WEB UKONCIL PROVOZ. TOTO JE ARCHIV. NENI MOZNE SE PRIHLASOVAT.
Vypravěč v díle Lawrence Sterna - Literární novinky

Vypravěč v díle Lawrence Sterna

Nejen o životě a názorech blahodárného pana Tristrama Shandyho
Klára Soukupová



Život a názory blahorodého pana Tristrama Shandyho od Laurence Sterna provází od začátku pověst nečitelné knihy, knihy, která se vzpírá tradičním přístupům k literatuře. Tristram Shandy rázem proslavil svého autora výjimečností, osobitostí a výstředně rafinovanou formou . Čtenář podle názvu očekává, že se tu v průběhu děje seznámí s hrdinovými životními osudy, ale slibovaný životopis hrdiny je v něm znovu a znovu odsouván vsuvkami, odbočkami, dokonce odbočkami o odbočkách.
První čtení Tristrama Shandyho je matoucí zážitek. Čtenáře zarazí nedostatek posunu v ději, chaos a nejrůznější absurdity… Zdá se, že má před sebou neladnou směsici přeházených, na pohled bezvýznamných epizod. Text se stále posouvá v novém, nepředpokládatelném směru. Některé části vypadají, že patří k sobě, ale jsou v textu situovány s odstupem. Mnoho motivů zůstává nedořešeno. Vypadá to, jako by román postrádal zápletku, jakoby vypravěč neměl jakýkoliv plán pro svou práci. Nedá se sledovat hlavní linie vyprávění - příběh se spíše pohybuje v kruhu, než aby se hýbal dopředu jak by čtenář očekával. Děj je stále přerušován, autor se stále vrací nebo skáče kupředu novely základní, která ke všemu není zcela zřejmá. Probíhá tu oscilace mezi perspektivami, mezi odlišnými fragmenty, obrazy i zápletky se prolínají, překrývají, vrství, některé části skoro přestávají být ke čtení – jde o mezerovité záznamy myšlenek, výkřiky… Je tu narušována i představa, že vyprávění má mít zřejmý začátek a konec.
Na všechny tyto rušivé elementy narážela už společnost 18. století se svými morálními předsudky. Moderní čtenář by naopak mohl ocenit vypravěčovu jednoduchou otevřenost, která byla v době vydání považována za citový exhibicionismus. Tristram zkoumá rozsáhlý mentální prostor své novely a čerpá ze svého zalíbení ve svobodě tohoto počínání. Tato svoboda vypadá jako neschopnost kontrolovat myšlenky, jako neopatrná hra. Dochází tu k destrukci tradičního, lineárně pojatého příběhu (hříčky s prázdnými nebo začerněnými stránkami, typografické změny, různá délka kapitol, vynechaná 24. kapitola 3. knihy, 18. a 19. kapitola 9. knihy nechány prázdné a napsány až za 25. kapitolou, věnování situováno až do 8. kapitoly, čáry představující linii díla, grafické znázornění rozmáchnutí holí, závorky, různě dlouhé pomlčky, křížky, hvězdičky, nedopověděná, teprve mnohem později znovunavázaná věta aj.). U Sterna se způsob vyprávění vzpírá redukci – nejde převyprávět obsah a pominout přitom způsob podání. Forma se často stává důležitější než obsah. Například emoce a témata, které chce Tristram popsat jsou někdy příliš komplexní na to, aby byly vyjádřeny slovy; pak autor ve snaze o přiblížení a znázornění své představy vizualizuje - slova jsou nahrazena obrázky nebo grafy…
Shandyismus, jak ho sám Tristram nazývá, je určitý způsob náhledu na svět, který se pojí s charakterem (postavou) a formou, ale není omezen jen na Sternův román. Tristramovo vyprávění je tragikomické, patetické a humorné zároveň. Zdánlivý chaos přestává být chaosem – nebo lépe, stává se chaosem organizovaným . Tento chaos je úmyslný a má zde vlastní poetiku. Nejedná se o neschopnost autora sepsat souvislý příběh; naopak, Tristram dává zřetelně najevo, že čtenáře mate vědomě:
Něco mě pudí začít tuto kapitolu hodně nesmyslně a ten nápad si nedám vymluvit. – Tak tedy spustím.
Text vypadá, jakoby si autor v hlavě neuspořádal, co chce vyprávět, jako by psal a neselektoval, vrací se, předbíhá, přeskakuje, ale Sterne plánoval a rozvrhoval velké části své knihy mnohem víc než si čtenář při prvním setkání s dílem představí. Souvislost je u něho dána především kontinuitou postav a i když čtenář v některé chvíli ztratí směr vyprávění, neustále tu přetrvává atmosféra naplněná autorovým elánem a nadšením. Jádro věci má čtenář před nosem, ale je tak zmaten, unesen či rozptýlen ostatními věcmi, že ho nevidí . Nejde o to, že by tu nebyl žádný příběh, ale že jich je tu mnoho a čtenář si často nedokáže vybrat, který má považovat za hlavní. Životy Tristrama, Tobyho, Waltera jsou samostatné, oddělené, ale navzájem propojené.
Tristramův svět je velmi dobře propracován. Jde o snahu dokonale popsat oblast světa, která se jemu zdá důležitá, prozkoumat vlastní svět pomalu a co nejdůkladněji. Daří se mu to také díky tomu, že osudy postav jsou víceméně (až na 7. knihu) omezeny na venkovský statek Shandy Hall a jeho okolí. Vypravěč přerušuje historii hrdinova narození doplňováním informací o rodinného zázemí, takže Shandyho svět je čtenáři lépe pochopitelný, když se Tristram konečně narodí.
