Číst Pratchetta...
aneb Něco málo o odpočinkové kultuřeJan Duhajský
Kdybych byl radikální intelektuál, pro kterého neexistuje nic krom „vysokého umění“, který nejenže se na televizi nedívá, ale nejlépe žádnou nemá, a který do hospody samozřejmě chodí, ale vlastně jen proto, aby si tam nad sklenkou vína vyměňoval s těmi několika málo sobě rovnými své briskní postřehy o všem možném, Dostojevského romány počínaje a filmy Ingmara Bergmana konče, neměli bychom se nyní nejspíš o čem bavit.
Příroda, prozřetelnost a bůhvíco ještě tomu ale k mé škodě, či (jak doufám) spíše k mému užitku chtěly trochu jinak a ze mě vyrostl intelektuál poněkud divný a v mnoha ohledech dokonce silně „neintelektuální“. Zkrátka jakýsi hybridní tvor, který nejen že televizi má a k pohoršení mnohých výše zmíněných se tím nijak netají, ale je u ní schopen prosedět mnoho hodin, a to nejen při sledování Bergmanových filmů, ale také všemožných sitcomů a kriminálek a nebo dokonce (ó hrůzo) Česko Slovenské SuperStar. Podivné stvoření, jemuž sice debaty o Dostojevském nad sklenkou vína nečiní žádný problém a nalézá v nich jisté potěšení, stejné potěšení mu však viditelně činí třeba i blábolení o ženských a o fotbale u desátého piva.
Jak je vůbec něco takového možné? Jednoduše. Za prvé mi nějak není vlastní výše popsaná elitářská nabubřelost, jež je mi naopak silně protivná (a jež je navíc mnohdy ryzím pokrytectvím), za druhé, a to je ještě podstatnější, z neustálého civění vzhůru dost bolí oči a já nevidím vůbec nic špatného na tom si občas odpočinout. Tím však neříkám, že by bylo zcela lhostejné, jak a u čeho odpočíváme. Byl bych ostatně tím posledním, kdo by se snažil vše, co není a mnohdy ani neaspiruje na to být úplně vysokým, házet na jednu hromadu. Zajisté v tomto rámci existuje celá řada věcí hloupých či dokonce velmi hloupých, avšak fakt, že něco není vyloženě geniální, ještě neznamená, že to nemůže být chytré.
V literatuře je pro mne už dlouhou dobu osobitým příkladem takovéto chytrosti, vhodně spojené s čtenářskou nenáročností, práce Terryho Pratchetta, zejména pak jeho cyklus Úžasná Zeměplocha. A prosím, především se nenechme mýlit názvem sekce, do níž se řadí jeho knihy snad v každém knihkupectví, protože ačkoli si to zjevně spousta lidí myslí, Terry Pratchett nepíše fantasy a dokázat, že toto tvrzení je pravdivé, není skutečně nic těžkého. Tzv. klasická fantasy totiž není typická jen svými rekvizitami (elfové, trpaslíci, draci atd.), ale hlavně svým stále stejným základním momentem pateticky hrdinského příběhu, odehrávajícího se ve fantaskním světě, a právě kvůli této obsahové plochosti je právem počítána mezi žánry spadající do oblasti brakové literatury.
To však pro Pratchetta neplatí hned z několika důvodů a první v řadě stojí ten, že o žádném fantaskním světě nepíše, protože celá jeho Úžasná Zeměplocha není ničím jiným než jednoduchou, ale funkční alegorií na svět, ve kterém sami žijeme, na náš svět skutečný. A to, že užívá fantaskního prostředí, je mu jen a jen karikaturním prostředkem, nehledě na to, že se vlastně jedná o jakousi karikaturu na druhou, protože stejným způsobem, jakým je zesměšňována skutečnost, jsou zároveň v dovedném kontrastu zesměšňovány i veškeré výše uvedené postupy a rekvizity klasické fantasy. A tak si můžete být jisti, že se kupříkladu sice i „na Zeměploše“ setkáme s patetickým hrdinou, avšak tento bude jejím obyvatelům připadat stejně plochý, prázdný a komický jako nám.
Číst Pratchetta je prostě zábavné, což samozřejmě potvrzuje, že se zde přese všechnu chytrost stále jedná o literaturu populární a v podstatě také nepokrytě komerční. Číst Pratchetta je zkrátka něco jako dívat se v televizi na Simpsonovi nebo poslouchat kvalitní pop. Protože Pratchett je vlastně takový „dobrý literární pop“, jehož úskalím je snad jen to, že se časem oposlouchá. Ale třeba vás nostalgie časem přinutí jej znovu otevřít a číst. A bude to jedině dobře, protože, upřímně řečeno, číst stále jen to, co je vysoké a geniální, podle mě škodí duševnímu zdraví.
Jan Duhajský
Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 6, č. 2 (40), 4. 1. 2010.
(17. 11. 2009, 12:00)
© Literární novinky (http://litenky.ff.cuni.cz/) 2009
článek naleznete na adrese http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2591