Jak brát brak? (Téma)
Když si nevíme rady, zeptáme se zkušenějšíhoGabriela Romanová
Upozornění: Tento článek neprošel redakcí!
Brak nechápeme jako hodnocení estetické, ale spíše jako označení pro literaturu zasahující nejširší okruh čtenářů, literaturu populární povahy. V odpovědích na následující otázky se k tomuto tématu vyjádřil i odborník na slovo vzatý, profesor ÚČLLV, Petr A. Bílek.
Může být braková literatura z vědeckého hlediska vůbec zkoumána?
Ale pochopitelně může. Její eliminování je založené na stejně bizarním přístupu, jako kdyby zoologové ignorovali žížaly, protože nejsou zdaleka tak hezké jako koně. Nemusí se do jejího zkoumání nutit každý, ale když se braku nebude věnovat literární věda vůbec, ponechá blahovolně stranou kvantitativně asi nejvydatnější oblast materiálu, který zřetelně používá literární postupy, byť se zde způsob jejich fungování i recepce poněkud od „vysoké“ literatury liší.
Co uvízne v literárním povědomí? Co odolá zubu času? Brak, který oslovuje široké publikum, nebo dílo s „intelektuální“ ambicí, které ovšem není přístupné komukoli?
No to je právě ta nejvydatnější otázka. My jsme po celé 20. století jaksi samozřejmě předpokládali, že ta intelektuální díla nějak automaticky své významy do prostoru emanují. A přitom i naše (tj. těch, kdo se zkoumáním literatury živíme) životní zkušenost je utvářena možná více pubertálními zážitky z četby Verna, Maye, Foglara či vnímáním Macha a Šebestové než četbou Březiny. O těch, kdo se živí něčím jiným, to pak asi platí ještě více.
Může být měřítkem kanoničnosti literatury její originalita?
Měřítkem může být cokoli, záleží jen na tom, pro co se rozhodneme. A jen bychom měli reflektovat a přiznat, na základě jakých kritérií si kánon konstruujeme. Může to být originalita, tedy novost a vývojová podnětnost, ale může to stejně tak být dopad textu: představa kanonických děl jako těch, která mají výrazný čtenářský dopad, je zcela představitelná a přijatelná.
Mýtus – pohádka – detektivka. Co mají společného?
Nabízejí nám určité archetypální vidění světa: dobro bojuje se zlem, zobrazený svět se jeví jako zcela homogenní, nic v něm nechybí ani nepřebývá, vše je funkční a zřetelné v tom aspektu, že to dává smysl, zapadá to do celku a nabízí značnou míru univerzalizace. A umožňuje to identifikaci a další pocitové, emoční dění, které je pro vnímání literatury a kultury zcela stěžejní, byť se to naší „vědeckosti“, tj. úsilí vše zracionalizovat, nelíbí a nezdá.
Jakou hlavní funkci má podle vás naplňování ustálených, konvenčních narativních struktur v literatuře?
To je podobné jako opakované interpretace téhož hudebního opusu v různých nahrávkách a koncertních provedeních. I na rockové koncerty chodím proto, abych v jiném kontextu a variovaném provedení slyšel to, co už znám. Když mám čas a peníze na cestování, taky mohu chtít vidět to nové. Ale ono je stejně podstatné i vracet se na místa už viděná a jen na nich spočinout a vnímat jinak i to známé. Copak třeba v partnerském vztahu taky chceme, aby se nám ten druhý pořád vyvíjel a byl každý den jiný, nový, neznámý? Celé to hodnocení je spíš socio-kulturním konstruktem: ten nám na dlouhá desetiletí nabízel dobrý pocit ze sebe sama, když se nastavíme na hledání a ocenění originality. A někomu, jako třeba mně, se pak přihodí, že jej víc baví pozorovat ustálenost, konvenčnost než novost. I krajinou procházíme po ustálených cestách a nemusíme se jen pořád drát skrze roští, abychom si užili pocit, že jdeme cestou, kterou ještě nikdo před námi nešel.
Podléhá kanonická literatura méně době, v níž vzniká, než literatura populární?
Asi ano. Populární kultura chce a musí zaujmout hned, teď a tady. Proto je kontextově, společensky mnohem víc senzitivní. Musí vzít v potaz, co se má šanci zalíbit, co „je ve vzduchu“, co má šanci rezonovat. „Velké“ dílo stojí jakoby mimo čas, protože chce odolávat onomu „zubu času“. Populární literatura naopak nechává ten zub hlodat co nejvíce. A pak je na ní tedy ta stopa dobového chrupu mnohem lépe vidět.
Losnu, nebo Mažňáka?
Mažňáka. Ten je přece vydatný, mysteriózní. A Červenáčky je třeba čas od času trochu podusit.
Gabriela Romanová
(18. 11. 2009, 12:00)
© Literární novinky (http://litenky.ff.cuni.cz/) 2009
článek naleznete na adrese http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2595