Román obsahuje rodinu rozdílných myslí, každý se svou vlastní zálibou, zvyky, koníčky. Mnohé promluvy probíhají v monolozích jednotlivých postav a někdy i konverzace mezi postavami románu vykazuje nedorozumění (např. 13. kapitola 5. knihy) a to kvůli mnohoznačnosti a nejasnosti jazyka samotného. Snad žádný další autor do V. Woolfové nedokázal zachytit atmosféru vzniklou tím, že lidé spolu mluvící mají každý na mysli jinou věc, ale domnívají se, že mluví o tomtéž. Tristram Shandy je jako antikvář, shromažďující různé puntičkářské podivuhodnosti ve své hlavě (především parodie tradice učeného humoru v postavě Waltera, jakožto spekulativního filozofa staré školy) a skládající je do pikareskní kompozice. Pluralita zápletek, které nenavazují jedna na druhou, ale vycházejí z jednoho centra umožňuje, aby si každý v tomto bludišti našel to, co je mu blízké. Tristramova technická obratnost, asociativní virtuosita a akrobacie formy vyvolávají dojem zručného improvizátora. Vypravěč připomíná žongléra, který se zabývá mnoha předměty naráz a ke kterým jsou každým momentem přidávány další. Překvapuje čtenáře neustálým předváděním nových, neočekávaných detailů, odboček, nápadů. Tristram Shandy je ukončen po 9. knize, protože Sterne vyčerpal možnosti stylu tohoto díla. Pokračování by znamenalo hrozbu opakování. Kniha je dovršená, ale vlastně neukončená.
V díle, které má dle názvu být životopisem, se přímo o samotném Tristramovi dovíme méně, než o ostatních postavách románu. Sám sebe označuje za hrdinu příběhu, ale kromě toho, že není ženatý, že je vychrtlý a že se narodil r. 1718 rodičům Waltrovi Shandymu a Alžbětě rozené Molineuxové, je nám jeho charakter přibližován jen skrze jeho vypravěčská stanoviska a komentáře. Dochází k tomu, že vypravěč – textově interní instance – splývá s autorem. Tristram Shandy jako autor je mystifikace a jako vypravěč je v jistých mezích samostatná postava. Je nutné odlišit autora od vypravěče, který se mu velmi podobá. Vypravěč navíc komentuje román, ve kterém se i nachází a tím vlastně podporuje iluzi, že existuje i mimo román . Sterne si pohrává s postavou pomyslného autora (tak jako je to v Donu Quijotovi) a sám k „Tristramovu dílu“ připojuje své poznámky a vysvětlivky. Mnoho postav z románu je obrazem Sternových přátel (Eugenius je přítel ze studií John Hall-Stevenson aj.) či příbuzných.
Příběh Steinova života je mnohdy stejně podivuhodný a kuriózní jako jeho texty. Narodil se 24. 11. 1713 v Irsku, v Clonmelu, jeho otec, praporčík Roger Sterne, byl lehkomyslný, nepraktický, optimistický snílek, dobrák a smolař (předobraz strýčka Tobyho). Sterne studoval v Cambridgi a díky svému vlivnému strýci, který byl arcijáhenem, se stal brzy farářem ve vesnici Sutton. Ačkoliv pracoval jako duchovní měl velmi sekularizovaný a často proticírkevně zaměřený smysl pro humor. Jeho literární prvotiny pochází z r. 1741 – kromě příležitostných kázání ve článcích pro yorské noviny agitoval pro whighovské kandidáty. Oženil se s malichernou a hašteřivou Elizabeth Lumleyovou, se kterou měl dceru Lydii. Rok 1759 byl pro Laurince Sterna nešťastný - zemřela mu matka a strýc, po ochrnutí se mu manželka na čas pomátla (trpěla utkvělou myšlenkou, že je česká královna). Tehdy prý začal psát Tristrama Shandyho, aby zaplašil chmury („agnainst the spleen“ – proti trudomyslnosti). První dva díly, napsané za necelých 6 měsíců, jednou předčítal známým a když při čtení zjistil, že pospávají, popuzen hodil rukopis do ohně. Hosté však papíry zachránili a na jejich radu Sterne text zkrátil. Začátkem roku 1760 vyšly v Sternových 46 letech (Tristramovi je v románu 42) oba díly zároveň v Yorku a Londýně. Přes mladičkou francouzskou zpěvačkou Kitty Fourmantellovou (v románu ji oslovuje Janička) se jeho dílo dostalo k herci Garrickovi, vybranou londýnskou společností uznávanému soudci ve věcech vkusu, který byl Tristramem nadšen a Sterne se v Londýně okamžitě stal centrem pozornosti. Po šestém dílu bylo pokračování Tristrama Shandyho přerušována obdobím nemoci a cest do zahraničí. Roku 1762 Strne nemocný tuberkulózou překotně odjel do Francie, přestože s ní Anglie válčila. Poznal zde d´Alamberta, seznámil se s Diderotem, Holbachem. Po více než roce se vrátil na svůj statek do Coxwoldu, aby pokračoval na Tristramovi, chvatně dokončil už načatý osmý svazek a na doplnění obvyklé dvojice trochu neorganicky vsunul sedmý svazek - část zamýšleného cestopisu. Poslední, devátý svazek vychází r. 1767, rok poté Sterne umírá.
