Fascinující dětská duše
Dospívám se svými hrdinyLudmila Pechová
Se známou autorkou knih pro děti – Ivonou Březinovou – jsem se setkala na Dni otevřených dveří na Literární akademii Josefa Škvoreckého v Praze, kde vyučuje. Usadily jsme se v podkrovním kabinetu, kde byl příjemný klid a pohoda, a rozhovor mohl začít.
Jsme doslova „na půdě“ literární akademie, kde vyučujete obor Tvůrčí psaní. Co vás k této práci přivedlo?
Moje původní povolání je odborná asistentka na vysoké škole. Po mateřské dovolené jsem zůstala doma na volné noze a stala jsem se spisovatelkou z povolání. Brzy jsem však pocítila jakési „manko“ ve vztahu k vysokoškolským studentům. Jeden kamarád mi dal kontakt na vedení této akademie. Zapsali mě do nějakého pořadníku a asi po roce mě přizvali ke spolupráci. Působím tady již pátým rokem.
Jak se vám se studenty pracuje, jak probíhá výuka?
V každé skupině, která vždy na začátku roku vznikne, se většinou vytvoří přátelská atmosféra. Osvědčil se mi kolegiální přístup. Nechci se v roli učitele nijak nadřazovat, studenti jsou více motivováni k většímu výkonu, pokud je beru jako partnery. Já jsem jen garant celého projektu, který se snažím dotáhnout do tištěné podoby. Zároveň pracuji s každým autorem individuálně – ne jen v té jedné čtyřhodinovce týdně. Texty studentů po večerech pročítám a neustále je ladíme – vznik rukopisu je dlouhodobý proces.
Na svém kontě máte i spoustu dalších projektů: s dětmi, které trpí leukémií (Sen o svobodě, Pohádky pod polštář).
K práci s výraznými literárními talenty na hematologii jsem byla přizvána. Rok jsem se věnovala nadané dívce, Petře Korytářové, která vytvořila slibný text. Ještě mohu zmínit liberecký projekt: načítání textů pro nevidomé děti. Z tohoto projektu už vzešlo osm CD, jedno z nich – Praprázdniny – je podle mé knihy. Od jedné Noci s Andersenem uskutečněné v centru pro neslyšící děti jsem trochu nahlédla do jejich duší a chtěla bych pro ně něco vytvářet.
Díla studentů bych vůbec nerada opomenula: vyšla sbírka hororových povídek Zuby nehty; během tří měsíců se rozebrala, takže Albatros vydal další knihu: Tisíc jizev. V současné době díky Knižnímu klubu přichází na trh sbírka detektivek pro mladé čtenáře – Ruce vzhůru. Cílem je ukázat studentům, že během intenzivního dvousemestrálního snažení lze dojít až k publikování. Funguji pouze jako editor: sestavuji, vybírám, řadím texty. Jsem ráda, když studenti projdou celým procesem: naučí se praktické věci jako korektury, vyzkoušejí si spolupráci s výtvarníkem, se smluvním oddělením, řeší problémy s vydáváním. A pak s propagací.
Vaše tvorba pro děti je hodně různorodá a široká – od encyklopedií pro nejmenší přes začínající čtenáře po ty puberťáky. V čem vám jsou děti blízké, proč zrovna texty pro ně?
Těžko říct. Někdy v pěti letech jsem sama začala tvrdit, že budu spisovatelkou – ale o psaní pro děti ani zmínka. Na tvorbu své první knihy jsem čekala poměrně dlouho, bylo mi skoro třicet, to jsem už kolem sebe měla dcery. Možná za to mohou právě ony. Moc se mi to zalíbilo: pocit, že se dítětem stávám zpětně, že mi nedělá problém vcítit se do kůže šestiletého a pak i do puberťáka. Že je mi v tom dětském světě hezky – a ani nemám nutkání psát pro dospělé čtenáře.
Takže jste znovu dospívala se svými dcerami…
Myslím, že už mě předběhly. Já se stále vracím ke knížkám pro nejmenší, zatímco ony už vyrostly. Moje rodina funguje jako první čtenář, jakýsi prubní kámen a garant.
