WEB UKONCIL PROVOZ. TOTO JE ARCHIV. NENI MOZNE SE PRIHLASOVAT.
Chuť věci schovat (rozhovor) NEZVEŘEJŇOVAT NA ONDROVO PŘÁNÍ - Literární novinky

Chuť věci schovat (rozhovor) NEZVEŘEJŇOVAT NA ONDROVO PŘÁNÍ

Rozhovor s Jakubem Řehákem
Ondřej Hanus

Upozornění: Tento článek neprošel redakcí!


Jakub Řehák (1978). Navštěvoval gymnázium v Uherském Brodě. Studoval na Vyšší odborné škole filmové ve Zlíně, během studií režíroval krátké filmy Doupě, Jáma a Svatá Marie. Zaměstnán byl většinou v obchodní sféře. Od roku 2005 pravidelně uveřejňuje poezii na internetovém kulturním serveru www.totem.cz. Časopisecky publikoval básně a recenze ve Tvaru, Wellesu, Pandoře, Souvislostech a A2. Žije v Praze.
Ty jsi studoval gymnázium v Uherském Brodu. To znamená, že odtud i pocházíš?
Pocházím z Luhačovic. To je lázeňské město nedaleko Uherského Brodu. V Brodě je jedno z gymnázií, kam člověk může chodit, když se narodí v Luhačovicích.


… a pak jsi studoval ve Zlíně.
Ano, to byla Vyšší odborná škola filmová, vlastně dvouletá nástavba.


Takže Luhačovice, Uherský Brod, Zlín… jak ses dostal do Prahy?
Podstatnější je Uherský Brod, protože Luhačovice pro mě nejsou jako místo příliš zajímavé. Do Prahy jsem se dostal jednoduše, odstěhoval jsem se tam za prací. Pracoval jsem většinou v obchodních profesích.


A co děláš teď? Pracuješ prý někde poblíž. (rozhovor probíhal v kavárně Indigo, pozn. redakce).
Ano, teď dělám v Městské knihovně na Mariánském náměstí, starám se o webové stránky.


Vida, Josef Straka zase dělá knihovníka na Smíchově. Nicméně aktuální otázka: Magnesia Litera. Co jsi říkal na svou nominaci? (Jakub Řehák byl za sbírku Světla mezi prkny, nakl. Fra, 2008, nominován na Cenu Magnesia Litera v kategorii Objev roku – pozn. redakce.)
Je to dvoudomý pocit. Na jednu stranu radost, protože se na sbírku jakoby ukáže prstem, a také se dostane do větších knihkupectví, nejen do těch specializovaných, jako je Fischer, Maťa apod. A nakladatelství Fra se třeba i vrátí prostředky, které do knihy investovalo. Na stranu druhou je to ale náhoda – čili z nominace mám radost, ale nakonec ji neberu tolik vážně. Co se týče cen za poezii obecně, přijde mi, že jejich funkce je trochu sporná. Ocenění „tady a teď“ nemusí být pro dílo to nejdůležitější.


Vidíš tedy smysl Magnesie Litery spíše v propagaci současných knih?
V podstatě ano. Myslím, že by se jejím prostřednictvím měl o určitých knihách dozvědět i člověk, který knihy cíleně nevyhledává. To je ale zrovna v případě poezie, jak už jsem řekl, sporné a těžko uhadovat zda Magnesia může svůj úkol v tomto případě splnit: nominované sbírky si přečte zase jenom ten, kdo už poezii čte tak jako tak. Není to tak, že by se nesoustavný čtenář poezie dozvěděl o takto oceněné knize, šel a řekl si: „Tohle si koupím, protože to bylo v Magnesii…“. To ne. V poezii to takhle nefunguje, to je na delší trať.


A má tedy takto široce koncipovaná cena smysl?
Přiznám se, že nevím. Znám různé pohledy, třeba ten Miroslava Balaštíka, jehož závěr zhruba zní: Magnesia v současné podobě svůj cíl nesplňuje, protože prodeje oceněných knih nijak závratně nestoupnou. Ale to může být i tím, že literatura je dnes vytlačována jiným typem média.


Je tedy fakt, že se prodeje nominací nezvýší, „chybou“ čtenářů, nebo struktury této ceny?
Asi ne v samotných čtenářích, snad ve změně paradigmatu, čtení jako takového. Beletrii čte, myslím, pořád stejný okruh lidí, který je ohraničený a asi se rozšiřuje jen málo. Magnesia tohle neovlivní.


