„Při svém psaní musím vycházet z reality“
Rozhovor s Martinem Ryšavým, autorem Cesty na SibiřEva Haderková
Když jsem se chystala na tento rozhovor, měla jsem pocit, že nemám připravenou žádnou dobrou otázku. Naštěstí měl pan Ryšavý nachystáno dost dobrých odpovědí, takže nakonec všechno dobře dopadlo...
Prakticky ve všech recenzích na vaši knížku, včetně té naší, se píše, že hrdina je vaše alter ego. Nakolik je tedy ta knížka autobiografická?
Dost. Ale není to úplně přesný popis reality, je tam řada vymyšlených epizod, i některých klíčových.
Na přebalu knihy je explicitně řečeno, že se jedná o román, ne o cestopis. Nakolik je pro vás důležité, že jste napsal právě román?
Je to pro mě důležité, ale byl to vlastně nápad výtvarníka Viktora Karlíka, který navrhoval obálku. Ta obálka, aspoň pro mě, představuje něco takového, jako když si děti hrajou na to, že jsou spisovatelé, koupí si sešit a napíšou si tam třeba „Martin Ryšavý: Román“. Že to má až takový dětinský charakter, to žánrové vymezení.
Neurazila vás v tom případě ta obálka, když ji vnímáte tak „ironicky“?
Ne, neurazila, mě to spíš porazilo. Já jsem si totiž představoval takovou decentní, tmavou, ani nevím proč. Já mám většinou takové představy při zdi. A když Viktor přišel tady s tou barevnou obálkou, která evokuje jakoby nějakou mapu nebo krajinu, tak jsem na to koukal jak zjara. A pak mi to přišlo strašně veselé a nakonec se mi to vlastně líbí.
Je pro vás osobně nějak důležité, že jste napsal právě román, a ne cestopis?
Je to důležité. Myslím, že to tam někde v úvodní části i píšu, že cestopisy nemám moc rád.
Proč?
Těžko říct, mě nějak nebaví je číst. Když už je řeč o cizích krajích, tak bych je raději viděl vlastníma očima, ale číst si jen tak o tom, jak kde lidi žijí, na to nemám trpělivost, pokud takový text nemá charakter eseje. Ale čistý popis, jak někde někdo byl a něco tam viděl, to mě moc nebaví.
Proč tedy román o cestě, když vás nebaví cestopisy? Nebo to spíš souvisí s vývojem hrdiny?
Mě baví cestování, ale klasický cestopis mě nezajímal. A nikdy bych to nepsal, kdybych necítil, že materiál, který se mi hromadil, může mít románovou formu. Jsou tam třeba postavy – v cestopise obvykle nebývají figury s nějakou dramatickou potřebou, které někam směřují. A má to zápletku. To jsou všechno znaky beletrie, nikoliv cestopisu.
Psal jste tu knihu pro nějaké speciální publikum nebo pro širokou veřejnost?
Když jsem začal psát, věděl jsem, že mám před sebou tak šest sedm let práce. A když pracujete v takovém časovém horizontu, tak ani na žádné publikum myslet nemůžete. Navíc ohledy na čtenáře vedou k netrpělivosti při psaní. Takže jsem psal jenom pro sebe a potom tak pro jednoho, pro dva lidi, kteří se mnou konzultovali jednotlivé verze kapitol. A všechny úvahy, jak kniha bude působit a na koho, jsem si odbyl až zpětně.
Nepřišlo vám to frustrující, psát jednu knihu tak dlouho?
To ne. Měl jsem sice období, že bych toho nechal, ale ne proto, že byla frustrující ta doba, ale protože se to někdy nedařilo. Objevily se pasáže obtížné na napsání.
Já jsem se na to publikum ptala hlavně proto, že je dost často zmiňováno, že v knize reflektujete nějaký generační pocit.
Já jsem psal o čistě osobních věcech, a že to vyjadřuje nějaký generační pocit, z toho jsem byl překvapený. Mile, ale zarazilo mě, že ta moje zkušenost zasahuje ostatní lidi, třeba i o něco mladší. Myslel jsem si, že je to čistě privátní záležitost.
Napadá mě, bude to vlastně dvacet let od sametové revoluce, vy jste se jí sám aktivně účastnil. Myslíte, že je vaše generace nějak odlišná od těch ostatních?
Myslím, že je to generace specifická v mnoha směrech, asi nejsem schopen je všechny vyjmenovat, všechny si je uvědomit. Ale nejsilněji cítím, že lidem, kteří dospívali po tomto zlomu, chybí nějaká zkušenost, kterou moje generace má. Nevím, jestli je to dobře nebo špatně.
