Jak se ti žije s nálepkou „uznávaný český slamer“?

Pro mě je velice zábavné sledovat, jak vedle mé skutečné bytosti žije jakási virtuální osoba Bohdana Bláhovce, průkopníka české slam poetry. Ono není problém zářit, když nebe čítá tři, čtyři hvězdy.

Jak bys charakterizoval slam poetry?

Lze se o tom bavit možná tak, že slam vymezíme vůči něčemu jinému: třeba slam poetry a autorské čtení. Na slamu není hranice mezí tím, kdo je interpret a kdo divák. Ve chvíli, kdy člověk sleze z pódia, stává se součástí publika, což výrazně formuje atmosféru večera. Pro mě osobně je slam výlučný tím, že pracuje s celým kontextem věci: s prostorem, s publikem, s daným momentem. Napětí, které vzniká mezi člověkem na podiu a davem diváků před ním, by se dalo při troše dobré vůle nazvat poetickým momentem. Pokud použiju svoji playlistovou frázi: slam poetry se rodí a umírá zároveň. Kdyby někdo ten text přepsal na papír a přečetl si ho druhý den doma pod lampičkou, možná by se občas divil, co je to za banalitu.

Slam poetry u nás zatím existuje hlavně v rámci soutěže pořádané brněnským sdružením Fléda. Není to trochu zvláštní situace, slamovat s vidinou peněžní výhry?

Tak to bohužel – nebo bohudík – funguje, ale je to samozřejmě svým způsobem zvrácené. Právě tenhle paradox mě dohnal na slam. Ono je z podstaty věci jaksi vykloubené, hledat poezii skrze princip reality show. S trochou škarohlídství mluvím o reality show proto, že vidina těch velkých peněz může vystupujícího nutit, aby se prodal, aby útočil na první signální…

Takže vpodstatě podlézá publiku, které výstupy slamerů hodnotí? Jak jsem naznačil, čím dál víc mě štve jít na ruku publiku a dělat silná prohlášení typu „Tohle je kretén, tohle je debil, já jsem lepší, dejte mi peníze“. Je to strašně lehké, člověk to může uvařit na místě, ale nejde to nikam dál. Přijde mi škoda k věci přistupovat jen takhle. Pokud je jedinou motivací říct text na pódiu vyhrát zatraceně hodně peněz, připadá mi to zatraceně málo. Když jsem byl poprvé v Brně na finále, taky jsem na tomhle principu jeden výstup postavil. Mojí kostrou byla refrénová parafráze Vrchlického „Za třicet tisíc šel bych světa kraj“. A do toho jsem pouze přerecitoval věty svých soupeřů. Zajímavé bylo, že tenhle princip se chytnul a začal se najednou objevovat dál a dál. Protože lidé si nejspíš řekli: „Aha, tak on vyhrál soutěž, tudíž tohleto je slam“. Nejde říct, že jsem něco vymyslel, lze akorát otevírat možnosti a ony pak najednou existují.

Slamové publikum je dost specifické, chová se jako dav v aréně, chce být baveno, jinak slamera sežere…

Pokud se publikum naladí na strunu „macho-fotbalové-fuj-hurá“ poetiky, tak mi to moc nevyhovuje. Ten lítý dav, davová psychóza… Na jednu stranu je to kouzelné, ale někdy zbytečně kruté až přisprostlé. Jakmile lidé vycítí slabého interpreta, začnou se chovat jako bestie, křičí: „fuj, táhni!“ Jsem teď ve fázi, kdy je mi publikum tak trochu ukradené. Je materiálem, kterému člověk směřuje slova, a ne někým, kdo diriguje, jak má výstup vypadat. Lidé v sále mají obecně tendenci neustále hučet, pískat, vykřikovat… Nejkrásnějším momentem pro mě je, když se je podaří ukáznit, zastavit čas na pódiu a vytvořit chvíli ticha. Pokud publikum pozná, že člověk na podiu ví, co a proč říká, dokáže být na druhou stranu velmi vnímavé.

Co během vystoupení prožíváš?

Ono to prý není vidět, ale jsem vždycky strašně nervózní, mám žaludeční neurózu… Na pódiu pak přijde pokaždé stav zvláštního pohroužení, probíhá tam takové bezčasí. Člověk vidí lidi pod sebou, cítí ten tlak, chuť něco říct, strach z toho, co vlastně říct. Pak vysloví první slovo, které ho dovede k dalšímu – a najednou uběhnou tři minuty a člověk má pocit, že nestihl nic.

Občas vystupuješ i mimo Česko, jak vypadá slam v zahraničí?

V zahraničí je slam masová záležitost, regulérní součást popkultury. Je to lehký žánr napojený na literární svět, často je slam poetry večer součástí literárních festivalů. Všichni intelektuálové se tam jdou pobavit, ale zároveň vyžadují jistou úroveň, aby se nemuseli stydět, že tam jsou.