Kde jinde ještě berete inspiraci? Píšete i o patologických jevech naší společnosti – drogy, závislosti, násilí…
To vzniklo kvůli dcerám. Když začaly dospívat, uvědomovala jsem si, že jejich svět už bude úplně jiný než svět mého dětství. Jako máma jsem chtěla být v obraze, účastnit se jejich rozhovorů jako partner. Ty věci jsem zkoumala spíše jako máma než spisovatelka, věděla jsem velmi málo. Znova jsem četla knížky typu My děti ze stanice zoo, Memento. Asi rok jsem se probírala různými novinovými články a reportážemi a dělala si poznámky. Pak mi volali z Albatrosu, jestli nechci napsat sérii románů pro dospívající, a já jsem tehdy dost neuváženě plácla, že bych chtěla napsat knížky o závislostech. Oni to vzali jako dobrý nápad. Sotva jsem však položila sluchátko, došlo mi, že o narkomanech psát nemůžu, když jsem v životě ani nekouřila. Další rok jsem tedy strávila návštěvami různých léčeben, nemocnic a pasťáků. Snažila jsem se sehnat co nejvíce informací přímo od lidí, kteří vše zažili na vlastní kůži. Triptych Holky na vodítku jsem napsala až po ročním sbírání matriálu.
Nepůsobilo to na vás příliš depresivně?
To víte, že jo. Ale mohla jsem se z toho vypsat, což mě zachraňovalo – stejně jako mé hrdinky. Možná i proto se ty knihy neodehrávají v jedné rovině. Jedna část je z léčebny – a druhá je ve formě deníků.
Postavy jsou smyšlené, ale jejich osudy složené z reálných mikropříběhů.
Když jste pro děti psala tetralogii o partě dětí na cestách (Básník v báglu, pozn. red.), chtěla jste zpříjemnit „puberťákům“ povinnou četbu?
Musím ještě upřesnit, že už vyšel pátý díl s názvem Blázniví donkichoti. Impuls přišel od Albatrosu: chtěli příběh, který se odehrává na skutečné existující trase – nikoliv příběh o velikánech české literatury. Koukala jsem tedy do všech možných map a průvodců a přemýšlela jsem, kam ty svoje hrdiny vyšlu. Shodou okolností jsem objevila mapu, na níž byla zeleně označená turistická trasa a nápis „Cesta Karla Hynka Máchy“. Máchu jsem vždycky strašně moc milovala, byl to můj oblíbený autor a četla jsem od něj a o něm všechno možné, takže jsem měla jasno. Řekla jsem to své dceři, tehdy čtrnáctileté, ale její reakce byla zděšená – mami, tohle máme v učebnicích, o tom číst nechci. Pochopila jsem, že tyhle knihy musím psát na míru čtenářům, kteří by se podobných témat obávali. Nenápadně, jakoby omylem, do nich dostat sumu informací, které nejsou v učebnicích. Když jsem začala tvořit, musela jsem toho pochopitelně nastudovat kvantum. Pak už jsem děj knížky dávkovala tak, aby vše bylo srozumitelné a čtivé i pro ty čtenáře, kteří se dobrovolně jinak k literární historii nedostanou.
Píšete i encyklopedie pro nejmenší. Podnět k nim dalo nakladatelství?
Ano, mě osobně by to tehdy asi připadalo troufalé, vyzvalo mě k tomu nakladatelství Fragment. Byla to úžasná zábava a zajímavá práce, ale i škola spisovatelského řemesla, protože jsem si sáhla až na dřeň té profese. Neboť jestliže máte na jedno heslo jen osm set znaků, a musíte se do něj vejít s tématem jako Starověk nebo Princip elektřiny a ještě to napsat tak, aby to děti bavilo – musíte s jazykem pracovat od základu. Využívala jsem všemožných zkratek, zjišťovala, kolik má čeština synonym a vyhledávala ty kratší. To mě hodně vyškolilo.
Též píšete i knihy pro nejmenší s jakýmsi „výchovným“ podtextem – Neotesánek, Mimínek – jaké jsou reakce rodičů?
Ta forma určitě pomáhá. Knihy slouží jako inspirace pro mateřské školky a školy – pro celoroční či dlouhodobé projekty. Například v mateřské školce v Dětenicích u Jičína skutečně realizovali projekt, kde s dětmi pracovali na základě příběhu o Neotesánkovi. Děti tu dokonce mají asi půlmetrový pařez, nahrubo přitesaný do podoby kluka. Jakmile se děti něco naučí, dostanou smirkové papíry a trochu tu sošku přihladí, čímž ji dotvářejí. Tím, že se z nich stávají vychované děti, vzniká i dřevěná socha: aby jejich hrdina nebyl neotesanec, ale kluk.
Máte nějaký literární vzor, knihu, která vás ovlivnila?
