Dobře, mám patku! Ale ta to za mě nenapíše…
S Jaroslavem Rudišem nejen o literatuřeKarolína Demelová
V „nebezpečně intošské kavárně“ poblíž filozofické fakulty jsme si se spisovatelem Jaroslavem Rudišem povídali o popu, image a jeho novém románu Potichu.
Letos jsi nezískal žádnou nominaci v Magnesii Liteře – čekáš, že vyjde aspoň čtenářská cena Kanzelsbergeru jako loni s Grandhotelem?
Tyhle ceny jsou nevyzpytatelné… Letos mi přijde Magnesia spíš objevitelská. Já jsem ale nikdy žádnou cenu nečekal, vždycky mě mile překvapila – nejvíc třeba ta cena čtenářů.
Vzhledem ke tvé fanouškovské základně mě ta cena moc nepřekvapuje…
Nemyslím si, že by byla kdovíjaká, když to srovnám třeba s Vieweghem nebo Obermannovou. Já jsem vlastně pořád takový underground.
Vážně?
Je pravda, že ty knížky jsou relativně úspěšné, ale pořád se to pohybuje v poměrně malé komunitě.
Tvůj třetí román Potichu ale na underground moc nevypadá…
Je pravda, že na žádnou knížku jsem neměl tolik ohlasů. Zároveň ale byly reakce nejbouřlivější. Myslím, že se někteří lidé sami lekli, v jaké banalitě žijí. Snažil jsem se tu prázdnotu a tápání zachytit.
V čem se liší Potichu od tvých předchozích románů?
V předchozích knížkách jsem měl tendenci vyrovnávat se s dějinami, což v Potichu nenajdeš. Chtěl jsem napsat román z Prahy, který se odehrává tady a teď, bez jakýchkoli historických pasáží; román, který bych si sám rád přečetl. Záměrně jsem pracoval s atributy popkultury, což mnoho kritiků provokovalo.
Neřekla bych, že by je to provokovalo – prostě jen konstatovali, že je to popliteratura. Souhlasíš?
Nemám problém s tím, když někdo napíše, že je to pop. Myslím si, že v české literatuře chybí. Pop je pro mě srozumitelnost, současnost, autenticita. A nemusí to být jenom povrchnost. Vždycky to poměřuju s hudbou, čímž si samozřejmě nadbíhám. Myslím si, že stejně jako v hudbě může i v literatuře existovat dobrý pop a špatný pop. Občas mám pocit, že literatura zajímá nejmíň lidí, ale jsou na ni kladeny nejvyšší umělecké nároky, na rozdíl třeba od filmu nebo hudby. Někdy se mi zdá, že česká literární kritika žije se svými kritérii někde v 19. století. Co je vlastně pop, podle tebe?
Třeba právě Potichu. I tím, jak je plné dobových odkazů, které za deset let nebudou nikomu nic říkat.
Ale já jsem připravený, že to nemusí přežít! Šel jsem do toho s rizikem, že za dva roky tomu nikdo nebude rozumět. Ale myslím si, že moje předchozí knihy nějaký přesah mají – stále se prodávají, dotiskují, zájem je i v zahraničí. Nevím, co je trvalé, to ukáže čas. Ale nijak mě to netrápí, důležitější jsou teď pro mě ohlasy lidí.
K Potichu existuje i audio verze, kterou načetl Richard Krajčo. Kdo s tím nápadem přišel?
My jsme se domlouvali už po Nebi pod Berlínem, které se mu líbilo. Tehdy přišly i nabídky na zfilmování, ale ukázalo se, že je to do filmu nepřeveditelné. Chybí tam drama, nějaký příběh, který už třeba v Potichu je. Nebe pod Berlínem je asi moje nejpocitovější knížka – hodně se tam žvaní, nic moc se nestane… Výsledkem je jeden veliký pocit.
Dobrý román podle tebe musí mít silný děj?
Čím dál víc si uvědomuju, že ano. I jako čtenář nebo filmový divák mám radši příběhy. Stejně tak jsem rád, když je tam láska.
Stěžuješ si, že ti recenzenti vyčítají tvoji image…
Tohle by se v Německu nikdy nestalo! Tam je úplně normální, že má každý spisovatel své webové stránky, že má nějaký svůj styl. Uvědomuju si díky tomu omezenost českého horizontu, když lidé řeší tohle. V Německu by žádný recenzent nenapsal „hele, tenhle spisovatel má fanynky a patku“. Tak dobře, mám patku, ale ta to za mě nenapíše! Tady se pořád pěstuje image spisovatele, který musí trpět, který si stěžuje, že se o literaturu nikdo nezajímá. Já nemám pocit, že bych byl úplně „happy“, ale takovou tu roli spisovatele, který sedí v koutě a naříká, nesnáším.
Ve svých knížkách máš pár scén nevydařených koncertů – je tam nějaká inspirace vlastními hudebními neúspěchy?
Vždycky jsem chtěl hudbu dělat a nešlo mi to. Tak jsem začal o hudbě psát, několik let jsem byl hudebním redaktorem v novinách, manažerem punkové skupiny… Po úspěchu Nebe pod Berlínem jsme založili kapelu U-Bahn, začali doprovázet čtení a kupodivu to docela fungovalo. Teď hrajeme s Jaromírem 99 v The Bombers, což je projekt k jeho komiksu Bomber. Potichu, Bomber a The Bombers se zrodily během loňského léta u Jaromíra na chatě. Já jsem v jedné místnosti psal, on v druhé kreslil a večer jsme u táboráku hráli písničky. Potichu jsem vlastně napsal z docela velkého smutku, ani jedna z těch postav není moc šťastná. Pro mě je psaní určitou formou terapie, ať už to zní jakkoli hloupě.
A pomáhá ti?
No, vlastně ne…
Karolína Demelová
Jaroslav Rudiš (*1972) debutoval románem Nebe pod Berlínem (2002), za který obdržel Cenu Jiřího Ortena. V roce 2006 napsal Grandhotel, o rok později Potichu. S výtvarníkem Jaromírem 99 vydali komiksovou trilogii Alois Nebel. Píše divadelní a rozhlasové hry, scénáře a podílí se na hudebních projektech.
(11. 4. 2008, 12:00)
© Literární novinky (http://litenky.ff.cuni.cz/) 2008
článek naleznete na adrese http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2153