Ještě poslední otázka směrem k Magnesii: četl jsi vítěznou knihu v kategorii Objev roku? (Pavel Göbl: Tichý společník, Dauphin 2008. Autor této knihy, nar. 1967, také navštěvoval gymnázium v Uherském Brodě – pozn. redakce.)
Ano, dokonce jsem ji uváděl při čtení ve Fra a něco jsem k ní psal, takže ji znám a líbí se mi. Cena jí patří.


Dobrá, teď trochu obecněji. Kdy a proč jsi začal psát? Co tě k tomu vedlo?
No, tohle si člověk ujasňuje pořád. Pamatuju si jakýsi základní bod, ale nahlížení na něj se v čase mění. Někde v 9. třídě jsem si půjčil Baudelairovy Květy zla, čímž se mi otevřela celá sféra poezie. Pak jsem ji začal systematicky vyhledávat. Od Baudelaira byla celkem rychlá cesta k Nezvalovým Moderním básnickým směrům, kde jsem se setkal se surrealismem, který mi byl rázem blízký. Byla to najednou silně imaginativní literatura, která souvisela se sny, které jsem si v té době dost pamatoval i zapisoval. Dalším impulsem bylo setkání se jménem a osudem Ivana Blatného. Psát jsem začal snad proto, abych v sobě našel něco podobného tomu, co jsem četl, co mne přitahovalo v textech oblíbených básníků. Začal jsem určité věci napodobovat. Tak to bylo celé gymnázium.
Potom jsem se začal od psaní poezie trochu odtahovat, zdálo se mi, že mě víc přitahuje film a jeho vlastní, svébytná poezie. Tenhle obrat potom vyvrcholil tím, že jsem to šel zkusit na filmovou školu. Na určitou dobu mě tedy psaná poezie přestala zajímat. Pak jsem se k ní asi po pěti letech vrátil, respektive ona se vrátila ke mně. To bylo velice náhlé a překvapivé. Josef Palivec má pěknou větu, že když se člověk k poezii nechová tak, jak by měl, odstěhuje se od něj, protože místa má dost. Na tohle jsem potom docela myslel a bral to tak, že když už se ke mně poezie jednou vrátila, potom co jsem ji vlastně zavrhl, nemůže to být náhoda a musím o ní dbát. Jaké potom budou výsledky, to už nehraje tolik roli. Říkal jsem si ale, že se poezii už nemůžu věnovat tak nárazově jako třeba na gymnáziu, že musím být systematičtější. Také jsem začal víc než před tím přemýšlet o formální stránce poezie.


K tomu se vztahuje moje další otázka: proč píšeš tak, jak píšeš? Abych byl konkrétní: co se snažíš ve svých textech postihnout, jaký je základní modus prožívání světa ve tvých básních a proč píšeš volným veršem?
Když jsem se „vrátil“ k poezii, měla pro mě zásadní význam kniha „Prostory“, kterou napsal Léon-Paul Fargue (1876–1947, francouzský básník a esejista, pozn. redakce) a která u nás vyšla v překladu Adolfa Kroupy v r. 2002. Fargue říká dvě věci: že není nutné psát, abychom byli básníky, a že občas se v životě člověka objeví skrytý řád, jakýsi plnozvučný akord, který mu dá možnost nově nazřít skutečnost. Člověk má potom dvě možnosti: napsat báseň, nebo zažít štěstí, které si ale nechá sám pro sebe. Setkání s tímto uvažováním pro mě bylo zásadní. A proč píšu tak, jak píšu? Protože jsem omezen svými schopnostmi a jinak to nedokážu (smích). Kdybych to dokázal jinak, budu se snažit o jiné typy vyjádření. Mám pocit, že třeba přísná forma sonetu by se mi rozpadla. Takže to jednak nedokážu, ale jednak je to i proto, že preferuji poezii, jejíž rytmus se odvíjí od přirozeného pohybu myšlenky. Proto ten volný verš. Miroslav Červenka v Dějinách českého volného verše třeba říká, že by bylo lepší, kdyby co nejvíce mladých básníků od volného verše odklonilo a začalo používat vázaný.


Souhlasíš s tím?
No… myslím, že to určitě stojí za zkoušku. Snadnost poezii nesvědčí. Dřív ve mně některé ustálené formy vzbuzovaly až fyzickou nevolnost. Ale neplatilo to vždy. Neplatilo to u Ivana Blatného nebo Antonína Sovy, ale u Nezvala už třeba trochu ano. Mně na ustálené formě asi taky vadí to, že je tak zjevná, a já mám chuť věci schovat. Proto neinklinuju k pravidelným rýmovým schématům, ale mám rád asonance, protože díky ní formální stránku pod ten pláštík verše volného schovám.


