Meander a jeho první dáma
Kdo stojí za vydáváním dětských knížek a leporel vždy „sličně vypravených“?Gabriela Romanová
Pražské nakladatelství Meander funguje už řadu let jako nakladatelství dětské literatury. Založila ho Ivana Pecháčková v roce 1995 a od té doby je jeho majitelkou, šéfredaktorkou, designovou a textovou návrhářkou, editorkou a korektorkou v jedné osobě.
Připadá vám, že tohle všechno nemůže zvládnout jeden člověk? Může. Ivana Pecháčková je velmi energická a iniciativní dáma, hýří nápady a lpí na tom, aby knížky jejího nakladatelství měly po všech stránkách vysokou úroveň. Aby působily jako originální, hodnotný celek. Pro malé nakladatelství je to celkem velká ambice, a tak osobně jezdí i do tiskáren, aby zkontrolovala, jestli je kniha svázaná přesně podle tvůrčího záměru autora.
„Knihu O Rybabě a mořské duši jsme museli nechat svázat ručně. Střídají se v ní stránky netradičních formátů a různých kvalit papíru, navíc úplně nepravidelně. Pro knihu Petra Nikla jsem zase vymyslela stránky rozřezané na takové pruhy, které se dají libovolně otáčet a vytváří to neustále nový text spojený s ilustracemi.“
Ke každé knize má vztah, protože je vždy z části jejím vlastním počinem. O to víc ji těší řada ocenění, ať už je to Magnesia Litera, Zlatá stuha IBBY nebo škála cen Nejkrásnější knihy. „Díky oceněním se knihy dostanou do čtenářského povědomí. Platí za určité hledisko kvality pro ty, kdo stojí u knihkupeckého pultu a probírají se tou záplavou titulů. Vždycky poznám, když je nějaká naše kniha oceněná - výrazně se zvýší její prodej.“
Z kvality knížek rozhodně nechce slevovat, i když, jak sama tvrdí, je nakladatelství z části odkázáno na dobrovolnou výpomoc autorů, výtvarníků a okruhu známých. Balík peněz si rozhodně nevydělá, spíš ji tahle práce stojí hodně energie a té je, podle jejích slov, po čtrnácti letech čím dál méně. Pořád je ale dost věcí, které ji k nakladatelské činnosti připoutávají. Náhody a drobnosti, které vnímá jako zrcadlo své práce. „Na křtu Niklova Blázníčku se nám stalo, že byl z publika vybrán malý chlapeček, aby něco zarecitoval. Stoupnul si k tomu obrovskému mikrofonu a jak se styděl, začal říkat jenom „bla, bla, bla…“ Bylo to úžasné. Vypadal v té chvíli jako zosobněná ilustrace z té knížky!“
Gabriela Romanová
Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 6, č. 3 (41), 12. 1. 2010.
(11. 12. 2009, 12:00)
© Literární novinky (http://litenky.ff.cuni.cz/) 2009
článek naleznete na adrese http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2630