Vypravěč by měl být mystifikační titulní hrdina podávající vlastní životopis ne od narození, jak bývá zvykem, ale dokonce od samého početí. Funkcí vypravěče jako součásti textu je konstituování (resp. zprostředkování) vyprávěného světa, role mluvčího a komentátora. Toho Tristram bohatě využívá a obšírně se představuje jako vypravěč, zároveň se svými vrtochy („whims“). Vyprávění v Tristramu Shandym je autorské v ich-formě . Ich.-forma vyprávění se vytrácí během dialogů postav, které popisuje bez vypravěčských komentářů a zobrazuje je tak scénicky. Vzniká dojem nezprostředkovaného scénického zobrazení a čtenář ztrácí vypravěče ze zorného pole. Perspektiva tak v těchto místech kolísá mezi „showing“ a „telling“. Většina textu je však podána skrze vypravěče, kterého lze charakterizovat jako „vyprávěcí Já s tělem “ (toto Já převažuje nad „prožívajícím Já“). Souvislost mezi zážitkem vypravěče a vyprávěním se nedá pominout. Vypravěč v 1. osobě se často nachází na periferii vyprávěného dění, jeho role je rolí pozorovatele, svědka, biografa, kronikáře, ale ne hrdiny stojícího ve středu dění. Paradoxně toto pravidlo platí i u tohoto románu, který měl být životopisem hlavního hrdiny – Tristrama Shandyho. Ten se však až na vymykající se 7. kapitolu v příběhu nevyskytuje jako postava, ale je přítomen jako vypravěč. O to víc je však tematizován on sám v průběhu psaní. Jeho „nyní“ a „zde“ ve vyprávěcím aktu je čtenáři neustále připomínáno. Tělesnost vyprávějícího Já dokonce stává jedním z ústředních témat vyprávění:
A tak tady dnes 12. srpna 1766 sedím v nachové kazajce a s žlutými trepkami, na hlavě ani paruku, ani čapku (478)
- odstrkuji křeslo, klekám na zem (183)
Dílo mi jde nyní pěkně od ruky; při zeleninové stravě a špetce studených semínek bezpochyby dokáži v příběhu strýčka Tobyho i svém vlastním pokračovat jakž takž přímou čarou. (370)
Milerád přenechám pero komukoli, jen ať příběh vypravuje za mě – líčení, k němuž se chystám, je, jak si uvědomuji, těžké – a cítím, že se mi k tomu nedostává sil. (501)
Vypravěč v 1. osobě může vyprávět nejen to, co sám zažil a na co si ještě vzpomíná. Románový vypravěč v 1. osobě totiž není přímočarým pokračováním vyprávěné postavy a není jen člověk, který vzpomíná na svůj dřívější život, ale i vypravěčem (součástí textu), který také tento dřívější život ve své fantazii, v imaginativním vcítění, znovu vytváří. Vyprávění v 1. osobě je podmíněné osobou vypravěče a jeho komentáře a soudy jsou subjektivní, ovlivněné jeho vlastními názory, předsudky nebo zkušenostmi. Jedná se o interpretace zobrazeného světa přes osobního vypravěče. Tristram Shandy je postava vypravěče, který vypráví, referuje, zaznamenává, sděluje, předává zprávy, cituje informátory, oslovuje čtenáře, komentuje aj. A to vše ze svého zorného úhlu. Vypravěč může na základě své pozice ve světě postav a na základě svého vybavení vlastní i tělesně determinovanou osobností mít jen osobně-subjektivní, a proto podmíněně platný názor na vyprávěné události.
Sternův vypravěč je „hlasitý“, ve vyprávění dominující. Jeho jazyk je svérázný a osobitý. Stále čtenáře provází zaujatý hlas, který uvádí postavy na scénu, předpovídá budoucí události, žasne a nabádá. Bývá epicky obřadný i unesený city, ovšem stejnou měrou se objevují i jeho provokující otázky a ironicky demaskující komentáře, když pronáší své soudy o postavách nebo okolnostech. Stejně tak se zviditelňuje v úvodech jednotlivých částí díla. V nich si obvykle přichází autorský vypravěč na své: ohlašuje se, oznamuje témata, dělá svému textu reklamu, oslovuje čtenáře, žertuje s nimi . Tristram se na čtenáře obrací často, a to skrze mnohá oslovení: vašnosti, milý pane, milý příteli, milostivá, jemnostpane, pane kritiku,panstvo, milé děvče, vážený znalče, vážení pánové, vážení a důstojní pánové, neučený čtenáři, urozené paní panstvo, lidičky… Ptá se jich na jejich názor: Dovolíte mi, vašnostové, vsunout mezi tyto dvě stránky příběh? Stejně tak oslovuje i postavy během líčení příběhu. Jednou dokonce oslovuje sám sebe: Tristrame Shandy! hříčkou drobných nehod jsi odjakživa a budeš jí navždy!