Já učím na FAMU a k nám na scenáristiku se hlásí lidi, kteří občas napíšou povídku, co se jakoby odehrává v 80. letech. Člověku, který to píše, je třeba osmnáct a píše něco, co zná z vyprávění svých rodičů. Má tam vlastně všechno správně, všechny ty reálie, ví, že tady běhali disidenti a honili je estébáci, ale když to potom vidíte napsané, tak to vypadá úplně surrealisticky. Tak jsem si říkal, že by nebylo špatné se domluvit s nějakou učitelkou češtiny na střední škole nebo gymnáziu a zadat téma slohové práce „Jak jsem prožíval 80. léta“ dětem, které je neprožívaly, ale které je znají z vyprávění. Tenhle experiment by mě bavil.
Existuje vůbec něco takového jako sibiřská literatura?
Samozřejmě. Je tam spousta místních vydavatelství, která produkují literaturu různé úrovně, různé hodnoty. Je to literatura zaměřená hlavně vlastenecky. Ale já jsem třeba měl to štěstí, že jsem v jedné zapadlé vesnici v Jakutsku objevil skvělého básníka. Některé jeho básně jsem i přeložil. Je to Even, ale píše rusky, protože evenský jazyk už vlastně nezná. Dají se takové zázraky objevit, ale není to pravidlo. To, co je v Jakutsku na vysoké úrovni a co přesahuje lokální význam, je divadlo. A jeden mladý divadelní režisér točí i slušné filmy, které ukazuje na festivalech v celém Rusku.
Jaké mají náměty divadelních her? Stejné jako u nás?
Většinou jsou to mytologické příběhy a věci, které vycházejí z národní historie. Zase je to hodně vlastenecky zaměřené, ale mladší generace režisérů tyhle věci už i ironizuje a začíná s rafinovanou reflexí mytologických témat. Většinou studovali v Moskvě nebo v Petrohradu, takže tam přinášejí západní styl uvažování. Zatímco literáti jsou většinou absolventi místních škol, lidi, kteří mají docela úzký obzor a málokdy přesahují lokální témata.
Ono se teď docela rozmohlo vydávání různých mytologických příběhů a pohádek z různých zemí, třeba z Laponska nebo Islandu.
V Rusku už docela dlouho běží folkloristický projekt, v rámci kterého se vydávají knihy se zaměřením na různé národy Sibiře a Ruska vůbec. A v samotném Jakutsku, kde jsem se nejvíc pohyboval, zažila folkloristika v 90. letech obrovský boom. Vlastně i ta moje knížka obsahuje spoustu lidových vyprávění, která jsou ale rozpuštěná v ději. Takže je to svým způsobem taky folkloristická studie.
Co se vám na těch příbězích a pohádkách líbí?
Hlavně to, že jsou docela drsné. Lidožrouti ukusují dětičkám hlavičky a tak podobně... Jsou to obvykle dost krvavé historky, ale to je Červená karkulka vlastně taky. Nemám rád takové ty hodné pohádky, kde někdo někam jde, nikoho zlého nepotká, nic se mu nestane a všechno dobře dopadne. Pohádky mají být trošku horory. U nás se tomu moc nefandí a tam jsou toho pohádky pořád ještě plné.
Nenapadlo vás někdy natočit pohádku?
Napadlo mě právě natočit takovou sibiřskou pohádku za peníze České televize, ale vyhnali mě s tím, že takové ošklivé věci nechtějí. Ale to už je dávno.
Je rozdíl poznávat jinou kulturu jen tak za sebe, nebo skrze hledáček kamery? Nebo spíš v čem je to jiné a co je pro vás příjemnější?
Já jsem nejdřív cestoval bez kamery, ale vždycky jsem měl ctižádost natočit film a s kamerou jsem do budoucna počítal. A i když jsem ji neměl, tak jsem uvažoval, co a jak bych točil. Takže kamera tam jakoby pořád byla přítomná. Jinak si myslím, že kamera hodně ovlivňovala, jak mě místní lidi chápali. Když má člověk kameru, je takový srozumitelný. Když někam přijdu a řeknu, že si to tam chci natočit, tak tomu je rozumět, kdežto kdybych přišel bez kamery a řekl, že to tam chci jenom okukovat, budu vypadat trochu jako podivín.
Za vaši knihu jste získal Magnesii Literu. Co pro vás ta cena vlastně znamená?
