Superman a metakomiks
Stefan Segi
Tři špičkoví teoretičtí fyzikové vybíhají v zápalu hádky ze dveří na chodbu. Zde si s nesmírnou zasvěceností vyměňují složité argumenty. Ty se ale netýkají povahy fotonů či teorie strun, jde o něco mnohem zajímavějšího. Jedná se o princip, který dovoluje Supermanovi létat.
Tato scéna z komediálního seriálu The Big Bang Theory velmi názorně ilustruje způsob, jakým je superhrdinský komiks konzumován. Ve zmíněné při totiž vůbec nejde o to, jak by se měl Superman pohybovat na základě fyzikálních pravidel. Argumenty jsou založeny na nepatrných zmínkách a náznacích, které se na dané téma objevily za více než padesát let od vzniku prvního komiksu se Supermanem.
Hlavním předmětem četby takového druhu brakového komiksu již není autonomní příběh. Důraz se přesouvá na vnímání specifického „světa“, ve kterém se superhrdina pohybuje. Ač Supermana kreslily desítky kreslířů a scénáře psaly tucty autorů, svět, ve kterém se tyto příběhy odehrávají, zůstává vždy vnitřně konzistentní. Každý nový sešit se s ním musí vyrovnat a zároveň do něj pokud možno vnést i něco nového. Čtenář tak zkoumá neustále se proměňující vztahy jednotlivých postav, zaznamenává jejich charakteristické atributy a specifické schopnosti, aby se v pravý okamžik mohl vytáhnout s některým méně známým detailem a předvedl se tak jako největší znalec nesmírně rozsáhlého Supermanova univerza.
V sedmdesátých letech minulého století značně opadl zájem o tradiční akční komiksy a mnohé dobře zavedené postavy zmizely v propadlišti dějin. Za svoji záchranu (často přímo resuscitaci) mohou zbylí superhrdinové děkovat pouze nové vlně tvůrců, kteří pochopili, že brakový komiks budoucnosti je metakomiks. Frank Miller, Allan Moore či Mark Azzarilo přesunuli důraz z příběhu na mythologii. Nejlépe je to vidět na komiksových novelách s Batmanem.
Je příznačné, že pět nejlépe hodnocených batmanovských komiksů vzniklo teprve po roce 1985, kdy byl vydán Millerův revoluční Návrat temného rytíře. Všechna tato nová zpracování spojuje důraz na reminiscence dosavadní batmanovské tradice, aniž by docházelo k zásadnější revizi. Tak například sešit The Killing Joke osvětluje okolnosti, za kterých se Batman setkal se svým úhlavním protivníkem. Millerův Year one se zase vrací na samotný počátek a popisuje genezi superhrdiny a jeho setkání s Catwoman. Fakt, že se jedná o příběhy, které byly již jednou odvyprávěny, není vůbec na závadu. Právě v rozvinutém superhrdinském světě dostávají tato díla silný metatextový náboj.
Ještě zřetelněji je to pozorovatelné na příkladu minisérií Batman: Ticho a Dlouhý Heloween, které se mění na přehlídku postav celé batmanovské historie. Už nejde ani tak o to, kdo je vrah, ale kolik konzistentních odkazů je autor schopen do komiksu vtěsnat. Nejdál v tomto ohledu dosud zašel komiksový román Arkham, ve kterém je příběhovost omezena pouze na několik málo panelů, zatímco zbytek je věnován portrétům kriminálníků, které Batman za svoji kariéru poslal do ústavu pro duševně choré zločince. Na jedné straně tak čtenář opět potkává staré známé, na straně druhé se nově dozvídá podrobnosti jejich anamnézy, což navždy mění čtení batmanovských komiksů nejen budoucích, ale i těch minulých.
Batmana v žádném případě nelze považovat za ojedinělý případ metakomiksového přístupu. Čím je hrdina zavedenější, tím je jeho svět propracovanější. Superman a Spiderman na stránkách komiksů jen málokdy prožívají doprodružství, ve kterých by nebyli pronásledováni více vlastní minulostí nežli záludným protivníkem. Zvláštním jevem je pak křížení světů různých superhrdinů. Batman se tak chodí radit se Supermanem do Metropolisu a X-Men spolu s Iron Manem bojují proti Hulkovi. Obzvláště atraktivním uplatněním brakových metakomiksů jsou takzvané paralelní komiksové světy. V komiksu Superman: The Red Son hlavní hrdina přistane poblíž Moskvy, stane se zaníceným obráncem komunistického režimu a potírá Batmana – disidenta a teroristu. Allan Moore pro změnu představil komiks z doby Alžbětínské, ve kterém známí superhrdinové vystupují po boku Williama Shakespeara.
Vraťme se k problematice hádky skupinky fyziků kvůli Supermanovu létání. Vše nasvědčuje tomu, že jejich problém je neřešitelný. Text komiksového světa je totiž dostatečně hustý na to, aby bylo možné o něm vést nekonečné debaty. Zároveň je ale do té míry flexibilní, aby odpovědi nebyly definitivní a aby vnitřní dynamika nikdy zcela neopustila systém.
Stefan Segi
(10. 11. 2009, 12:00)
© Literární novinky (http://litenky.ff.cuni.cz/) 2009
článek naleznete na adrese http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2555