Dobrá kniha nepotřebuje šrotovné
Nejdůležitější den v životě českého překladateleOlga Pavlova
Nevím, jestli to byla narážka na finanční situaci české kultury a literatury, ale takto začal svůj projev jeden ze členů poroty již 18. Jungmannovy ceny za překladatelské dílo.
Udílení ceny, jak už je několikaletou tradicí, se uskutečnilo 30. září na den sv. Jeronýma, patrona všech překladatelů.
Malý, ale přesto krásný sál Pálffyho paláce na Malé Straně překvapil svou skromností. O důležitosti této události vypovídala bohužel jen nervozita a nedočkavost nominovaných. Po nějaké chvíli se návštěvníci usadili a oficiální část podvečera mohla být zahájena. Z úst členů poroty zaznělo několik omluv těm, kteří i přes vynikající kvalitu svých překladů nakonec žádnou cenu neobdrželi. To se dělo z různých důvodů, například když požadavkům nevyhovoval rozsah knihy nebo byl v údajích uveden chybný rok vydání a jiné drobnosti.
Ze šesti nominovaných překladů dva pocházely z portugalštiny, od dlouholetých kamarádek Vlasty Dufkové a Marie Havlíkové. „Proč jsi nemohla s vydáním knihy počkat aspoň rok, tak by vyhrála každá z nás?“ ptala se paní Dufková své kolegyně.
I přesto si určité ocenění odnesl každý nominovaný. Hlavní tvůrčí cenu získal Karel Fiala za překlad čtyřdílného starojaponského spisu od Mirasaki Šikibu Příběh prince Gendžiho. Dvě mimořádné tvůrčí odměny obdrželi Jiří Našinec (N. Manea: Chuligánův návrat) a Anna Valentová (Á. Bodor: Okrsek Sinistra). Tvůrčí odměny získali také Marie Havlíková (B. Ribeiro: Kniha stesku) a Zdeněk Frýbort (R. Calasso: K). Poslední cena v pořadí, ale neposlední ve své důležitosti, Prémie Tomáše Hrácha, udělovaná mladým překladatelům, byla přiřknuta Magdaleně Křížové za převod knihy A. B. Jehoušuy Milenci z hebrejštiny. Nikdo neodešel zklamaný, všichni nominovaní dostali alespoň malý kousíček svého vyznamenání.
Hlavní poctu večera si zaslouženě odnesla Vlasta Dufková za překlad knihy Joaa Guimaraese Rosy Burití.
Kvůli nedostatku kandidátů letos nebylo uděleno tvůrčí stipendium Hany Žantovské za překlad básnického díla do češtiny, ač pravidelně bývá součástí „Jungmannovky“.
Na dobrou knihu, šrotovné, literární ceny a situaci v české literatuře jsem se zeptala Vlasty Dufkové.
Jaký má pro vás Jungmannova cena význam? Nakolik je to pro vás
prestižní ocenění?
Jungmannovy ceny si velice vážím, protože si vážím názoru na literaturu, který pro mne představuje její porota: tvoří ji názorově nezávislí profesionálové s mnohaletou zkušeností překladatelskou či redakční a širokým vzdělanostním rozhledem a nepochybuji o jejich nestrannosti. A kromě toho jsem se tím dostala do nejlepší společnosti.
Má smysl existence takového množství literárních cen v ČR? Jaký?
Nemyslím si, že v ČR existuje nadměrné množství literárních cen, zato se v jistém ohledu míjejí účinkem. V normálně fungujících tržních společnostech západního typu má mechanismus literárních cen kulturotvorný význam, ať už tím, že oceněného literáta na nějakou dobu přímo finančně zajistí a umožní mu tak, aby se mohl plně věnovat další – společensky žádoucí – tvorbě, anebo tím, že ho zajistí nepřímo, to znamená nakladatelsky zpeněžitelným věhlasem (to je třeba případ nejznámější francouzské ceny bratří Goncourtů, dnes dotované symbolickou částkou 10 eur). Publicita cen a jejich společenská prestiž navíc vychovávají literární konzumenty. V každém případě jde o promyšlenou investici do kultury, která se společnosti vrací.