Jaké hlavní rozdíly vidíš mezi zahraničním a českým slamem?

V zahraničí už je definované, co je a co není slam. Pro mě bylo třeba překvapující, že tam téměř neexistuje moment improvizace. V Berlíně byli lidé překvapeni, že je možné jít na pódium a nemít text zcela připravený. Myslím, že to pro ně bylo nějak perverzně zajímavé. Přijali mě překvapivě pozitivně, skončil jsem asi čtvrtý nebo pátý.

Jak to vypadá, když Čech slamuje Německu?

Slamoval jsem zčásti v němčině, zčásti v angličtině a češtině. Největší strach jsem měl z verše „Ich bin nicht Hitler/ ich bin hitmaker./ Hey Jude/ Hey jude/ co bylo včera, doufám, že nebude“. Říkal jsem si: můžu si vůbec dovolit hříčku na tohle téma? Můžu vůbec vyslovit to jméno nahlas? Ale byl to nejsilnější moment vystoupení. V mém šíleném strachu to vyslovit a ve strachu publika to slyšet a nahlas se zasmát byla najednou obrovská porce svobody.

Baví tě víc česká slamová scéna, která se teprve vytváří, nebo třeba v německá, kde je už tenhle žánr ukotvený?

Samozřejmě už kvůli tomu, že hlavním nástrojem je jazyk, tak česká. Ale i když opustíme tuhle rovinu, baví mě to víc tady, protože tu stále cítím hledání – jak u interpretů, tak u publika. Pořád se najdou lidé, kteří se přišli podívat na slam poetry poprvé a nevědí, co od toho čekat a nechají se strhnout atmosférou večera. A ten večer je pak plný zvláštního očekávání, co se stane. U nás je slam stále ještě životný a živoucí. Když si vezmu tu obrovskou slam revue v Berlíně, byla to spíš salónní záležitost v undergroundových kulisách. Přijde mi absurdní, že se v zahraničí pořádají workshopy „Jak se stát slamerem“ a že můj spolubydlící mi dal vizitku, kde bylo uvedeno jako povolání „slam poeta“. Ta naše neukotvenost je strašně krásná, pořád je možné objevit nějaký nový princip, jak slam poetry dělat. I když já už se nezměním, já to jinak dělat neumím. Na naší scéně mi ale stále chybí poetično, chybí někdo, kdo zvládne zároveň pódiový projev, vystihne autenticitu chvíle a zároveň řekne text, ze kterého bude mrazit, který bude vpodstatě básní.

Cítíš, že od tebe lidé už očekávají určitý druh vystoupení?

Ode mě se očekává hlasitý politicko-společenský komentovaný žert v afektované rovině. Jenže si občas říkám, že už jsem vlastně jen gumový panák, který může kdykoli přijít, pokulhat tři minuty po podiu, rozložit pět slov a bude to „to vono“. Co se zrodilo na počátku, nebyla stylizace – hrabat se rukama ve vlasech, klepat mikrofonem – to se prostě dělo, protože jsem to tak v danou chvíli cítil. Ale párkrát už jsem se přistihl s pocitem, že je to role. Vyvstala přede mnou otázka, jestli tohle už není pouze forma, jestli jen nenaplňuju představy publika. Mě tenhle společensko-osobní afektovaný komentář baví. Ale kdyby se z toho stala jen nějaká plakátová nálepka, asi bych s tím přestat.

Tvé loňské finálové vystoupení ve Flédě bylo narážkami na společenské dění doslova nabité: Kaplického chobotnice, volba prezidenta, Bém na Everestu…

Ke zrodu téhle fráze se váže jedna historka. Jsem z rodiny psychiatrů a jedna psychoanalytička měla výstavu svých fotek z Barmy. Velice dlouho předtím mě požádala, jestli bych na té vernisáži nevystoupil. A já jsem pět hodin před tím zjistil, že celou vernisáž uvede Pavel Bém. Napřed jsme si řekl: „No do p**ele, tam já nemůžu!” Ale zároveň jsem vnímal tu obrovskou výzvu, mít možnost být absolutně adresný a být vlastně tím obecním bláznem. Tak jsem si cestou vlakem vymyslel obrat „Jsem primát/ jsem tvor/ jsem primátor./ Jsem narkomanem moci/ pasu město s geniem loci.“ A tohle jsem tam řekl s upřeným pohledem do očí Pavlu Bémovi, což bylo asi vrcholný zážitek mé slamové kariéry.

Je zajímavé, že přirovnáváš slamera k jakémusi šaškovi…

S vědomím toho, že nemůže nic zvrátit, jen vtipně komentovat, může vzít na sebe slamer roli trubadúra. Pořád je to trochu divadlo, takže člověk může říct cokoli beztrestně před sebou i před kýmkoli jiným. Stejně tak šašek mohl jako jediný říct králi do očí: „Pane králi, vy jste se zbláznil!“ Protože král to potřeboval slyšet, dvořané to chtěli slyšet a šaškovi nic nehrozilo. A člověk, který je na podiu a má tři minuty a mikrofon, je jiný člověk, než ten Bohdan Bláhovec, který pak sleze a bude pokračovat ve svém občanském životě.