Jmenoval jsi několik básníků. Jaké jsou tvé básnické vzory?
Spíš bych mluvil o autorech, kteří se mnou rezonují. To jsou různá jména. Ze současné české poezie Petr Borkovec, shodou okolností redaktor Světel mezi prkny. Ten je mi blízký jistou deskriptivností, která může být pro někoho až úmorná, ale mně přijde dramatická i hutná zároveň. Pak autoři, kteří sledují civilnost, ale zároveň ji přesahují do jiné sféry, básníci řekněme „metafyzičtí“, třeba Petr Halmay, Petr Král, Petr Motýl. Mám ale rád také třeba Josefa Horu, který tuhle metafyziku také cítil. Důležití jsou pro mě autoři z poválečného surrealistického okruhu kolem Vratislava Effenbergera, což je celá podzemní řeka, která se dosud nevynořila. Patřil tam kromě Petra Krále třeba Stanislav Dvorský nebo Karel Šebek.


A co Mácha?
Kolem Máchy jsem dlouho chodil jako kolem horké kaše a přečetl jsem si ho až teď.
Nebylo to zcela bez odporu a teprve Ivana Motýlová mi musela trochu vysvětlit proč je dobré si Máchu přečíst. Máj byl ale docela intenzivní zážitek. V Máchovi je poprvé ve zhuštěné formě to, co moderní česká poezie realizovala mnohem později. Líbí se mi na něm tři věci: přesnost formy, dramatičnost a dosud nevídaná imaginace. Přijde mi, že v tomto ohledu je i evropsky výjimečný, zvlášť porovnáme-li ho třeba s Byronem nebo Puškinem. Mácha přináší zhušťování, ostatní evropští romantici dbali spíše na epickou šíři.


Na tohle jsem se ptal i proto, že příští rok je velké máchovské výročí (200 let od narození). V souvislosti s ním se má konat konference, na kterou ale nejsou peníze, protože se snižovaly dotace na živou kulturu. Je mi jasné, jak asi odpovíš, ale co si o tom myslíš?
Mám pocit, že v Čechách si pěstujeme jakési plebejství, názor, že jazyk a kultura se o sebe postarají samy a bude to stačit. Mám také pocit, že se u nás málo stýkají jednotlivé kulturní sféry, takže se vytváří kulturní ghetta. Kdybychom se více zajímali o to, co se děje jinde, panovala by větší jednota.


Jak vznikala tvoje sbírka? Byla cíleně komponována, nebo jde o prostý výběr textů?
Je záměrně komponována. Ty texty shrnují asi čtyři pět let, nejstarší pocházejí, myslím, z roku 2004. Sbírka měla původně 4 oddíly, a během roku, kdy se knížka chystala k vydání, jsem napsal oddíl pátý, který celou knihu završil a dal jí i název. Líbilo by se mi, kdyby krom jednotlivých básní bylo možné vnímat celou knihu jako jakýsi podvědomý příběh nebo alespoň průběh. Že básně i jednotlivé oddíly za sebou nejdou v náhodném klíči. Těžko ale říct, zda jsem pro to rozesel dostatek indicií.


Jaké byly ohlasy, sledoval jsi je?
Recenze jsem bedlivě sledoval, velice mě zajímal pohled z druhé strany. O recenze se ostatně snažím sám, tak jsem byl zvědav. První recenzi napsal Petr Král, ke kterému se, jak už jsem říkal, vztahuju, a známe se, takže jsem byl trochu na rozpacích, ale jeho spíš esej než recenze pro mě byla důležitá. Stejně tak i recenze Jana Štolby, na to se myslím každý autor vždycky těší, že si jej vezme k úvaze právě Štolba, ať už knihu přijme nebo ne, jeho čtení je vždycky inspirující. Velmi mě potěšily recenze Mileny M  Marešové (Český rozhlas) a Jana Havlíčka (iliteratura.cz)… No, co ti mám říct, s ohlasy jsem samozřejmě spokojen.


Čekal jsi je?
Doufal jsem v ně.


