Psi bez rodokmenu
Jak dobýt bubenečskou princeznuJana Spálenková
Upozornění: Tento článek neprošel redakcí!
Za proletářský román označil Josef Moník příběh o cestě tří holešovických chlapců do velkého světa, ven z bídy za láskou a úspěchem. Čtenáři znají Josefa Moníka (1952) spíše jako překladatele, ač je i autorem prvotiny Neser bohy. V letošním roce vydala Paseka jeho druhý pražský román pod názvem Psi bez rodokmenu.
Tři psi bez rodokmenu, „chudí hoši z dělnických Holešovic“, se zamilují do stejné dívky, krásné Olgy z honosné bubenečské vily. Proniknout k vysněné krásce, obklopené prostředím české meziválečné honorace, je pro otrhané a v bídě vyrostlé kluky od vody nedosažitelným cílem. Ale všichni tři se o to pokusí, každý jiným způsobem, každý na vlastní pěst, každý s jiným výsledkem.
Standa se do bubenečské vily nejprve vydá krást s cílem pomstít se za to, co bohatí mají a čím plýtvají, za všechen přepych a snobství. Je překvapen nejen psem, ale i Olgou, která mu jako matka Tereza obváže rány a dá mu najíst a napít.
Dalším „zločincem“ je Jarda, přelézající vysoký plot po vyhraném boxerském zápasu. Jeho v zahradě překvapí nejen pes, ale i sluha a četník.
Váhavý Peťan dobývá Olgu jako poslední, až v dospělém věku. V tomto okamžiku dochází k „vybarvení“ povahy bubenečské princezny, dá přednost nápadníkovi z vyšších kruhů s vidinou vlastního materiálního zabezpečení. Petrovi Olga dokonce vybere nevěstu a zřídí domácnost. Jedna žena tak dokáže na 182 stranách několikrát spojit, ale i rozdělit životní cesty tří přátel, často bolestným způsobem. „Olga a její podíl na Waterloo, napadlo Peťana. Na mém Waterloo. Muži prý žárlí na ty, kteří byli před nimi, kdežto ženy na ty, jež budou po nich. Ale vůbec ne! On žárlí jako odložená milenka...“
To už ale začíná válka, Olga s manželem, Židem, prchá do Londýna a Petrova Marie je potřetí těhotná...
Román zachycuje chudé Holešovice s dělnickými rodinami, namačkanými v malých místnostech vymalovaných plísní na jedné straně a bohaté rodiny, žijící v honosných vilách s těžkými drahými závěsy a spížemi plnými lahůdek na straně druhé.
Proletářský román nemusí být vždy nudný a jednotvárný. V Psech bez rodokmenu dokazuje Moník, jak se profánní témata lásky a chudoby mohou proměnit díky kontrastu různých povahových rysů hrdinů.
Jana Spálenková
(1. 12. 2008, 12:00)
© Literární novinky (http://litenky.ff.cuni.cz/) 2008
článek naleznete na adrese http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2275