Pravda o fanoušcích sci-fi a fantasy
Hana Bednářová, Stefan Segi
Václava Pravdy (1969), zakladatele populárního Fastivalu fantazie, jsme se ptali na charakteristické znaky recepce fantasy a sci-fi. Odpovědi s nadhledem nabízejí zasvěcený vhled do tajů rozsáhlé fanouškovské základny.
Jaký je rozdíl mezi člověkem, který si občas přečte nějakou fantasy, a opravdovým fanem?
Určitá skupina fanů má fantastiku, tedy sci-fi, fantasy a všechny příbuzné žánry a podžánry, jako hlavní zájem. Kromě toho můžou třeba sportovat nebo hrát divadlo, to se nevylučuje, ale v té literatuře a filmu dávají přednost tomuhle okruhu. A mají zájem do té míry, že si hledají stránky o těchhle fenoménech.
Vyšší stupeň pak je, že se zapojují nějakou aktivitou, ať už že sami píší, něco tvoří, přednášejí na akcích pro příznivce fantastiky nebo je pořádají, což je, řekněme, ještě další stupeň. Jsou lidi, kteří píšou, jsou lidi, kteří kreslí, malují.
Jaké je věkové složení a vzdělání fanoušků?
Nejvíc fanů je ve skupině středoškoláků a vysokoškoláků. Po vysoké většinou nastává velký útlum, u lidí, kteří na vysokou nejdou, už po střední, protože mají úplně jiný starosti. Nicméně není zase pravda, že by to byla jen záležitost mládeže, protože u řady lidí ten zájem přetrvává i do vyššího věku a řada lidí se k tomu vrací i později.
Ještě by mě zajímalo genderové rozvrstvení – je to spíš klučičí záležitost?
Holky jsou větší fanynky do herců, jsou skutečně ochotné se vrhat na zatmělá okna automobilů, které převážejí jejich hrdiny, a podobné věci. Nicméně aspoň mezi českými fanoušky jich je méně, tedy podle účasti na našich festivalech fantazie 40% slečen a paní a 60% chlapců a mužů.
Prošlo to nějakou proměnou?
Jednoznačně. Když jsem začínal jezdit na setkání fanoušků, to bylo v roce 93, ženy aby člověk pohledal. V podstatě každá, která neměla zrovna tři ruce, chobot a hrb, byla vlastně velmi atraktivní, protože jich bylo hrozně málo a všechny člověk znal jménem, protože na těch setkáních se koneckonců setkávalo mnohem méně lidí než dneska.
V podtitulu festivalu stojí, že jde o setkání příznivců světů fantazie. Co jsou ty světy fantazie?
Světy, protože jich je hodně. Není jen jeden svět fantastiky, to by nikoho nezajímalo. Světů fantasy je několik – je svět řekněme Pána Prstenů a podobných knížek. V tomhle světě se kromě hlavního autora, který ho stvořil, pohybují autoři různých povídkových záležitostí, fan fiction – fanouškovských povídek nebo i filmů. Je svět třeba kolem Harry Pottera, svět kolem Krvavého pohraničí Vladimíra Šlechty. Každý svět má nějaká svá pravidla, svoje postavy. V jednom světě jsou elfové takoví a v druhém jsou jiní, nicméně ve spoustě těch světů ti elfové jsou. Asi by fanoušek neunesl, kdyby elfem měl být někdo řekněme černé pleti, se třema očima, z nějaké jiné planety a kdyby to nebyl takový ten vysoký ušlechtilý tvor. Kdyby byl úplně jiný, tak by to čtenáři nevzali, v tu chvíli by dílo propadlo, protože by se nepohybovalo v jistém rámci, který se ovšem dá jen těžko definovat. Navíc ho sami autoři v drobnostech porušují a vytvářejí různá jiná pravidla.
Všichni mají ducha postavy spojený s nějakými obecnými charakteristikami a nelze z toho až zas tolik vybočovat. Lze přidávat nové rasy, nové potvory, ale s těma nejvíc profláklýma musíte zacházet jako ti předtím. Koneckonců proto jsou to tak silné záležitosti – upíři jsou tak silní, protože je všichni píšou podobně, všichni v nich hledají podobné věci, takže se ty světy, které se točí kolem různých filmů, seriálů nebo knížek, navzájem posilují.
O jaké programové linie bývá největší zájem?
Kupodivu třeba skupina okolo Harry Pottera je poměrně slabá, zrovna tak Pán Prstenů, to nejsou žádné davy lidí, které by člověk čekal. Nejvíc příznivců mají v podstatě tři „star“ fenomény – Stargate, Star Trek, Star Wars.
Jaká je míra identifikace fanouška se světem, proč se na conech lidé převlékají za postavy třeba ze světa Star Trek nebo Stargate?
Těch fanoušků, kteří to berou hodně vážně, není tolik. Většina lidí se jenom baví a v té zábavě si třeba udělají nějaký kostým vysloveně pro legraci, pro zábavu. A pak je pár těch vysloveně zažraných lidí, kteří tím řekněme žijí víc, mají doma plakáty a kupujou si figurky a já nevím co všechno. Ti kostýmy oblékají nejen pro zábavu, ale třeba proto, aby se cítili, jako že jsou z toho světa. Takových je ale relativně málo.
Hana Bednářová a Stefan Segi
Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 6, č. 2 (40), 4. 1. 2010.
(17. 11. 2009, 12:00)
© Literární novinky (http://litenky.ff.cuni.cz/) 2009
článek naleznete na adrese http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2592