Dobrá. Co ty a literární servery? Proč jsi na nich začal publikovat?
To je jednoduché. Kdysi, v jisté, řekněme ne úplně obvyklé životní situaci, jsem dal jeden text na Písmák, a najednou někdo moje texty četl a vyjadřoval se k nim. Po jisté době mi začal Písmák připadat jako ne úplně dostačující, a přesunul jsem se na Totem. To bylo mimochodem ve stejném měsíci, kdy jsem poslal některé básně do Továrny na absolutno (rubrika v časopisu Tvar, pozn. redakce). Jádro Totemu, které se posléze vyprofilovalo i v tištěné literatuře, mi umožnilo psát dál, protože jsem poznal, nakonec i osobně, autory, které poezie zajímala takovým způsobem, že to bylo přínosné. Podpořilo to ten můj návrat k poezii. Šlo o ní mluvit, šlo si vyjasňovat stanoviska, najednou jsem měl možnost o tom s někým komunikovat. Ačkoli si myslím, že čtenářská odezva není to nejdůležitější, že básni stačí být napsána a může ležet ladem, odehrávat se sama v sobě, tak na Totemu se objevili autoři, kteří byli schopni se k mým básním poučeně vyjádřit. Jejich zájem o poezii byl velmi intenzivní. Úloha Totemu podle mě není v tom, že nabízí publikaci bez toho, že bys procházel nějakou přísnou selekcí literárního časopisu, ale v tom, že se objeví okruh spřízněných duší, který čte kriticky tvoje texty, nedovolí ti usnout na vavřínech a nutí se dále rozvíjet. Samozřejmě protiklad mezi literární časopisem a serverem je velký. Server nemá redakci, neprofiluje se, nemá přísný výběr kritérií. Ale slouží k tomu, že člověku nabídně interakci.


Co říkáš na nedávné polemiky „papír vs. síť” ve Tvaru?
Nestavím se ani na jednu stranu. Souhlasím s Luborem Kasalem, který v rozhovoru pro Host řekl, že internet je médium tvorby, ne tvorba sama; nevede ke tvoření textů, které by se nějak výrazně odlišovaly od textů tištěné literatury. Je tam několik problémů: jednak způsob čtení, který je odlišný od čtení klasické literatury. Těžko říct, jestli se čte rychleji nebo pomaleji, ale čte se jinak. Akcenty jsou na literárních serverech rozloženy v jiných pólech. Myslím si, že třeba názor Karla Pioreckého je výsledkem jeho nesplněných očekávání. My jsme se s Jonášem Hájkem (nick jonáš), Ladislavem Zedníkem (egil) nebo Zdeňkem Hornerem (Lyryk, vše pozn. redakce) a dalšími, kteří publikují jak na internetu, tak i na papíře, v podstatě shodli na tom, že chápeme internet jako lepší šuplík. Je to, jako bys několika známým rozdal své texty a oni ti k tomu řekli své. Není to samozřejmě objektivní a není to ani kvalitativní výběr, ale nějaký obraz ti to dá. Nelze směšovat bytování v internetu s klasickou literární produkcí a reflexí v literárních časopisech, protože tam je redakce, která má představu o tom, jaké texty publikovat, a protože komponuje časopis dlouhodobě, už svým výběrem dávají něco najevo. Totem časopis není. Není to alternativa vůči literárnímu časopisu. Je to něco úplně jiného.


V tom s tebou souhlasím. A co chystáš do budoucna?
Do budoucna se chystám napsat alespoň šest sonetů (smích). Abych to vůbec zkusil a abych zjistil, jak jsem v téhle formě schopen komunikovat. Napsat nějaký cyklus, který bude přísně formálně vázaný. A pak bych strašně chtěl zkusit epiku. Epickou básnickou skladbu, která uchopí nějaký děj básnicky. Ale zatím se mi nedaří ani těch šest sonetů. Chtěl bych psát dál, ale trochu jinak než dosud.


Takže změna poetiky?
Změna formy.


A jak bys viděl budoucnost české poezie? Bude směřovat k větší rozdrolenosti, nebo se bude spíše vydělovat do určitých proudů?
Když jsem se začal znovu o poezii zajímat, vadila mi taková ta větev české grotesknosti v poezii, taková sranda, jako psal třeba Karel Škrabal. Tomu chyběl určitý ponor, hloubka. Ale jeden nový proud už tu je a jsou to právě oni „internetoví“ autoři. Autoři tak svébytných poetik, jako má Ladislav Zedník, Jonáš Hájek, Eva Košinská, Jakub Čermák. Ty spojuje zaujetí poezií jako určitým způsobem existence. Myslím si ale, že vývoj se bude ubírat spíše díky autorům, kteří dokážou zvládnout náročné formální požadavky a zároveň se vyjadřovat autonomně. Jakým způsobem se bude poezie vyvíjet, samozřejmě nevím, ale vidím to spíš optimisticky. I to, že letošní hlavní cenu Magnesie Litery vyhrála básnická sbírka (Rukopis Bohumily Grögerové, pozn. redakce), by mohl být obrat, kdy se najednou ukáže, že vůbec existuje poezie a básnický způsob existence.


Ondřej Hanus


Jakub Řehák

Jakub Řehák

Jakub Řehák


(22. 4. 2009, 12:00)

Literární novinky

© Literární novinky (http://litenky.ff.cuni.cz/) 2009
článek naleznete na adrese http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2467