Morávek versus Dostojevský
Smutek až k hranici únosnosti, děs až k zalknutíKateřina Lundáková
Velkolepou tečkou za více než dvouletou etapou Divadla Husa na provázku přinesla sobota 5. 4. 2008. Vladimír Morávek se rozhodl vystavit divadelnímu zpracování čtyři veledíla Dostojevského. A právě na zmíněnou sobotu se odehrála derniéra odvážné tetralogie Svlékání z kůže s podtitulem Sto roků kobry – Bestiář podle Dostojevského. Rozloučení s Dostojevským bylo jedinečným zážitkem. Od brzkého dopoledne až do pozdních nočních hodin byla představení hrána herci a přijímána diváky, kteří čtyřikrát za sebou tleskali vestoje. Celkové psychické vypětí diváků i herců dosahovalo vrcholné míry.
Raskolnikov – jeho zločin a jeho trest, Kníže Myškin je idiot, Běsi – Stavrogin je ďábel a konečně Bratři Karamazovi: Vzkříšení. Posledně jmenovaná hra je zpracováním vrcholného románu Fjodora Michajloviče Dostojevského. Brněnská scéna se vrhla do hlubin textu a nebála se jeho rozsáhlých témat filozofických, psychologických, teologických a metafyzických. Pod dojmy, které dílo Dostojevského vyvolává, čtenář upadá v bázeň... a pocit malosti. Stejně tak se přikrčí i divák před monumentalitou, kterou se z této literatury podařilo převést na divadelní scénu.
Dramatizace Bratrů Karamazových ležela na bedrech Barbary Vrbové. Chytře vyzrála na šíři díla. Děj vycházel ze zavraždění otce Karamazova a soudního přelíčení s Dmitrijem Fjodorovičem Karamazovem, často byly zapracovány retrospektivní scény. Je nedostatkem, že tato hra (jako jediná ze Sto roků kobry) nenavázala na Dostojevského přesahy od děje románu k člověku a metafyzice. Psychologie postav je zastřenější a mytafyzično se omezilo pouze na otázku, již postavy nekonečně dokola opakují: „Je Bůh?“ Otázka je dlouze hledána a nečetli jste-li Dostojevského román, nemusí být odpověď jasná. Její interpretaci můžeme nechat na divákovi.
Zajímavý pokus se odehrál v postavách Dmitrije, Alexeje a Ivana: v retrospektivách vystupoval i otec Karamazov, avšak vždy rozmlouval pouze se dvěma svými syny a třetí herec si zahrál otce. Role se často střídaly, orientaci diváků napomáhaly rekvizity. Doufejme, že to byl záměr, ale často se role přehazovaly mezi herci v tak rychlém sledu, až bylo těžké sledovat, která postava zrovna mluví ústy Jana Budaře nebo Jiřího Vyorálka. Herci se překonávali, nejvýraznější byl určitě zmiňovaný Vyorálek. Trochu nepochopitelná zůstala postava Kateřiny Ivanovny Verchovcové. Ta byla ztvárněna Gabrielou Pyšnou, která se však na derniéře svého úkolu nezhostila příliš se ctí, ale spíše s mírnou afektovaností a přehráváním.
Přes náladu, již dokázala tato část vyvolat, stejně nepovažuji (v rozporu s autory inscenace) Bratry Karamazovy za vrchol tetralogie. Idiot se podle mého názoru stal přímým úderem na solar pro pochybovače a nevěřící hlasy, ozývající se nad brněnskou scénou. Morávek se nedopustil jediného rušivého elementu. Neruší příliš hlasitá a kontroverzní hudba, pohyb herců není veden rušivě a levně do hlediště, interpretace psychologie zde vyvažuje zájem o otázky víry. Cítíme tu srdce drásající souvislost s Holbeinovým obrazem Těla mrtvého Krista, který provází celou tetralogii, ale není nám to okatě podsouváno. Kristus byl zpodobněn stejně lidsky jako román Dostojevského a jako drama Husy na provázku. Nejsilnější dojem a pocity souznění v nás vyvolává postava Čtenářky Dostojevského (Lebeděvová – Simona Peková). Čte a její deprese a vypjaté emoce ji sžírají nesnesitelnou bídou a utrpením postav. Je tu cítit nemalá podobnost s Fillovým Čtenářem Dostojevského. Jako jediná prožívá s divákem děj a dává najevo své city, které nenechají divákovo oko suché. Jedinečnost této postavy je zvýrazněna tím, že ostatní jsou usazeny kolem hlediště, přihlížejí ději, ale nedávají najevo jediný náznak emocionálního rozrušení. Postava Knížete Myškina, v níž přímo září genialitou Jiří Vyorálek, nás dohání až za hranice obdivu. Životní osudy člověka, navracejícího se do Petrohradu ze sanatoria ve Švýcarech, jsou samy o sobě dojemné. Ale když se seznámíme s jeho ochotou, obětavostí a zvýšeným citem pro lidské povahy, zamilujeme si ho stejně podivným citem souznění, jako nejedna žena z petrohradské společnosti. Nechybí tu ani trpící milenec a hříšník Parfen Rogoži (Luboš P. Veselý / Marek Daniel) s nestoudnou, ale přesto nešťastnou Nastasjou Filipovnou – Evou Vrbkovou. Divák si z této kombinace, která se před ním najedou zjeví na jevišti, odnáší doslova pocuchané nervy a otázku, proč Dostojevského postavy byly tak nepopsatelně tragické. Dramatizace této knihy je dílem Josefa Kovalčuka a jeho výkon je naprosto obdivuhodný. Stejně jako hudba Petra Hromádky a výkon Jana Štěpánka, autora scény. Tu si herci téměř sami upravují během hry. Je jednoduchá, ale přitom dokonalá. Jediné, co na ní vydrží po celou tetralogii, je čtvercový prostor znázorňující jakýsi pokoj, umístěný v pravém horním rohu jeviště. Je upevněn asi půldruhého metru nad jevištěm a je s ním bohatě pracováno. Skýtá možnost náhledu na jiné místo, nebo je součástí děje probíhajícího pod ním.