Samotnou postavou vypravěče se vyprávění orientuje na komunikační proces vypravěč – čtenář silněji než v případě vypravěče neosobního (reflektora). Tristram má stále na vědomí, že své vyprávění někomu směřuje, což se odráží i v množství oslovení. Svého čtenáře navádí, radí mu, co má dělat, jak se při čtení chovat:
Jakmile se tedy, milostivá, dostanete až sem, honem čtěte, nezastavujte se a na nic se nevyptávejte. (66)
Nechci učeného čtenáře nijak poučovat, - říkám to jenom proto, aby učení věděli, že o tom také vím-(190)
Nemám čas si ověřit si to a prolistovat dánské dějiny od Saxa Grammatica; - máte-li vy pokdy a tuto knihu snadno seženete, jen si ji klidně prolistujte sami. (28)
V některých momentech dokonce fiktivního čtenáře nechá promlouvat, nechává si předestírat dva protichůdné názory:
A co mám tedy, panstvo, v takovém případě dělat? Toť se ví, pane Shandy, jen to povězte. Povíte-li to, Tristrame, jste hlupák.(170)
Na druhou stranu však na adresáta svého příběhu nebere ohledy. Tristram se záměrně snaží udržovat čtenářovu obrazotvornost v pozoru tak jako jeho vlastní. Nejmenší detail může způsobit radikální změnu (tzv. motýlí efekt, efekt jablka), proto musí čtenář zůstávat neustále ve střehu. Viktoriánští spisovatelé (romanopisci) považovali čtení za práci, zatímco Sterne usiloval o potěšení a radost ze čtenářského zážitku („pleasure and performance“) .Chtěl čtenáře pobavit, vyvolat v něm dobrou náladu (otázkou je, zda svou snahou někoho více nezmátl):
(…) píšu nestrojenou, bláznivou, rozmarnou, shandyovskou knihu, po které vám srdce okřeje- (342)
(Myšlenku), že sotva se o ní zmíním, čtenář jen trochu cholerický knihu rovnou zahodí; sangvinik se srdečně zařehtá…(49)
Ale čtenář nemůže spoléhat na vypravěče, že mu podá dostačující informace a v pravý čas. Tristram pro čtenáře rozhodně není nějakým ideálním vypravěčem (ani se o to nesnaží). Střídá zorný úhel, přesouvá vypravěčská stanoviska... Je to vypravěč suverénní, ale na druhou stranu nespolehlivý (vypravěč v 1. osobě je per definitionem nespolehlivý vypravěč kvůli subjektivitě svého podání vyprávěných událostí) . Tristram Shandy je jednou z prvních knih, kde se nespolehlivý vypravěč uplatňuje. Vypravěč zde už není garantem toho, že všechny pro pochopení nutné informace budou včas uvedeny a nabídnuty čtenáři. Tristram se vymlouvá, že už je neví (na všechno si honem nevzpomenu), že je neřekne (Jestli strýček Toby tu větu dokončil, to vám nepovím; pro jeho dobro předpokládejme, že ji dokončil.), nabízí různé možnosti (A co když ho, milý pane, jak se tam ubíral sám a sám, potkala nějaká nehoda.) nebo plánovaně nechá čtenáře v nevědomosti (Odložte knihu a já vás nechám půl dne hádat, čím se to asi stalo.) (Máte-li kdy, zkuste to všechno uhádnout). Tristram je hrdý na nepředvídatelnost jeho příhod:
Jde mi jedině o to, abyste vy i ten nejbystřejší člověk na světě po několik svazků za nic nepoznali, jak to vlastně je.(48)
Co za nesnáze strýček Toby měl, - to neuhodnete; - kdybyste to uhodli, - studem bych se červenal; ne jako příbuzný, - ne jako muž, - ba ani ne jako žena, - ale červenal bych se jako autor; nemálo si totiž na tom zakládám, že čtenář pranic neuhodne. (69)
Vypravěčův úkol je vzbuzovat zájem a vést čtenáře skrz text, provokovat čtenáře k účasti na příběhu:
Nechť si tedy čtenář představí… (94)
Správně provozované psaní (jako je třeba moje, bodejť) je toliko jiný název pro rozhovor: A jako nenapadne toho, kdo ví, co se v dobré společnosti sluší, povídat všechno; - tak i spisovatel, obeznámený s patřičnými mezemi společenských mravů a dobrého vychování, netroufne si domýšlet všechno: Nejvyšší úctu vzdáme čtenářovu rozumu tím, že věc přátelsky rozpůlíme a přenecháme mu, ať si tak jako my i on něco představí. (93)
Záměrné mezery v informacích mají donutit čtenáře k většímu podílu na vytváření významu díla. Jeho snaha je vychovat čtenáře ne tak, aby byl pozorovatel a pouhý příjemce, ale aby se na vytváření příběhu podílel a porozuměl mu. Některé mezery jsou způsobeny chybně umístěnými částmi textu (např. ***, přehozené kapitoly aj.), které se nacházejí na jiném místě, situace, která je popsána jinde. Tristram vstupuje do soukromí čtenáře, vtahuje ho do textu a on je vlastně povinen spolupracovat na kompozici díla . Tristram může načít proces vytváření významu, ale nemůže kontrolovat jeho další vývoj, nemůže vytvořit celkový význam. Proto na některých místech přenechává odpovědnost čtenáři:
Tady bych poprosil čtenáře, aby mi pomohl odvést strýčkovu artilerii za kulisy.(356)
- a při té společné klopotě buď se smějte se mnou, nebo se smějte mně, dělejte si zkrátka co chcete – jenom se nezlobte.
Hej! - ty tam, posluho! – tumáš půl šilinku – skoč mi tamhle do knihkupectví a zavolej mu nějakého námezdního kritika. Ať je to který chce, ochotně mu dám korunu, pomůže-li mi svým heverem dostat otce se strýčkem Tobym až na kutě.(…) Tak co, kamaráde! Dostal jsi otce a strýčka Tobyho se schodů až na kutě? – A jak si to dokázal? – Že jsi dole pod schody spustil oponu – však já jsem si to myslil, že jinak to ani nepůjde – Tumáš korunu za námahu.(230)
Probíhá tu čtení nelineárního textu, který je složen z fragmentů a je nekompletní. Není možné ho kontrolovat cele a čtenář musí být ostražitý a vždy připraven na detail, díky kterému může přehodnotit dosavadní vývoj příběhu. Čtenář netuší, zda si do mezer v informacích nedoplnil chybné informace a nevydal se tak po „špatné cestě“, která vede k neporozumění významu. Jedná se o proces „znovučtení“, kdy přidáváme získané informace, které mění význam už přečteného textu. Čtení tedy není ukončený proces, ale nezavršené přehodnocování dosavadních poznatků, doplňování významů v průběhu čtení. Pochopit lze následně až celek, protože jednotlivé části jsou navzájem propojeny ve vzájemné interakci a informace jsou „náhodně rozhozeny“ po textu .
