O literatuře a slabostech českého národa
Kým se cítí být Petr Placák?Kateřina Lundáková
V rušné, ale příjemné atmosféře baru Krásný ztráty jsem si povídala s Petrem Placákem, spisovatelem, publicistou, historikem a jednou z nepřehlédnutelných postav českého literárního undergroundu. Za těmito přízvisky se ale také skrývá hloubavý člověk se smyslem pro humor a velmi pevnými názory. Mluvili jsme o všem možném, hlavně o literatuře, státu, školství a Placákově nové knize Fízl.
Jak vy osobně přistupujete dnes ke knihám a k publicistice?
Nedělím to na literaturu, žurnalistiku, publicistiku nebo historiografii, všechno je součást života. Pokud jde o beletrii, co jsem nepřečetl do dvaceti let, to jsem nepřečetl. Léta jsem se věnoval jen společenskovědním věcem. Samozřejmě čtu i beletrii, a v poslední době znovu čím dál víc, ale spíš věci z klasiky. Doplňuju si ty, které jsem do těch dvaceti nestihnul. Systematicky ale literaturu nesleduju, nový proudy a tak – to ne.
Když se podíváme na dnešní literaturu, která se prodává, je z velké části tvořená bestsellery. Jak si vybíráte knihy vy?
Úplně opačně – o čem se zrovna píše, tak to zásadně nečtu. Knihu si musím najít sám nebo si přečtu to, co mi doporučí kamarádi. Co je v novinách, k tomu mám a priori podezření.
Jak myslíte, že bude přijata vaše nová kniha?
Fízl každopádně není nějaká vzpomínková literatura – základní je v něm vztah jedince a systému. Což je univerzální problém, který dnes člověk řeší taky. Sice tady už neexistuje primitivní násilnický režim, ale nátlak je jiný, mnohem sofistikovanější a tím i vlezlejší. Z komunismu si už opravdu všichni dělali legraci, zatímco dneska to devadesát pět procent lidí žere, což je podle mě dost šílený. Když si lidé nedokážou zachovat od systému odstup, společnost po všech stránkách degeneruje. A nakonec se může stát, že skončíme v nějakém novém vězení, které bude jen modernější.
Myslíte si, že je Fízl experimentální kniha? S čím vznikla, s jakým pohledem?
Na jakékoli experimenty kašlu. Sám knihu označuju za esej, i když je žánrově asi těžko zařaditelná, což má ovšem svůj účel. Když jsem přemýšlel o formě, nevěděl jsem, jak jinak bych mohl sdělit to, o co mi jde. Chtěl jsem ukázat realitu v konfrontaci se stupidními policejními materiály, aniž bych se snažil z toho dělat nějakou na jedné straně studii a na druhé zase jen volnou úvahu.
Je tedy ve vaší knize všechno tak autentické, jako třeba v dokumentu?
Jsou tam fízlové. A pak je tam vypravěč a každý z nich má svůj vlastní svět, který je bezpochyby autentický. Což dokazuje i to, že se ty dva světy úplně míjí.
Vaše knížka může působit tak, že jste všechny vpády StB a stres kolem výslechů prožíval v maximálním klidu. Jaké to ale tehdy bylo pro vás doopravdy?
Výslechy nebyly vůbec to nejhorší. Nejhorší bylo, že člověk nikdy nevěděl, kdy na něj skočí. Seděli jste doma a kdykoli jste mohli očekávat, že tam vtrhnou. Ale když už se člověk ocitl na fízlárně, tak už věděl, na čem je, včetně toho, že třeba dostane pěstí. Horší než fyzický útok byl několikahodinový psychický nátlak, kdy do vás hučeli pořád dokola to samý.
Máte v šuplíku nějaké svoje texty, které třeba ještě někdy vytáhnete?
Něco ano, ale jsou to pitomosti. Budu je muset zničit, kdyby mě náhodou přejelo auto, aby se nedostaly ven. (smích)
Na středních školách se studenti dozvídají, že patříte ke spisovatelům, kteří podávají obraz o normalizaci (teď narážím na Medorka), a že jste i jinak hlas doby. Jak se k tomu stavíte, jak to vnímáte?
