Slam Poetry! Slam!

Vykřikuji své básně na publikum

---

Sabine Smitko



Od roku 2003 se poezie křičí, šeptá a vypráví také v Čechách, tehdy totiž proběhl první ročník celonárodního kola slam poetry na festivalu Poezie bez hranic v Brně. Ale jak vlastně vznikl ten revoluční nápad vzít básně z jejich trochu zatuchlého a zkostnatělého prostředí papíru a domů elitních intelektuálů a přinést je do živého okolí skandujících mas? Jak se dostala poetry do slamu?
Poetry slammer přichází na jeviště a není tam ani stůl, ani kniha, ani obligátní sklenička s vodou. Místnost je nedýchatelně přeplněná napjatým publikem, připraveným básníka vynést do nebes, nebo ho odmítnutím rozdrtit. Slamer se potí, vyhrkne první verš, dav civí, vyhrkne druhý a třetí, dostává se do rytmu, dav jásá, má vyhráno, zabuduje do rýmu sem tam vtip, pár aktuálních narážek, je převážně v levicovém prostředí – může si to dovolit, dav šílí, dává mu nejvyšší počet bodů, slamer vyhrává. Poetry slam nefunguje na principu suchého autorského čtení, kde jeden předčítá a druhý tiše poslouchá a zdvořile zatleská. U slamu se z recitátora stává performer, který s publikem komunikuje, vzájemně se povzbuzují, z jednostranné přednášky se stává demokratická interakce. Po třech minutách slamer musí svou přednášku ukončit. Náhodně vybraní lidé z publika fungují jako porota a hodnotí výstup v rozmezí jednoho až deseti bodů. Kdo dostal nejvíc, vyhrává.
Idea a potřeba nepřenechat text sám sobě, ale přidat k němu formu přednášky, ego recitátora a ctižádostivou soutěž, není nová. Ve starověku se přednášející utkávali v řečnických soubojích, ve středověku básníci bojovali o čest a uznání a v roce 1984 to byl Američan Marc Smith, kdo považoval tradiční čtení za nudné a překonané a uspořádal první poetry slam v Chicagu. Virus slam poetry se brzy rozšířil po celých USA, koncem osmdesátých let se dostal také do Japonska a do Evropy. Průkopnickou zemí tu bylo Německo, kde se konal od roku 1986 ještě pod heslem „Jeder darf mal“ (každý jednou může) a od roku 1994 také pod oficiálním názvem poetry slam.
Status se ale od země k zemi liší. V Severní Americe se slam poetry stala součástí populární kultury; přednáší se na zábavách, učí se ve školách a vysílá v komerčních televizích jako event. Slamer je název profese a ve víkendovém semináři se může naučit být básníkem kdokoliv. Jelikož slam poetry zakotvila ve všech oblastech společnosti, poměrná jednota se přeměnila v různorodé skupiny a podskupinky: beat-box, který více používá hlas než text, spoken word, který je politicky orientován, hnutí youth speakers, které se nechá vést hip-hopovým heslem bojuj hlasem a ne zbraní, mírumilovný anti-slam, kde všichni účastníci dostávají nejvyšší počet bodů a tak dále.
V Německu poetry slam funguje na rozmezí mezi alternativou, kulturou a davem; stanovil se jako opozice k mainstreamu, která ale zároveň je i jeho součástí. Reprezentuje tím velkou část společnosti, která se na jedné straně neztotožňuje s „vysokým uměním“, ale na druhé straně pohrdá „nízkým brakem“. Stylově se slam poetry vzdaluje od poezie a začíná se podobat německé verzi kabaretu, tedy tišší a intelektuálnejší verzi stand-up comedy, často s politickými tématy, která jsou tu velice populární. Dokazují to i dvojnásobní vítězové German International Slam, Marc-Uwe Kling a Gabriel Vetter, kteří oba vyhráli i důležitou kabaretní cenu. Idea slam poetry se tak pomalu vytrácí a lze jenom doufat, že ji někdo obnoví.
Do Čech se poetry slam dostal právě přes Německo. Byl to český emigrant a legenda mnichovské scény Jaromír Konečný, který inicioval první ročník soutěže v roce 2003. Zatímco iniciátor se ale spíše soustředí na krátké humoristické povídky, česká slam poetry si dokázala udržet anarchistický duch. Slamer asociativně improvizuje jako v extázi a většinou se mu to dokonce rýmuje. Scéna se ještě vytváří, cesty do žánrů jsou otevřeny a zkouší se různé styly. Básník může dostat inspiraci, a tak vytvořit expresivní dílo, anebo také může mít blok a odejít bez jediného verše. Experimentální charakter české slam poetry se tak stává pohromou a velkým štěstím zároveň.
Nezbývá než doufat, že se slam poetry nestane jen krátkodobým trendem, který se po čase zase rozpadne na své součásti: poezii, divadlo a komedii. Důležitá pro překonání propasti mezi „vysokým“ uměním a „nízkou“ populární kulturou a pro přežití poezie totiž určitě je.

Sabine Smitko

Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 5, č. 1 (33), 24. 11. 2008.


(5. 11. 2008, 12:00)

---

© Literární novinky (http://litenky.ff.cuni.cz/) 2008
článek naleznete na adrese http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2246