V určitých místech se ale Tristram zbavuje kompletní odpovědnosti za výsledný význam. Nechává čtenáře, aby si podle své libovůle doplnil informace:
To prázdné místo tady nechávám proto, aby si v něm čtenář ulevil zaklením, na jaké je zvyklý.(415)
V 38. kapitole 6. knihy se autor odvolává na rozdílné představy o přitažlivosti a vyzývá čtenáře, aby si každý sám představil vdovu Wadmanovou podle vlastní fantazie. Stejně tak je v 12. kapitole 1. knihy vynechaná strana pro náhrobní kámen – doplň si sám. Nechává bílá místa nebo stránky. Jde o plánovaná místa nedoučenosti, explicitně zdůrazněná. Ale prázdné stránky nesou svůj vlastní význam, jsou to místa pro mentální ilustrace, dodatky, místa pro aktivitu čtenáře. Čtenář je pozván, aby převzal prázdná místa jako tabuli, na kterou nanese scénu tak, jak si ji představuje on.
Neexistuje definitivní plán příběhu, protože autor plně nevládne textem (a protože otec se strýčkem Tobym se nějak rozpovídali, nevím nevím, nebude-li z toho tolik kapitol, kolik je schodů.). Má sice schopnost manipulovat se čtenářem (Hlavu vzhůru! vlídný čtenáři! – nad to já jsem povznesen – stačí mi, že tě mám ve své moci – využívat té výhody, že vládnu perem, to by bylo příliš.), ale text si částečně žije sám o sobě (Ale to sem nepatří – proč to uvádím? – Zeptejte se mého pera, - ono vládne mnou, - ne já jím.) Vypravěč dává dojem boje s textem, který nemůže plně kontrolovat a který se, jak tvrdí, částečně píše sám. Neschopnost vypravěče plně kontrolovat text se odráží i v samotné tematizaci tvorby románu. Podstatnou část své inovační energie vynaložil autor oproti dosavadním zvyklostem na ztvárnění aktu vyprávění v románu, na obnažení uměleckého postupu. Tristram hovoří o svých plánech, o pocitech a překážkách během psaní, interpretuje některé části vlastního textu. Jedná se o esteticky autoreferenční výpovědi o procesu vyprávění – metafikci, kdy dochází k tematizaci narace . Přerušuje se tak tok děje, o kterém se vypráví a tématem se stává způsob vyprávění. Převážně kritická metafikce slouží k odhalování fikcionality. Příběh je náhle podáván s distancí, která odhaluje jeho smyšlenost a narušuje zdání pravdivosti. Narušování této iluze však vytváří novou iluzi – čtenář se domněle stává svědkem geneze románu . Nesmí se však nechat zmást; i metafikce je součástí textu:
Nechte mne kráčet dál a vypravovat svůj příběh po svém.(17)
Ze všech v širém světě běžných způsobů, jak začít knihu, nejlepší je, o tom jsem přesvědčen, způsob můj – rozhodně je to způsob nejbohabojnější – začnu tím, že napíši první větu – a druhou poručím Pánubohu Všemohoucímu.(428)
Tyto nenadálé zadrhliny, - když jsem se chystal na cestu, neměl jsem o nich, přiznám se, ani potuchy, - ale teď vím, že jich bude spíše přibývat než ubývat, - mi vnukly zásadu, které se nepřestanu držet – to jest – nepospíchat; dát si na čas a ročně psát a vydávat po dvou svazcích vlastního životopisu; - bude-li mi dopřáno klidu a jakž takž to usmlouvám s nakladatelem, takhle to dělat nepřestanu, dokud budu živ.(39)
Toť se ví, vašnosti – tady chybí celá kapitola – čímž v knize vzniká desetistránková mezera – ale to ne, že je snad knihař hlupák, lump nebo lajdák – aniž je kniha (aspoň v té příčině) nedokonalejší – naopak, protože jí ta kapitola chybí, je kniha dokonalejší a úplnější než kdyby ji měla.(243)
Jaká to případná kapitola o náhodách se mi z toho vyklubala! Mám po starosti! zvláštní kapitolu psát nemusím, však jich mám už tak dost rozdělaných – Copak jsem světu neslíbil kapitolu o uzlech? dvě kapitoly o pravém a nepravém konci u ženy? kapitolu o knírku? kapitolu o přátelích – kapitolu o nosech? – Ba ne, tu mám hotovou – kapitolu o cudnosti strýčka Tobyho: nemluvě ani o kapitole o kapitolách, tu dopíši ještě před spaním.(226)
Kromě toho, že Tristram jakožto fiktivní postava reflektuje sám sebe a tím navazuje kontakty s fiktivním čtenářem, hodnotí stejnou měrou i samotný proces psaní. V Tristramu Shandym zaměstnává „vyprávěcí Já“ zobrazování vyprávěcího aktu pozornost čtenáře víc než „prožívající Já“. To je spojeno s převažujícím „Já s tělem“ – Tristram obrací pozornost sám k sobě v době psaní textu místo toho, aby se věnoval avizovaným osudům jednotlivých postav. Do popředí se dostávají prvky vyprávění, které se nezaměřují na obsahovou stránku vyprávění a promluva o psaní románu se někdy stává důležitější než vlastní příběh. To je spojeno s důležitostí formy v románu Život a názory blahorodého pána Tristrama Shandyho. Podstatná část obsahu tkví v samotném aktu vyprávění, tj. v zprostředkovanosti narativního podání . V podrobném popisu vyprávěcího aktu, který je, jak se zdá, rušen volnými asociacemi vypravěčského vědomí právě tak jako příjemnými i nepříjemnými tělesnými pocity vypravěče, umožnil Sterne čtenáři nahlédnout i do napínavých proměn koncipování a realizace, z nichž nakonec vyrůstá jedinečná forma tohoto románu . Příběh je potlačován tím, že je problematizován a zdůrazňován akt vyprávění. Díky tomu se místo kontinuity příběhu utváří jiná kontinuita díla – kontinuita vyprávění (Ta spočívá v opakujících se charakteristických způsobech vyjadřování, podobných začátcích vět, odstavců, u Tristrama např. v opakujících se osloveních).