Na jednu stranu je to pitomé, ale na druhou vlastně příjemné. To, že ten obraz nevytváří nějaký svazáci, kteří ten obraz tvořili tenkrát a z jejichž pohledu na svět se nám chtělo zvracet. Takže když si mladý lidi tvoří názor na dobu na základě Medorka, tak to je úžasný. I když pro spisovatele je to vždycky trošku divný – úryvky v čítankách pro děti, vytváření nějakého kolektivního vědomí a tak… Čítankovým autorům jsme se vždycky smáli. Četba bezesporu lidi utváří, což bolševici moc dobře věděli. Na druhou stranu podporovali věci, jako byla Babička od Boženy Němcové, což je přímo protipól bolševictví.
A cítíte se být součástí literární postmoderny?
Ne. Necítím, já se v podstatě programově nikam nezařazuju. Ani nejsem ve Svazu spisovatelů, nikdy jsem tam nevstoupil, i když mě každej rok upomínají, abych zaplatil příspěvky. Kdysi jsem jen chodil na fotbal na Bohemku.
Jak se vám studovalo na filozofické fakultě?
Já tam vlastně chodil jen první rok. Nadšení rychle vyprchalo a pak už jsem chodil jenom na zkoušky a všechno dělal v tom nejzazším možném termínu – z povinnosti. Což je ovšem taky někdy dobrý.
Ve Fízlovi píšete o příšerných podmínkách ve školách za minulého režimu, myslíte si, že je teď škola jiná?
Nevím, jak to funguje teď, ale v devadesátých letech opravdu ještě dojížděl duch normalizace. Je jasné, že největší obludy školu opustily. Ale co bylo směšný: ti marxističtí ideologové a lidi, kteří na ideologii do té doby všechno převáděli, najednou po listopadu hlásali, že člověk nesmí mít žádný názor – pochopitelně, protože jinak by je musel nakopat někam. Na filozofické fakultě, která by měla být postavena od a do zet na diskusi, na což jsem se těšil, se vůbec o ničem nediskutovalo, všichni mlčeli. To bylo opravdu tristní. A přitom univerzita je tak fantastická věc! Svobodná půda, kde by šlo dělat tisíce nejrůznějších zajímavých věcí. A zvlášť na filozofické fakultě, kam se lidi nehlásej kvůli kariérismu, nebo aspoň ne převážně kvůli kariérismu, ale že je něco fakt zajímá. Ve středověku byla univerzita centrem společenského dění, živé diskuse, ale dneska to je bohužel lepší učiliště. V devadesátých letech nás tam někdy zkoušeli jako na prvním stupni základní školy, až se člověk styděl. Tak to se snad muselo o něco zlepšit.
Jak studium historie ovlivňuje vaši dnešní práci?
Na historii jsem šel, protože rád přemýšlím o společnosti a o světě skrze konkrétní události a fakta. Že by mě to ale něco zvláštního dalo? Kromě přednášek dvou, tří lidí? Možná to, že člověk nabifloval všechny ty základní příručky, k čemuž by se jinak sám nedonutil. Mít nějaký základ, kostru je dobrý obecně – nejen pro určitou profesi.
Jste autorem knihy Svatováclavské milenium. Myslíte si, že je špatně, že už tak okázalé oslavy neprobíhají?
Svatováclavské oslavy měly velkou výhodu v tom, že při nich nešlo o nějaký nacionalismus či národní ideologii, i když se je někteří intelektuálové, zleva i zprava, pokoušeli takhle interpretovat. Na oslavách se sice snažily politické špičky přiživit, ale byla to především lidová slavnost. Jen v Praze se jí účastnilo 750 tisíc lidí, aniž by tam byli nakomandováni komunistickou či jinou stranou. To, že se lidé sejdou na oslavu nějaké společné, sdílené tradice, aby si připomněli, co je nějakým způsobem spojuje, aniž by byli ideologicky zmasírovaní, aniž by oslavy měly nacionalistický, zamindrákovaný, xenofobní podtext, je bezvadné. Neagresivní, tolerantní, kulturní rozměr oslav dobře vycítili i čeští Němci, kteří se miléniových oslav v hojném počtu účastnili, ačkoli jindy si akcí Čechů ostentativně nevšímali. Takže takovéhle oslavy kulturní vyspělosti – ano.
V souvislosti se Svatováclavským mileniem jste mluvil o krizi elit ve dvacátých letech a o tom, že po roce 1989 byl obdobný problém. Co myslíte tou krizí elit po roce 1989?
