jen s tradičními kusy typu Broučci, Zlatovláska nebo Kašpárek v nekonečnu variací) a rodiče s dětmi sem chodí za jistotou, je Tradiční loutkové divadlo Zvoneček, sídlící v KC Novodvorská. Promluvil jsem si s uměleckou vedoucí a zástupkyní ředitele Zvonečku Denisou Daškovou (narozena 1987, studuje Divadelní vědu na FF UK, v divadle od roku 2005).

Zvoneček funguje už pěknou řádku let (letos oslavil 40 let, pozn. red.). Zajímalo by mě, jak se podle tebe změnil vztah dětí k loutkovému divadlu.
No, Zvoneček vznikl víceméně náhodou. Pan Vorel (zakladatel Zvonečku, zemřel v roce 2005; mj. otec známého režiséra Tomáše Vorla, pozn. red.) hrozně rád sbíral loutky a začal s nimi hrát pro svoje kluky, ti tam začali tahat svoje kamarády a najednou tam chodila půlka Braníka. Ale nemyslím si, že by tam děti chodily, protože by měly nějaký zvláštní vztah k loutkám, ale prostě proto, že v té době tam nebylo moc jinýho kulturního vyžití. Děti sem prostě začaly chodit, protože se tam něco dělo.
Mluvila jsi o tom, že pan Vorel rád sbíral loutky. Na vašem webu (http://www.divadlo.cz/zvonecek/za-scenou.htm) se lze dočíst, že dokonce odkoupil loutky, se kterými hrál Matěj Kopecký. Máte je ještě?
Máme a nemáme. Od doby, co pan Vorel zemřel, je má ve vlastnictví paní Vorlová, jeho manželka, a my si je od ní pronajímáme za docela malé peníze, protože je moc ráda, že ta tradice pokračuje. Takže je sice nevlastníme, ale máme je k dispozici a třeba v připravovaném Kabaretu (premiéra 30. ledna) je docela dost využijeme. Ty loutky mají obrovskou historickou hodnotu a umějí to, co třeba dnešní loutky neumějí. Třeba loutka jogína, která má navázané snad úplně všechno, umí třeba kotouly, hvězdy a další moc pěkné věci.
Na závěr se chci zeptat, jestli děláte i něco pro reklamu, jak lákáte další lidi?
Samozřejmě posíláme program do různých tiskovin typu Houser, na internetové portály, jako Divadelní ústav. Dokonce před dvěma lety proběhla reklamní kampaň v tramvajích, vyfotili jsme loutky v reálných situacích, jako Růženka myjící nádobí nebo princ jako pikolík a pod tím byl slogan: Choďte na nás, ať si naše loutky nemusí hledat práci! Ale raději než do reklamy dáváme peníze do renovace loutek, kulis nebo technického zázemí. Pořád ještě je co zlepšovat.


Pozvání: červen – říjen 2010, Roztoky u Prahy, velká výstava loutek paní Vorlové i s představeními divadla Zvoneček.


Dominik Melichar



(11. 12. 2009, 12:00)

---

© Literární novinky (http://litenky.ff.cuni.cz/) 2009
článek naleznete na adrese http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2631