Běsi – Stavrogin je ďábel jsou hrou, která stojí na jednom hlavním hrdinovi. Démonickou hrůznost a smyslnost propůjčil své postavě Jan Budař. Téměř kočičí pohyby a uhrančivý pohled. Stavrogin ničí city nejprve čisté Lízy Drozdové – Evy Vrbkové. A pak svým doznáním nechutného a zvrhlého činu i city celého města. Vrbková mimo jiné exceluje ve všech svých rolích; je podle mého - spolu s Jiřím Vyorálkem - pokladem nejen brněnské, ale celé české scény. Budař je dokonalý „sólista“. Vyzařuje sílu osoby Stavrogina, ale také jeho rozháranost a strach z nejdůležitějšího kroku. Stavrogin se přiznal k odpornému činu znásilnění, ale také ke špíně své duše a ke ztrátě všech lidských hodnot. Hra jeho zpovědí vrcholí. Popis této postavy je roven popisu nejhříšnějšího z lidí, nelidské postavy ďábla. Jediným trochu kontroverzním prvkem je hudba. Podtrhuje sice sugesci dějové linie a běsnící náladu, která vyzařuje z činů hlavního protagonisty, ale styl velmi příbuzný modernímu technu byl trochu vyčerpávající.
Raskolnikov – jeho zločin a jeho trest byl hned první částí derniéry tetralogie. Petr Janišta ohromil. Výčitky svědomí zmítající v jeho podání hrdinou importovaly divákovi do krevního oběhu celé dílo Dostojevského. Hudba mrazila poslední horkou krev: ve vypjatých situacích zní tóny až příliš hlasitě, světlo má často bílou barvu zářivky a poblikává. Scéna disponující šedožlutavou barvou hovoří o pocitech ztráty sebezáchovy. Všechno se odehrává v silném znepokojení. Vražda lichvářky je symbolická. Sekera je zaseknuta do dřevěné stěny jeviště a zůstává tam po celé představení. Dokonce i při dalších hrách, jako by jí nestačilo znepokojovat jen Rodiona Romanoviče Raskolnikova. Herci jsou zároveň i vypravěči. Scéna, kdy Lizaveta přijde jako vypravěčka a zároveň oběť poprvé na scénu a má v rukou velký rudý vak, je působivá a zároveň strašlivá. Eva Vrbková se postaví čelem k publiku a vyřkne ortel nad svým životem.
Všechny tyto prvky a vyprávěcí postupy nezprostředkovávají divákovi pouze dílo Dostojevského, hra dokáže navodit stejné pocity a rozpolcené emoce, v jakých se zmítají její postavy. Stejně jako když se zatajeným dechem čteme knihu, zajíkáme se neurčitým strachem ze strhujících scén Roďovy cesty k vykoupení. Z Raskolnikova se stává štvaná zvěř a nakonec polapená bestie. V posledních chvílích divadelní zpracování kývlo Dostojevskému a Raskolnikov nakonec dává na radu Soni – Gabriely Ježkové. Procitne k víře, přizná svůj zločin a hra končí. Surrealistická atmosféra zajistí, že se nás týká katarze hlavního hrdiny stejně jako psychické vypětí a duševní boj všech ostatních postav. Ženské postavy jsou tu také nezapomenutelné. Lichvářka Alena Ivanovna – Simona Peková, jejíž duše nelidské bestie jako bájná Lítice pronásleduje Raskolnikovovo svědomí, byla snad ještě expresivněji pojata v kontrastu s čistou, bílou Lizavetou – Evou Vrbkovou.
Celé sobotní zpracování bylo ovšem ve znamení prolínání, návaznosti a ukázky toho, jak si autoři uvědomili synchronnost Dostojevského díla. Tento nepřehlédnutelný záměr propojit v divákovi všechna čtyři díla se promítl do dvou hlavních postupů. Prvním z nich bylo střídání částí Běsů, Zločinu a trestu a Idiota. V praxi to vypadalo tak, že přestávka oddělovala např. první část Raskolnikova, na níž navázala první část Idiota. Nakonec jste zhlédli pouze přestávkou přerušené Bratry Karamazovy jako završení nejen celého divadelního dne, ale také vyvrcholení Dostojevského románů.
Druhý postup byl mnohem méně zachytitelný. Vladimír Morávek nechal v pozadí scény vystupovat postavy z jiných her. Občas jen prošly, nebo se na chvilku zastavily a dívaly se, co se na scéně děje. Nebo se jen tak prosmýkly davem jejich siluety. Postupem dne jste se přestali dívat na čtyři hry podle Dostojevského, ale na samotné Rusko a Petrohrad, ve kterém se jakoby současně objevily všechny tyto lidské příběhy, město plné rozháraných duší a hledání Vzkříšení.
Kateřina Lundáková
(21. 4. 2008, 12:00)
© Literární novinky (http://litenky.ff.cuni.cz/) 2008
článek naleznete na adrese http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2167