Červenější než červená - SMAZAT PROSIM
Průřez červenou knihovnou napříč věkyEva Haderková
Upozornění: Tento článek neprošel redakcí!
Původní červená knihovna byla edice milostných románů od nakladatelství Rodina, vydávaných ve 20. a 30. letech. Název dostala podle typické barvy svých desek. Jednalo se o cudné příběhy většinou psané ženami. Ve dvacátých letech dvacátého století se do příběhů začala postupně míchat erotika, což byla zprvu doména mužských autorů.
Postupně se fenomén červené knihovny v obecném povědomí začal scvrkávat na tzv. „harlequinky“, německé romantické filmy a knížky Lenky Lanczové. Všechny tyto typy obsahují převážně identickou dějovou linii. Vždy se musí vyskytovat kladná hlavní hrdinka a kladný hrdina, její partner. Těm jsou do cesty kladeny různé překážky v podobě rodičů, dětí, jiných mužů a žen nebo minulosti. Podstatné je, aby na konci všechno dobře dopadlo a hlavní hrdinové se vzali, nebo k tomu aspoň neměli daleko.
Ještě nejlepší ze tří uvedených alternativ jsou romány pro dospívající (nejenom dívky, jak jsem dnes zjistila) od Lenky Lanczové, autorky ve věku našich rodičů. Od roku 1994 vydala neuvěřitelných padesát tři románů. Psát nicméně začala už dříve, svůj první román napsala, když jí bylo třináct let. (Pro více informací doporučuji stránky www.lanczova.cz, kde kromě seznamu knih a podrobností ze života autorky – včetně pořízení nového jezevčíka – najdete i čtenářské fórum.)
Všechny „lanczovky“ - kromě té poslední - mají za hrdinku mladou dívku, která má problémy. Nebo je zatím nemá, ale rozhodně je mít bude. Může se jednat o problémy s rodiči (rozvod, smrt), se vzhledem (jizva, anorexie) nebo třeba se školou. Co ale mají společné všechny, je touha po té správné, pravé lásce. Zpravidla je cesta k ní trnitá, ale nakonec vše dobře dopadne. Podle slov samotné autorky: „Proto celkem nerada píšu pokračování – protože když příběh končí ve chvíli, kdy se ti dva konečně dají dohromady, jsou šťastní a čtenář si oddechne s dobrým pocitem.“
Knihy jsou také typické svým jazykem, který se snaží přiblížit mladým. Dnes mi nepřipadá ani blízký, ani adekvátní a příjemný na čtení.
Na druhou stranu celkem čtenáře chápu. Každý máme nárok na svou pravidelnou dávku emocí a můžeme být rádi, že se „naši mladí“ obrací ke knihám.
Eva Haderková
(15. 11. 2009, 12:00)
© Literární novinky (http://litenky.ff.cuni.cz/) 2009
článek naleznete na adrese http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2588