S odstupem času je to příjemné. Pomáhá to knihu prodávat a pro vydavatele je to satisfakce, takže z toho mám radost. Jenže tu radost cítím vlastně až teď. Přímo v období, kdy Magnesia Litera byla udělovaná, a v období krátce před tím mi publicita nebyla moc příjemná. Nejdřív se mě totiž na knihu ptali lidé, které opravdu zajímalo, co v té knížce je. Ale pak se vyrojilo dost novinářů, u kterých bylo jasné, že je ta kniha vlastně nezajímá. Že je tady nějaký spisovatel, se kterým je nutné udělat rozhovor, ale o nic jiného nejde. Že je to vlastně jenom společenská objednávka. Jakmile jsem začal tohle pociťovat, tak mi začalo být blbě. Někdy kolem udělování Magnesie Litery to pro mě subjektivně vyvrcholilo a byl jsem fakt rád, že jsem pryč. Ale tím nemyslím, že by na té ceně bylo něco špatného.
Když jste se dozvěděl o své nominaci, těšil jste se nějak na tu cenu?
Moc jsem na to nemyslel, byl jsem v té době v Rusku a měl jsem dost práce. V souvislosti s vydáním knihy jsem byl zvědavý spíš na reakce čtenářů než na cenu. Ale zároveň jsem se bál, jak knihu přijme mé nejbližší okolí, lidé, kteří mě znají, ale třeba se o mně teď dozví něco úplně nového. Takže jsem měl zároveň radost i obavy.
Jak to tedy okolí vzalo?
Řekl bych, že všechno, co se dalo očekávat, že se stane, tak se opravdu stalo. Vznikla z toho radost, ale na druhé straně i bolest. Já měl už předtím dost ambivalentní vztah k hrdinovi té knihy a ta ambivalence pak ještě zesílila.
To mi připomíná film Muž z Acapulca. Nechtěl jste třeba nechat hrdinu umřít?
Nechtěl. A dokonce ani hlavní hrdinku jsem nechtěl nechat umřít. Já chtěl být poctivý v tom smyslu, že si nebudu domýšlet osudy svých postav jinak, než jak se vyvíjely v realitě. Spíš jsem uvažoval o tom, co si počnu, když se mnou realita přestane spolupracovat, když mi nenabídne žádnou románovou pointu. Naštěstí – i naneštěstí – nabídla.
Žijí literární postavy vlastním životem?
Metoda, kterou jsem při psaní používal, byla blízká dokumentárnímu záznamu toho, co se ve skutečnosti stalo. Byl jsem vlastně neustále v očekávání nějakých dalších zápletek a toužil jsem po nich. Ale zároveň jsem se snažil nemanipulovat s realitou, nežít tak, abych vyvolal nějakou reakci, která by se mi třeba hodila do knihy. To jsem nedělal, aspoň ne vědomě. Naštěstí mi realita přihrávala stále nové věci, které dobře zapadaly do děje. Já při svém psaní musím vycházet z toho, čím zrovna žiju, nejsem schopen si jen tak sednout a vymyslet příběh.
Můžu se zeptat, kde máte vystavenou sošku Magnesie Litery?
Podle mě není vystavování cen moc zdravé, takže ji mám schovanou někde pod postelí. A zatím ji ani nikdo nechtěl vidět.
Kdybyste byl v porotě nějaké literární ceny, jaké vlastnosti by musela mít kniha, kterou byste označil za nejlepší?
Já osobně bych oceňoval to, čemu říkám „ostrost pohledu“ nebo „jasnost mysli“ – ta schopnost vidět iracionální věci jakýmsi až vědecky přesným pohledem. A pak by to byl „efekt povzbuzení“, to, jestli mě kniha povzbudila k životu nebo k přemýšlení, jestli mi dala nějaký nový impuls.
Je pro vás vlastně nějak důležité, že jste dostal literární cenu?
Přineslo mi to určitý klid na duši. Ujištění se, že to, co dělám, komunikuje s lidmi, že je tomu rozuměno a je to akceptováno. To je příjemné zjištění.
Martin Ryšavý je spisovatel, scenárista a režisér. Vystudoval Přírodovědeckou fakultu UK a scenáristiku na FAMU, kde pracuje jako odborný asistent. Jeho kniha Cesty na Sibiř letos získala Magnesii Literu za prózu.
Eva Haderková
Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 6, č. 1 (39), 9. 11. 2009.
(23. 10. 2009, 12:00)
© Literární novinky (http://litenky.ff.cuni.cz/) 2009
článek naleznete na adrese http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2532