Bohdan Bláhovec ve svém občanském životě jen neslamuje, ale už čtvrtým rokem studuje dokumentaristiku na FAMU. Do povědomí se celkem dostal tvůj film Kdo chce zabít Ashley? pojednávající o kauze plzeňské studentky, kterou chtěli vyloučit ze školy kvůli jejímu propojení s pornoprůmyslem…

Pro mě se ten film nepovedl. Po dramaturgické a režijní stránce je nezvládnutý, původní koncept se úplně rozpadl. Měla to být sonda do pornografie z důvodu pocitu pornografizace dění a věcí. A mělo to být postaveno jako konflikt Kateřiny a Ashley, v přesahu: člověk a jeho virtuální otisk, člověk a jeho role. Což je i moje osobní téma, něco jako Bohdan Bláhovec a Průkopník české slam poetry.

Mám pocit, že výsledný film je víc o Robertu Rosenbergovi než o Kateřině a její kauze. Na čem tvůj koncept zkrachoval?

Na tom, že jsem dal Kateřině přečíst námět a ona se pak začala chovat tak, aby naplnila moji představu o výsledné podobě filmu. Když jsem si materiál pustil ve střižně, tak to celé působilo vylhaně, uměle a nefungovalo to. Jediné, co působilo přesvědčivě, byla právě reportáž z Rosenbergovy vily. Ten film paradoxně funguje na festivalech, lidem se líbí, jsou na něj ohlasy. Obávám se ale, že je to pouze díky tématu. Ten film by mohl být dobrý, kdyby se neomezoval na pornografii s velkým P, ale hledal by tenhle princip ve věcech, ve kterých jakoby není. Do jaké míry je každý z nás prostitutem…

Na čem pracuješ teď?

Teď připravuju námět svého absolventského filmu, který bude o penězích. Nechci k tomu říkat víc. Na festivalu v Jihlavě bude premiéra mého filmu, který jsem si loni udělal jako dárek. Je o baráku, který byl dříve stacionářem pro postižené děti a já jsem tam strávil část dětství. Po revoluci se z něj stal salon thajských masáží. Shodou zvláštních osudových paradoxů zmizela někdejší izolace a vznikla tam izolace zcela nová. Tenhle film se mi nakonec taky úplně nepovedlo natočit: ve finále jsem z toho udělal dokumentární muzikál. Je to film, kde tancují handicapovaní lidé a zpívají lidé, kteří nikdy nezpívali. Mám z toho filmu radost, protože mě osvobodil tím, že jsem ze sebe mohl tiše vykřičet dětské trauma, které pro mě bylo ztělesněné tímhle domem. V jeho prostoru jsem byl do důsledků konfrontovaný s tím, že se ode mě nic nečeká, že jsem postižený člověk a mám naplnit obraz postiženého člověka. Tohle jsem si odmítal připustit a ve filmu jsem si o tom spolu se zúčastněnými zazpíval.

Tvoje ambice jsou tedy především v dokumentaristice?

Je to moje největší ambice, tudíž se samozřejmě nejvíc boří. Ambice člověka stahují do křeče.

Ve slamu nic takového nepociťuješ?

Ke slamu jsem se dostal sousledností náhod, nebylo to nic, co bych si vymyslel, co bych chtěl. Takže se v téhle disciplíně dál oddám náhodám a uvidím, kam mě dovedou. Ze všeho, co dělám, mi na slamu záleží nejmíň – takže je to pro mě zároveň nejsvobodnější způsob vyjádření.

Karolína Demelová

Bohdan Bláhovec se narodil roku 1984 v Plzni. Studuje čtvrtým rokem dokumentaristiku na FAMU, žije v Praze. V roce 2005 vyhrál soutěž Slam poetry, vloni skončil druhý.

Ve finále soutěže Slam poetry 2008, které se konalo 8. 11. v brněnském klubu Fléda, vyhrál Jan Jílek z Olomouce. Bohdan Bláhovec se rozhodl spáchat „slamerskou sebevraždu“: po uplynutí časového limitu, během kterého nevybíravě urážel „lítý dav, plný hlav“, šokoval všechny tím, že pokračoval ve slamování dál, čímž sám sebe vyřadil ze soutěže. Svůj výstup protáhl téměř na devět minut, ve kterých už nešlo „o vítěze, který jen tak z hlasování leze“. Více informací a videa na http://www.slampoetry.cz/

Tento text vyšel v časopise LitENky (Literární novinky), roč. 5, č. 1 (33), 24. 11. 2008.