Sterne tematizuje akt vyprávění nejen samotným vyprávěním, nýbrž neustále na něj reaguje tím, jak si průběžně uvědomuje, že vystupuje před publikem, svými čtenáři. Sebereflexe románu se výrazně objevuje v 17. a 18. století, kdy se zpředmětňuje proces psaní románu a obraz romanopisce . V Tristramovi autor všemožně zatlačuje hrdinu do pozadí a předkládá čtenáři náhradou nejrůznější historky a úvahy, často stylizované ve formě odborného pojednání. Hrdina se stále nemůže narodit - je odstrkován materiálem tlačícím se do knihy. Motivací tohoto konání je nemožnost vyprávět souvisle a uspořádaně příběh vlastního života, neboť tomuto záměru brání přílišná šíře souvislostí (Něco vám povím, matka totiž, - ale napřed vám musím povědět padesátero potřebných věcí).
Odbočky u Tristrama Sahndyho jsou mnohé: vysvětlující (podávající další, doplňující informace), názorové (vypravěčovy názory na situaci, život), mezihry, které nemají žádnou souvislost s Tristramovým příběhem kromě udržování čtenáře v napětí, v kontaktu s vypravěčem, který si hraje se čtenářovou netrpělivostí. Neustále mu připomíná opuštěného hrdinu, ale po digresi se k němu nevrací, naopak odbočuje k dalším a dalším vsuvkám. Ty jsou tvořeny reflexemi, citacemi, parafrázemi, jsou v nich drzá oslovování čtenářů, vložené příběhy a nedokončené debaty. Ve většině textů mají digrese vnést do románu nový materiál, přibrzdit rozvíjení centrální linie nebo k ní vytvořit kontrast. Jestliže jinde slouží k bohatšímu rozvinutí hlavního příběhu, zde jsou hlavním příběhem právě ony samy . Pro Tristrama jsou odbočky něco neodmyslitelného:
Odbočky jsou nesporně sluníčko; - jsou život a duše četby; - vyberte je například z této knihy, - to si rovnou seberte celou knihu(64)
Vtip je v tom správně s nimi kuchařit a hospodařit, aby z nich měl něco nejen čtenář, ale také autor; ten je na tom tak bídně, že člověku nad ním srdce usedá: Načne-li totiž odbočku, - v tu chvíli, jak pozoruji, celé dílo zůstane mu trčet; - a když si zase hledí hlavního díla, - pak je veta po odbočkách.(64)
Jevím v odbočkovém umu znamenité mistrovství, které snad čtenář nepostřehl, - ne že by na to nebyl dost bystrý, - ale taková přednost se obyčejně v odbočce nehledá, ba ani nečeká.(63)
Historie ani nemá tušení, na jaké sakramenstké překážky při tom narazí – a do jaké sloty ho ta nebo ona odbočka zavede, než se z toho vyšmodrchá.(38)
Tam, kde sáhodlouhé a abstraktní úvahy retardují a přerušují vyprávění v nejvypjatějším a
nejvyhrocenějším okamžiku, sama jejich nepřípadnost (zejména tam, kde se pedantsky zevrubné úvahy chytají úmyslně náhodného podnětu) na ně vrhá objektivní stín a nutí nás spatřovat v tomto postupu parodickou stylizaci . Vypravěč tematizuje samotný průběh vyprávění, když zobrazuje dějové linie jednotlivých knih s mnoha překážkami, odbočkami (40. kapitola 6. knihy). Dalo by se říct, že s patřičnou hrdostí – postupuje stále kupředu a zároveň nevynechává nic, co se mu v danou chvíli zdá důležité zmínit. Sternova schémata jsou přibližně správná, ale nepřihlížejí k přerušování motivů . Někdy je kvůli vložené odbočce zmražen děj a akce je zastavena. V tu chvíli se Tristram často uchyluje k detailnímu popisu pózy (např. 17. kapitola 2. knihy, 4. kapitola 9. knihy). Scéna se tím pro čtenáře vizualizuje . Jako kdybyby byl výjev políčkem pozastaveného filmu, který můžeme a nemusíme spustit. Zatímco se vyprávění zabývá digresí, je přerušen „hlavní“ příběh, který čeká na své pokračování. Postavy jsou odloženy jako loutky v určité pozici – jejich čas je pozastaven.