Elity jsou vůbec největší slabost českého národa, i když si Češi sami jako národ v porovnání s jinými nestojí vůbec špatně. Ale co se elit týče, tak to je opravdu hrůza. Je to pochopitelně tím, že nás není jako Poláků 40 milionů, a to co se z toho mála vykřesalo, systematicky likvidovali nacisté a hned po nich dlouhá desetiletí komunisté – půl století zde byly systematicky ničeny české elity a zástupy nadanejch lidí, pokud neskončily na popravišti nebo v kriminále, odešly do ciziny. Z toho jsme se dodneška nevzpamatovali, to je zřejmé.
V jednom rozhovoru jste o sobě říkal, že nejste beletrista, spisovatel, publicista ani historik. Kdo je tedy Petr Placák? Kým se cítíte být?
No, asi Petrem Placákem, a to bez legrace. Protože literatura, historie nebo noviny jsou pouze součást života, který je něco víc než jen to.
Je nebezpečné něco napsat i dnes?
V ideologické rovině ne, to si opravdu můžete napsat, co chcete. Kdesi jsem si stěžoval, že když jsme v Babylonu na titulní stranu napsali prezident Klaus je vůl, tak že na to nebyla vůbec žádná reakce. Což je skoro až k pláči. (smích) Dneska je spíš problém, že člověk může psát horem dolem jako blázen, a ono nic. Nikdo ani nezvedne hlavu. Jako kdybychom byli tak dole, že už vůbec na ničem nezáleží. Jako kdybychom stáli před totálním kulturním či civilizačním krachem.
A nahradilo tuhle kulturní krizi něco?
Nenahradilo jí nic. Systém peněz pohltil všechno – je to absolutní ideologie převedená do praxe. Násilný komunistický systém byl v tomto ohledu ubohý packal. Zatímco komunisté léta marně bojovali s kulturou či náboženstvím, peněžní systém kulturu spolkl jako malinu. A možná spolkne i náboženství.
Není to třeba tím, že zde neexistuje žádný tak široký undergroundový okruh kultury jako kdysi?
V každém systému se najde okruh lidí, který si jedou po svým, ale to honění peněz dnes je pakárna už takového rozměru, jako byly svého času prorežimní manifestace pracujících. A systém je nastaven tak, že se toho člověk musí chtě nechtě účastnit, pokud má rodinu a nechce skončit pod mostem. Za bolševika šlo tohle úplně mimo nás, čímž samozřejmě nechci minulej režim v nejmenším obhajovat. Ačkoli vás nikdo dnes za vaše názory netrestá, svoboda – v tom pravým slova smyslu – je dneska vymezena negativně, což bude mít za následek její postupnou degradaci. A to se pochopitelně plíživě děje na všech stranách.
Jak myslíte, že tahle etapa skončí?
To by mě taky zajímalo. Já myslím, že debilní konzumně otrokářská společnost spadne až na takový dno, že si lidi řeknou, že už ne, že už to takhle dál nejde. (smích) V souvislosti se středověkem nejrůznější krasoduchové mluvili vždycky o teokracii, tmářství a předsudcích. Ve skutečnosti neznám dokonalejší teokracii, než je takzvaná masová či spotřební demokracie, zavalená horou nejrůznějších předsudků, mýtů a nesmyslů. Možná že se v reakci na toto blouznění oživí křesťanství jako příklon k něčemu, co by se dalo nazvat kulturní uměřeností a racionalitou. Ale možná si evropská (ne americká) civilizace vypije kalich hořkosti až do dna. A na svatyních se místo křížů objeví půlměsíce. V takovém případě ovšem nebude této civilizace vůbec škoda.
Kdybyste si měl vybrat stát, ve kterém budete žít? Kromě České republiky?
Švýcarsko mně vždycky připadlo… hodně zaprděný. Pak jsem tam nějakou dobu pobýval a v málokteré evropské zemi je tak málo cítit ústřední vládu nebo stát, národní divadlo nebo národního zlatého slavíka či jiného národního debila. Což je opravdu ohromně osvěžující pocit. Co se ale týká kultury, tak bych asi bral Itálii. Pokud člověk opustí sever, který není nic moc, a vydá se na jih, lidi tam nejsou nafoukaný a přitom jsou naprosto přirozenou součástí prastaré kultury, žijí s ní. Třeba Siena má dneska stejně obyvatel, jako měla ve středověku, kluci se prohánějí ve středověkých uličkách na mopedech a nad hlavou jim visí prádlo. Burani v Německu nebo u nás by z toho dávno udělali skanzen.
Kateřina Lundáková
(2. 3. 2008, 12:00)
© Literární novinky (http://litenky.ff.cuni.cz/) 2008
článek naleznete na adrese http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2107