Nesmírně si vážím autorky Ivy Procházkové. Ale ovlivnit – to není to pravé slovo. Nemám vzor. A nemám ani jednu konkrétní oblíbenou knihu.
Přeložila jste jednu knížku pro děti ze slovenštiny Naše máma je bosorka od Gabriely Futové; máte v plánu přeložit i další?
Ráda bych tuto autorku představila českému čtenáři ještě víc, protože ona je na Slovensku nesmírně populární, její texty se mi velmi líbí a překlady s ní osobně konzultuji. Myslím, že se tady poměrně dobře uchytila, a pokud bude nakladatel souhlasit, budu překládat dál.
Jaký máte ke Slovensku vztah?
Jezdím pravidelně do Prešova na knižní festival a pořadatelé z legrace říkají, že jsem něco jako jejich maskot. Ráda se tam vracím, pořádám besedy v knihovnách. Když jsem tam byla poprvé a měla mít besedu s druháčky, byla jsem zděšená, že mi nebudou rozumět. Opak je pravdou – s jazykem není problém: Je tam jiná situace než u nás, mají zkušenosti se čtením českých knih. Bylo to příjemné překvapení – hodně sledují Českou televizi, ale čtou i české knihy. U nás to tak nefunguje, slovenština upadá, dnešní generace ji potlačuje a přestává bohužel některým výrazům rozumět.
Kdy jste vlastně začala tvořit, v kolika letech?
Do šuplíku? (smích) V podstatě od nepaměti. Sotva jsem se naučila psát, hrála jsem si na spisovatelku. Dokonce mám pár svých dochovaných minitextíků z doby, kdy mě rodiče nahrávali na magnetofon. Vymýšlela jsem si pro pobavení celé rodiny. Protože mi všichni hodně četli a vyprávěli, začala jsem vyprávět i já jim. Vždycky jsem to své vyprávění pojmenovala, končila jsem takovou tou průpovídkou „A to je konec mé řeči“. To mi bylo kolem tří let. Hrála jsem si i na vlastního vydavatele a ilustrátora – drželo mě to od malinka.
Jak asi vypadá váš denní režim, když píšete?
Mění se podle času. Když byly děti malé, psala jsem výhradně ráno a dopoledne: odvedla jsem dcery do školy a školky, věděla jsem, že když začnu v osm, mám čas maximálně do půl jedné. I kdybych pak měla sebegeniálnější myšlenku, musela jsem končit, dojít pro děti a chovat se jako maminka. Teď jsou velké, mohu psát intenzivně, i deset, dvanáct hodin denně. Svůj příběh prožívám, není promyšlený do důsledků, jen tuším, kam se hrdinové posunou. Vyhradím si vždy tak tři, čtyři týdny v kuse, za tu dobu mám hrubý rukopis hotový. Předchází tomu náročná, až několikaměsíční příprava, a potom dolaďování. Ale to už není tak náročné, jezdím na besedy a připravuji další projekty.
Jak vnímáte konkurenci?
Každý má svůj styl psaní a způsob, jak knížku vytváří. Někoho obdivuji, u někoho vidím tu rutinu. Někoho si přečtu ráda a u některých mi stačí jedna knížka, protože mi splývají dohromady. Myslím si ale, že každá knížka má svou funkci a najde svého čtenáře. Problém je v tom, jestli se najde tolik čtenářů, aby se nakladateli vyplatilo ji vydat.
Jak jste se cítila, když vás pasovali na rytíře „Řádu krásného slova“?
To byl zážitek! Moc si takových ocenění vážím, protože jsou hmatatelná. Také mám radost z mailů. Píšou mi spíše lidi, kterým se kniha líbila, to potěší. Ale vím, že už mi nedají vědět ti, kteří spokojení nebyli. Když dostanu nějakou cenu, vím, že se musela sejít určitá porota, není to tedy ocenění jen od jednoho člověka… Hodně to pro mě znamená. (Zlatá stuha, Cena učitelů, Cena knihovníků atd.) Jako opravdová rytířka Řádu krásného slova taky ráda jezdím za dětmi, abych je pasovala na čtenáře. Dokonce jsem neodolala a pořídila si na to opravdový meč, v Toledu ve Španělsku, když jsem šla po stopách Dona Quijota. Vším tím já žiju…
Těšilo mě a moc děkuji za rozhovor.
Ludmila Pechová
Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 6, č. 3 (41), 12. 1. 2010.
(8. 11. 2009, 12:00)
© Literární novinky (http://litenky.ff.cuni.cz/) 2009
článek naleznete na adrese http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2548