Povídání o Brazílii a Žlutých očích
Rozhovor s prozaičkou Markétou PilátovouKristýna Horáčková
Ani vzdálenost přes půl zeměkoule, která nás dělila (Markéta Pilátová byla totiž v době přípravy čísla v Argentině), nám nezabránila v uskutečnění tohoto rozhovoru. Emaily tedy létaly z České republiky do Latinské Ameriky a nazpět. Výsledek tohoto putování můžete zhodnotit sami.
Co hrálo roli při výběru vašeho studijního oboru na FF UP? Měla jste od začátku hispanistiku jako vysněný obor?
Nejdříve jsem začala studovat obor latina-historie, když jsem udělala bakalářskou zkoušku z latiny, přešla jsem na katedru romanistiky, na španělštinu. Chtěla jsem začít studovat nějaký živý jazyk a španělština mi díky latině přišla nejvhodnější.
Co vás přivedlo k výuce češtiny, které jste se věnovala v Brazílii? Jaký měli potomci českých emigrantů vztah k češtině a České republice?
Jednou jsme si v Respektu otevřeli stránku Ministerstva zahraničních věcí, kde byla pozvánka na konkurz pro učitele češtiny v Brazílii. Šla jsem tam, protože jsem už češtinu dva roky učila španělské studenty na univerzitě v Granadě. Konkurz jsem vyhrála a odjela do brazilského státu Mato Grosso do Sul, kde jsem učila potomky „baťováků“, zejména vnučku a pravnučku Jana Antonína Bati. Po půl roce jsem odjela do Sao Paula, kde jsem byla další rok a půl. Krajané, ale i Brazilci měli o češtinu obrovský zájem, učila jsem dohromady přes 100 žáků. Chtějí se nejen naučit jazyk předků, ale také umět nějaký jazyk, kterým se mluví v Evropské unii, mnozí mají české občanství a jezdí do Čech na návštěvu, asi pět mých žáků v Praze studuje, pracuje nebo trvale žije.
Problémy ve výuce jsem měla minimální, všichni oceňovali, že výuku nebereme na lehkou váhu, jako se to děje v brazilském státním školství, a učili se s velkou chutí. Přesto latinskoamerické pojetí jak života tak učení je jiné než v Čechách, životní rytmus je mnohem uvolněnější a pohodovější, takže i výuka probíhala hodně za pomoci audiovizuálních materiálů, maňáskového divadla a podobně.
Je vaše kniha inspirována nějakým konkrétním příběhem, nebo vznikla pod vlivem brazilského prostředí?
Inspirovaly mne spíše střípky jednotlivých lidských osudů, které mi líčili brazilští krajané. Ani jeden příběh v knize ale není pravdivý, všechny jsou vymyšlené, ale inspiraci jsem samozřejmě čerpala jak z prostředí, které mne obklopovalo, ale především díky reportážím, jež jsem zpracovávala pro můj „domovský“ týdeník Respekt.
Ještě jedna otázka ohledně vzniku vaší knížky – jak dlouho vznikala? A byl její děj během vzniku ještě něčím/někým utvářen, nebo jste o něm měla jasnou představu?
Jasnou představu jsem neměla, knížku jsem psala po kouscích, vznikala asi rok. Třeba jsem psala měsíc pravidelně každý večer, pak jsem psaní na dva měsíce nechala a tak to šlo celý rok. Věděla jsem ale od začátku, že bych chtěla napsat něco o hledání místa, kde chce člověk žít, jak bych to ale měla udělat, jsem nevěděla dost dlouho. Postupně mi ale přibývaly stránky v počítači a představa se utvářela sama od sebe.
„Žluté oči vedou domů“ je knížka prodchnutá pověrčivostí, zaklínáním a legendami indiánů – jak moc vy sama podobným věcem podléháte, věříte? Ovlivnil vás v tomto nějak pobyt v Brazílii?
Jsem od přírody pověrčivý člověk, láká mne tajemno, věci, které nemůžeme ovlivňovat, křesťanské i indiánské pověry, macumba, léčitelství. Tyhle věci mne zajímají, i když je nijak asi z pověrčivosti aktivně nevyhledávám. Když mi ale o nich někdo vypráví, což se v Latinské Americe nebo i ve Španělsku děje poměrně často, tak tomu člověku bedlivě naslouchám a zajímá mne to. Lidi to asi vycítí, a tak mi o těchto věcech povídají rádi.
Poslední otázka – je opravdu každý den v Brazílii jiný? Najde se pokaždé něco, co vás překvapí, nebo jste si už na zdejší prostředí a poměry takříkajíc „zvykla“?
Ano, každý den je tady jiný. Latinská Amerika je oblast, kde je velmi slabá státní správa. Vlády nemají věci pod kontrolou, nemají dostatek prostředků a jsou prolezlé korupcí. Je to výsledek mnoha historicko-společenských faktorů, ale prostě to tak je. Teď například sedím v Buenos Aires a nemůžu vyjít z domu, protože všude na ulici, ale i v domě je hrozný hustý dým, který se valí z okolních pamp. Vypukly tam stepní požáry a vláda je není schopná uhasit, protože nemá dostatek letadel. Kouř z požárů zahalil hlavní město, ale i sousední Montevideo. Čekáme tedy na déšť, už čtyři dny, a déšť má přijít ve středu. To je ona nevypočitatelnost, ono… každý den je jiný… Skutečně nevím, jestli se v pondělí dostanu do práce – kvůli kouři nejezdí metro a některé linky autobusů. Nejsem schopná říct, jak vlastně bude můj příští týden vypadat. Je to dost úmorné. Člověk si na to asi musí zvyknout, naučit se v těch nejistotách žít. Já se o iberoamerický svět zajímám dost dlouho, tak to beru spíše jako pracovní rizika, ale přiznám se, že někdy nostalgicky toužím po tom už navždycky žít ve spolehlivé Evropě. Tenhle stav mi ale v Praze vydrží vždycky tak půl roku a zase začnu přemýšlet o tom, jak bych se dostala zpátky do té zvláštně přitažlivé nejistoty.
něco jako rámeček, u kterého bude fotka:
Markéta Pilátová (*1. 2. 1973 v Kroměříži) je hispanistka, překladatelka a novinářka. Vystudovala romanistiku a historii na Filozofické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci, působila dva roky jako lektorka na katedře slavistiky ve španělské Granadě a dva roky žila v Brazílii a učila zde česky potomky krajanů, kteří emigrovali z Československa. V současné době pracuje jako redaktorka týdeníku Respekt.
Kristýna Horáčková
(27. 4. 2008, 12:00)
© Literární novinky (http://litenky.ff.cuni.cz/) 2008
článek naleznete na adrese http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2181