Zpívám, tedy jsem
Osamělí písničkáři v KaštanuKlára Zindulková
Na hodinách filozofie se dozvíte, že definice Vznešena (zhruba) zní: „to, na co naše imaginace nestačí“. Tato definice však sedí možná ještě mnohem více na skupinu lidí, kteří si říkají Osamělí písničkáři. Proti tomu, co se line z jejich nástrojů a hlasů, je vaše představivost vskutku bezmocná. 11. listopadu byla příležitost čtyři z nich slyšet v klubu Kaštan na Břevnově.
Dagmar Voňková Andrtová – dáma s hlasem, který umí výborně zpívat (nezalekne se ani alikvótního zpěvu, kterýžto styl má kořeny kdesi pod Altajem). S kytarou, která umí velmi dobře hrát. Aby dosáhla kýžených zvukových efektů, používá smyčec, někdy i dva, či legendární stříbrnou lžičku, jíž jí možná míchala kávu sama Sidonie Nádherná. Písněmi vypráví o polích, stromech a ptačím zpěvu i o lásce v hospicu. Jako mají výjimečná místa svého genia loci, má tato výjimečná paní svého genia musicae. Její písně jsou asi těžko zapsatelné do not, ale možná by se daly uplést z vrbového proutí či vyřezat ze dřeva.
Petr Nikl – přichází na pódium mlčky a soustředěně, na sobě dlouhou černou noční košili, přes obličej dřevěnou vlčí masku. Před sebou tlačí vozítko s nezbytnými instrumenty. Petr Nikl vytahuje jeden z nich – dětský amplionek – a nahrává několik mlasknutí, které hračka opakuje po dobu celé následující písně. Nestačíte si všimnout o čem vlastně píseň je, neboť vás paralyzuje pohled na dřevěnou spodní čelist klapající do rytmu. Věděli jste, že igelitka s míčkem, jíž pohybujete těsně nad mikrofonem, vydává zvuky podobné krokům ve sněhu? Nejen o tom vás svérázný písničkář přesvědčí. Paruka střídá koupací čepici, smyčec střídá metronom. Píseň o utěšování nemocničního klauna je doprovázena nezbytnou oranžovou parukou a hrou dvěma brčky na kovový stojan na pohledy. Nutno ještě dodat, že tento člověk kromě toho všeho hraje výborně na mandolínu. A kdybyste zapátrali pečlivěji po tajemství jeho osobnosti, objevili byste například i jeho rozsáhlou tvorbu výtvarnou.
Jana Šteflíčková – po předchozím vyčerpávajícím výstupu se zdá být zklidňujícím elementem. Nenápadná slečna s kytarou se pouští do prvních písní. Má nádherný hlas, totiž, má hned několik nádherných hlasů. Vyřvané hlasivky ve stylu country se ve chvíli mění v procítěný projev zpěvačky téměř operní (pochopitelně s jistou dávkou ironie), v pár verších pro změnu zazní zcela autenticky znějící hlas Janiny stařičké babičky. A když v písni o návštěvě Paříže přejde plynule do francouzštiny, zvedáte znepokojeně hlavu – kde se tu bere Edith Piaf? Po tom všem vás snad asi nepřekvapí, když se ze zpěvaččiných úst ozve jódlování či jazzová trubka. Inu, herečka se nezapře. Jana byla dnes večer prý poněkud hlasově indisponována. Leč, jak podotkl jeden z jejích kolegů, Jan Burian: „Chtěl bych být alespoň jednou v životě TAK indisponován jako ona!“
Jan Burian – tento pán jako jediný usedl ke klavíru. V ten moment se v klávesách rozpoutala bouře tónů a harmonií, jejichž mohutnosti nezabránil ani fakt, že byl hudebník „čerstvě sešit“ po operaci kýly. Možná by se zdálo, že Osamělí písničkáři uvázli s náměty někde okolo revoluce, opak je však pravdou. Sálem se nesla i punková skladba o fotbale či protestní píseň o Filipovi, který má hodně volných minut.
Osamělí písničkáři patří k lidem, jejichž písně si jen tak doma nepřezpíváte, v rádiu neuslyšíte a jejichž CD jen těžko seženete mezi bestsellery v Luxoru. Jsou to lidé, na jejichž vystoupení je třeba vlastníma nohama chodit. Vidět, slyšet, cítit. Umělci, které moderní komunikační kanály ještě nepolapily a kteří mají radost, že mohou hrát, co chtějí, a že se o to mohou s někým podělit. Ale ani je nenapadne, aby hráli to, co chcete vy. Ať budou zrovna v módě či nikoli, ať přijdete či nepřijdete, písničkáři zůstanou sví. A to je dobře. Pokud se i vaše uši odhodlají překročit práh hlavního hudebního proudu, zapište si za ně datum 17. února 2010. Na tento večer se totiž chystá v Kaštanu jejich další vystoupení.
Klára Zindulková
Osamělí písničkáři, 11. 11. 2009, 20.00, Kaštan – scéna Unijazzu, Praha 6, Bělohorská 150
Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 6, č. 2 (40), 4. 1. 2010.
(12. 11. 2009, 12:00)
© Literární novinky (http://litenky.ff.cuni.cz/) 2009
článek naleznete na adrese http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2570