Takto u nás literární ceny ani zdaleka nefungují, především jim chybí adekvátní zpětná vazba. Jako bychom stále žili v podivné schizofrenii: chceme mít tržní společnost, v níž si kultura na sebe bude vydělávat (ač i to platí na západ od nás s výhradami), ale přitom odmítáme vysoké kultuře a duchovním statkům vůbec přiznat kladnou „tržní“ hodnotu v celém systému formování příslušníků této společnosti, ať už v rámci školního vzdělávání, nebo prostřednictvím širokoplošných médií, a vlastně i politickou preferencí jistého typu „elit“. A vedle toho máme jakési mlhavé povědomí, že je nemravné právě za tohle dostávat peníze. V logice poměřování všeho penězi se tedy soustavně snižuje prestiž této oblasti lidského konání u většinové společnosti, a u menšiny paradoxně narůstá, protože je neméně, byť jinak vyvzdorováno než za minulého režimu. Kdyby však špičkový výkon na tomto poli zároveň vedl k nadprůměrnému finančnímu zajištění, mohlo by to taky být vnímáno jako zrada na ideálu.
Ale možná je můj pohled dán generačně: rozhodně je žádoucí, aby se čím dál více prolamovala částečná endogamie té nedobrovolně dostředivé společnosti ve společnosti a mladší jedinci nejen s rozhledem, ale i patřičným sebevědomím a obranyschopností nás přibližovali evropským standardům.
Protože blíže znám problematiku literatury překladové, krátce se zmíním o ní: překlady tvoří větší část česky vydávaných knih a úměrně tomu ovlivňují i literární češtinu včetně pojmosloví, bez něhož se neobejdeme, pokud nechceme rezignovat na myšlení určité intelektuální úrovně ve své mateřštině. Ve svých špičkových výkonech jsou přinejmenším srovnatelné s původní českou tvorbou, v některých ohledech ji dokonce suplují. Přesto čeští překladatelé krásné literatury patří k vůbec nejhůře placeným v celosvětovém srovnání: je to logický důsledek výše naznačené zjednodušené aplikace tržního schématu. Překlad náročné prózy, natož poezie, se tak stává takřka drahým koníčkem vedle takzvaně poctivé obživy. Zajímavé je, že o cenu technického překladu se nesmlouvá a právem se tu uznává profesionalita. Že je však nemenší kvalifikace a ještě čehosi navíc zapotřebí k překladu „zbytné“ básnické sbírky, to si uvědomuje málokdo. Dokonce se zdá, že kamenem úrazu je právě ono tvůrčí „navíc“, které přesahuje „poctivé“ řemeslo a ke všemu skýtá potěšení.
Částečná anonymita jistě přinejmenším k překladatelskému povolání patří, na druhou stranu u literárních cen pořád zůstává nevyužitý propagační potenciál, a to i ve vztahu k jiným knihám oceněného literáta. Pravým smyslem ceny je totiž právě to: není to ani výhra v loterii, ani sociální podpora, ba ani uznání v rámci profesního společenství, které o kvalitách dotyčného vědělo předtím a bude vědět i nadále, nýbrž ocenění, které má působit směrem ven a dlouhodobě. Běžný konzument není povinen registrovat jména laureátů, natož je držet v paměti, ale váha ceny by měla být i do budoucna značkou, která je jistou zárukou kvality i u dalších výkonů téhož tvůrce.
Dá se tedy říci, že ceny u nás dosud nemají žádoucí kulturní návratnost. Nejednou pouze zpětně sanují materiální uskrovnění, které stojí za kvalitou oceněného díla, a nadto bývají až na výjimky i mediálně marnotratně pojímány na jediné použití, pokud vůbec. O změnu se v tomto směru nejvýrazněji snaží západoevropský sponzor ceny Magnesia Litera. Nevyužité publicity je tím větší škoda, že knižní publikace náročného překladu s omezeným čtenářským potenciálem se dnes valnou většinou vůbec neuskuteční bez systému dotací a grantů: například na vydání komentovaného překladu Rosovy prózy finančně přispělo jednak velvyslanectví Brazílie, jednak výzkumný záměr na FF UK, v jehož rámci jsem se práci na něm navíc mohla věnovat po dobu, kterou by žádný nakladatel nezaplatil.
Olga Pavlova
Jungmannova cena, Pálffy palác, 30. září 2009
Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 6, č. 1 (39), 9. 11. 2009.
(16. 10. 2009, 12:00)
© Literární novinky (http://litenky.ff.cuni.cz/) 2009
článek naleznete na adrese http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2502