Zde Sterne využívá rozdílnosti časů v literatuře. Zatímco osudy postav se nevyvíjejí, natahuje vypravěč svými odbočkami a vloženými příběhy čas, který čtenář stráví u jeho díla. Vypravěčské digrese bývají obvykle způsobené vypravěčovou „zapomnětlivostí“ či těkavostí, tíhnutím k úvahám a důkladnému vysvětlování: v jejich důsledku je čas příběhu segmentován a jeho vylíčení zdržováno či oddalováno, což je v Tristramu Shandym dovedeno až do extrému. Vypravěč má neustále na paměti ostatní nedokončené děje, pokračující souběžně (např. lidi pohybující se v jiných pokojích), ale někdy tak dlouho odkládá „akci“, až je už čin postavy zbytečný a vypravěč raději přejde k jinému příběhu. V rozporu tu stojí čas vyprávěný (nebo vyprávěného - „erzählte Zeit“) a vyprávěcí (nebo vyprávění - „Erzähltzeit“) . Odlišný průběh těchto časů zdůrazňuje ve spojení s postavami, které na danou dobu musí opustit, aby se mohl věnovat jinému tématu. Vypravěč tak dává najevo svou moc nad postavami, se kterými manipuluje.
Spouštím nad tímto dějstvím na chvilku oponu, - něco vám připomenu, - a něco vám povím.(121)
Ale já zapomněl na strýčka Tobyho, který pořád ještě vyklepává popel z dýmky.(59)
Až si to odbudu, bude načase, to přiznávám, vrátit se do salónu ke krbu, kde jsme nechali strýčka Tobyho trčet uprostřed věty.(81)
V tomto postoji jsem si umínil nechat ji [matku] stát pět minut: dokud věci kuchyňské nedovedu ke stejnému konci. (279)
Samotná kategorie času je u Tristrama využívána rozličnými způsoby. Vedle skutečného historického času je tu čas vyprávěcí a čas vyprávěný, čas psychologický, a to jednak autorův, jednak čtenářův. Všechny tyto časy jsou v knize střídavě přítomny a vytvářejí onen charakteristický vnitřní pohyb. Sterne si uvědomuje možnosti literárního času a užívá je jako materiálu ke hře. Přeskakuje mezi různými časy, o kterých se navíc neustále zmiňuje a směšuje je. Celá 7. kniha probíhá během vypravěčovy dospělosti, zatímco zbylé knihy se většinou zabývají dobou před Tristramovým narozením. V 16. kapitole 5. knihy proběhne náhlý posun o 3 roky, které vypravěč nepovažuje za důležité komentovat, oproti záplavě detailních informací z jediného dne Tristramova narození. V průběhu vyprávění vypravěč netematizuje jen čas vyprávěcí, který odkazuje ke čtenáři, ale i čas pisatele, autora. Čas onoho „Já s tělem“, které se hlásí o slovo:
Prohlašuji, že se s tím hmoždím už šest týdnů. Pospíchám jak mohu, - a ještě jsem se nenarodil.(39)
Žiju dvojím krásným životem najednou.(...) tak či onak vždycky budu před pérem o den napřed.(231)
Zrovna před dvěma lety jsem čtenáři pověděl, jak byl strýček Toby nevýřečný. (358)
Co vám povím, je, trochu posunuto; - už sto padesát stran dříve jsem vám to měl říci, jenže jsem předvídal, že to zrovna sem zapadne a tak vám přinese větší užitek než jinde.(121)
Hrátky s časem jsou dalším vypravěčovým nástrojem k udržování čtenářovy pozornosti – ospravedlňuje je tím, že raději, než aby nechal informaci zapadnout na místě jí příslušném, umístí ji do textu, kam nepřísluší a čtenář na ni narazí, ve chvíli, kdy na to není připraven. Čtenář syžetovou linii většinou nevnímá – začíná si jí nicméně všímat tam, kde je kontinuita vyprávění přetržena uprostřed události nebo kde se objeví jakékoli nepravidelnosti a nesrovnalosti. Jedním z nejtypičtějších znaků Tristramova vyprávění je uvádění příčin až po následcích, jakoby si na ně vypravěč vzpomněl až posléze. V mnoha ohledech tak vypravěč Tristrama Shandyho porušuje nejjednodušší časový aspekt narativu – uspořádání událostí v časové posloupnosti, jehož realizací je příběh . Navrací se k již zmíněným událostem:
Chvilinku, vašnosti, - když už máme těch pět svazků za sebou (…) ohlédněme se po krajině, kterou jsme prošli. – Byla to ale pustina! Štěstí, že jsme nezabloudili a že nás nesežrala divá zvěř! (321)
A naopak předjímá to, co ještě hodlá čtenáři sdělit:
(…) o tom bude se ještě v tomto díle přelibě vypravovati.(28)
Na ty námluvy se třesu nedočkavostí – Jsou z celého mého příběhu nejšťavnatější.(261)
Monterovskou čapku popíši za chvilku.(351)
Dochází k napětí v rámci formy vyprávění - anachronii . Vypravěč nevypráví příběh lineárně, tak jak proběhl v čase, ale jakoby ve své roztržitosti doplňuje události podle libosti. Ale pokud mluvíme o narušování pořádku, ať už se jedná o návrat do minulosti před vyprávěným příběhem nebo předjímání událostí budoucích, je to v případech, kdy není velký problém identifikovat „primární“ (respektive centrální) příběh. Ale který z mnoha to u Tristrama je? Příběhy a události se tu prolínají a překrývají, každá získává důležitost až v souvislosti s ostatními. Dílo je jako stroj, který je v chodu – otáčí se regresivní i progresivní kolečka.
