Bůh je mrtev? Nietzsche si měl zajet do Finska…
Lidé nepotřebují víru – ale bohové potřebují věřícíPetr Nagy
Zásluhou havlíčkobrodského nakladatelství Hejkal se již několik let dostávají do rukou českých čtenářů díla jednoho z nejpopulárnějších současných finských autorů – Arta Paasilinny (1942). Nyní se na pultech českých knihkupectví objevil jeho román Syn boha hromovládce (1984).
Paasilinna již na počátku 70. let zanechal novinářského řemesla, aby se stal spisovatelem z povolání, a od té doby s železnou pravidelností vydává každý rok novou knihu. Dnes je autorem takřka čtyř desítek próz, převážně humoristických románů, i několika titulů nebeletristických a jeho díla jsou nejen hojně překládána, ale řada z nich se již dočkala i filmové adaptace.
Na finském nebi začíná být rušno – jeho božští obyvatelé, jimž velí nejvyšší bůh Ukko, se již nemohou dívat na úpadek prastaré víry mezi křesťanstvím poblouzněnými Finy a rozhodnou se jednat. Syn jejich náčelníka – přezdívaného též bůh hromovládce – mladý a dychtivý Rutja je vyslán mezi smrtelníky, aby po vzoru Ježíše Krista obnovil slávu a moc původního finského náboženství. Netřeba podotýkat, že pobyt nadpozemskou mocí obdařeného a současně v moderním světě tápajícího božského mladíka s sebou přinese celou řadu nevšedních situací…
Paasilinnův román a jeho humor neztratil od doby prvního vydání nic na své břitkosti a jeho vtipné glosování soudobého světa osloví i čtenáře neznalého prostředí, v němž se dotyčný příběh odehrává. Autorův čtivý styl prozrazuje bohaté zkušenosti se zvoleným žánrem i řemeslnou dovednost a jím vytvořené postavy navzdory své osobitosti nesklouzávají do roviny pouhých karikaturních figurek. Syn boha hromovládce představuje kvalitní oddechovou literaturu přinášející svým recipientům – i v povedeném českém překladu Jana Petra Velkoborského – požitek z poutavého příběhu, okořeněného štědrou dávkou pravého severského (tedy trochu černějšího) humoru.
Petr Nagy
Paasilinna, Arto: Syn boha hromovládce. Překlad: Jan Petr Velkoborský. Hejkal, Havlíčkův Brod 2009. 216 stran.
Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 6, č. 3 (41), 9. 1. 2010.
(22. 11. 2009, 12:00)
© Literární novinky (http://litenky.ff.cuni.cz/) 2009
článek naleznete na adrese http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2601