Život a názory blahorodého pána Tristrama Shandyho se řadí po bok základních děl světové literatury. Hrdě se hlásí k cervantovské tradici, k níž ještě připojuje Lukiana a Rabelaise (při hrobce Lukianově – jestli vůbec nějakou má… při popelu mého drahého Rabelaise a ještě dražšího Cervantesa!), nejen svými hrátkami s textem a žerty se čtenářem, ale celkovým ironickým postojem. Ten hrdina podle sebe nazývá shandyismem, což odkazuje k podobnému názvu (panagruelismus) v díle Francoise Rabelaise. Ve výrazných vypravěčových promluvách zaznívá šibalské bláznovství hraničící s odmítnutím jakékoli vážnosti. Mnohé promluvy zase odkazují k Cervantesovu Donu Quijotovi , který Sterna inspiroval například metodou nalezeného rukopisu, která se v Tristramovi objevuje u vsunutých příběhů. Tento způsob uvádění vsuvných novel se stal populárním a Sterne ho už pojímá parodicky. Nalezené Yorickovo kázání zabírá celou kapitolu, ale není dlouhou digresí, neboť jeho četba je neustále přerušována, hlavně citoslovci. Vůbec celý text Tristrama Shandyho je protkán vloženými převzatými texty (smlouva, teologická disputace, Slawkenbergiova báchorka, otcův nářek, příběh andouilletské abatyše, nejrůznější citace a všechna rádoby učená pojednání Tristramova otce). Román se tak stává kombinací žánrů – stylově rozrůzněné celky se kloubí v ústrojný systém a podřizují se vyšší stylové jednotě komplexu . Tyto příběhy se v textu zpravidla objevují v parodické stylizaci žánrových, profesionálních a jiných jazykových vrstev.
Díky tomuto různohlasí, je nutné odmítnout pohled na Tristrama Shandyho jako na parodii románu. Kniha se může zdát „divná“ protože je chápána na pozadí „tradičních“ románů, od kterých se chce odlišit (Nebudu se držet pravidel). Sterne tu mimo jiné paroduje „výchovný román“ zrušením idyly, stejně tak se vysmívá tématům a postupům vážného románu, při čemž dosahuje účinku rušení iluze o „pravdivosti“ zobrazení skutečnosti. Předmětem antiiluzivní hry se stává vnější podoba a kompozice románu, úmyslně zveličelá role vypravěče a samotné antirománové gesto, zavrhující tradiční přístup, se zveřejňuje a stává se neoddělitelnou částí výpovědi, poetiky a smyslu románu. Sterne možná zparodoval skladbu románu, odhalil jeho metody a přizpůsobil formu svým vrtochům a žertům, ale Tristram nemůže být považován za parodii románu. Sebekritičnost žánru umožňuje častou změnu kánonu a román může být zparodován a přejinačen, aniž by přestal být románem. Navíc každý nový román nějakým způsobem participuje na vývoji žánru, polemizuje s minulými a současnými žánrovými tvary a je tudíž v jistém smyslu antirománem. Obecně známý fakt, že největší literární díla nelze vtěsnat do rámce určitého žánru, jen potvrzuje, že Život a názory blahorodého pána Tristrama Shandyho mohou být nazvány románem právě proto, že zákony románu porušují.


Klára Soukupová


Prameny:
Život a názory blahorodého pana Tristrama Shandyho – Sterne, Laurence, Odeon, Praha 1971 (překlad Aloys Skoumal)
Použitá literatura:
Bachtin, Michail Michajlovič – Román jako dialog, Odeon, Praha 1980
Conrad, Peter – Shandyism (The Character of Romantic Irony), Basil Blackwell, Oxford 1978
Hodrová, Daniela – Hledání románu, ČS, Praha 1989
Hodrová, Daniela a kolektiv – Na okraji chaosu… – Poetika literárního díla 20. století, Torst, Praha 2001
Holý, Jiří – Typy vyprávění in Na cestě ke smyslu – Poetika literárního díla 20. století, Torst, Praha 2005
Jedličková, Alice – Čas a jeho úloha při konstruování narativního díla in Na cestě ke smyslu – Poetika literárního díla 20. století, Torst, Praha 2005
Jefferson, D. W. – Laurence Sterne, London : Longman and Green. 1968
Nünnig, Ansgar – Lexikon teorie literatury a kultury, Host, Brno 2006
Stanzel, Franz Karl– Teorie vyprávění, Odeon, Praha 1988
Šklovskij, Viktor – Teorie prózy, Akropolis, Praha 2003
Wellek, René – Koncepty literární vědy, H&H, Jinočany 2005
Wellek, René a Warren, Austin– Teorie literatury, Votobia, Olomouc, 1996
Werner, Hans C. – Literary Texts As Nonlinear Patterns (A Chaotics Reading of Rainforest, Transparent Things, Travesty and Tristram Shandy), Doctoral Dissertation at Göteborg University, 1999
Život a názory blahodárného pana Tristrama Shandyho

Život a názory blahodárného pana Tristrama Shandyho

foto: ffzg.hr
(přidal uživatel eva.markova)

Život a názory blahodárného pana Tristrama Shandyho

Život a názory blahodárného pana Tristrama Shandyho (zvětšit)




(16. 10. 2008, 12:00)

Literární novinky

© Literární novinky (http://litenky.ff.cuni.cz/) 2008
článek naleznete na adrese http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2205