Povím vám takový příběh…
Setkání se spisovatelem Mikaelem NiemimVeronika Kloboučková
Z nejsevernějších švédských krajů přicestoval do Prahy Mikael Niemi.
Přivezl s sebou žlutou knihu, losa a mnoho příběhů. Vyprávěl je 6. listopadu ve Skandinávském domě, zaplněném až po střechu zvědavými severomilci.
Pod stínítkem lampy se s Niemim tísnil překladatel Zbyněk Černík, který literárním večerem provázel. Když se tlumené zažloutlé světlo žárovky dotklo stěn, proměnil se pražský dům v dřevěný srub. Lidé v něm seděli tiše, namačkáni jeden vedle druhého, a pozorně naslouchali Niemiho vyprávění.
Až do roku 2000 byl Mikael Niemi typickým švédským autorem. Byl chudý a nečtený. Pak napsal román Populär musik från Vittula.
„Jelikož jsem byl neznámý autor, neměla kniha žádnou reklamu. Nakladatelství Norstedts jí udělalo pro jistotu tu nejošklivější obálku všech dob. Po čase se ke mně ale doneslo, že si lidé Vittulu začali číst v metru a ve vlaku a že se přitom hlasitě smáli. To se stává při četbě švédských autorů velmi zřídka. Těm, kdo seděli nebo stáli vedle, vrtalo v hlavě, co je to za knížku. Protože ale neznali jméno autora ani název románu, chodili po knihkupectvích a ptali se po knize, která by měla být nejen odporně žlutá, ale i zábavná.“
Během tří týdnů byl původní dvoutisícový náklad vyprodán a do dnešního dne si román koupil každý desátý Švéd. Dva měsíce po vydání byl Mikael Niemi nominován na prestižní Augustovu cenu za nejlepší švédskou prózu, kterou 12. prosince roku 2000 získal.
„Cestou na pódium jsem se rozhodl, že švédské literární publikum překvapím,“ vzpomínal Niemi s potutelným úsměvem. „Místo toho, abych pronesl řeč, začal jsem zpívat. A ještě ke všemu finsky. A Švédové si říkali, krucinál, komu jsme tu cenu vlastně udělili,“ vykládal pobaveně švédský spisovatel s finskou duší, který vzápětí odsunul židli, povstal a onu finskou lidovou píseň procítěně přednesl.
Jaké jsou kulturní kořeny Mikaela Niemiho, se pak snažil objasnit překladatel Zbyněk Černík. Niemi se narodil v městečku Pajala, ležícím v oblasti Tornedalen. Roku 1809, kdy Švédsko podlehlo mocnějšímu Rusku v konfliktu o Finsko, byl Tornedalen při vytyčování nových hranic odtržen od zbytku finského území. Švédové se na kraj dívali svrchu, administrativa o něj nestála, přesto se však snažila území pošvédštit. Používání tornedalské finštiny (tzv. meänkieli, doslova „naše řeč“) bylo zakázáno, ve škole dokonce přísně trestáno. Zapomenutou chudou končinu ovládala náboženská hnutí. Knihy byly považovány za původce schizofrenie, kterou v Tornedalenu trpí třikrát více lidí než v ostatních částech Švédska. Proto je Tornedalané příliš nečetli. O to silnější byla ústní tradice.
To vše lze v Niemiho knize Popmusic z Vittuly nalézt. Do prózy se promítají finské, švédské i laponské tradice. Sám autor román označuje jako smyšlené humoristické vyprávění o životě jednoho chlapce, který vyrůstal v Pajale v 60. a 70. letech. Hravostí a zvláštním, někdy černým humorem však také připomíná laponské pohádky. Niemi balancuje na hranici reality a fantazie. Život v Vittulajännkä (Kundomočálu) líčí komicky, jeho vtip je ale často drsný jak místní mráz. Dětské oči hlavního hrdiny neuhýbají ani před temnými součástmi každodennosti, před chudobou a náboženským fanatismem.
O vlivu ústního vyprávění na Niemiho svědčí i jeho odpovědi na dotazy z publika. Když se dívka nesměle zeptala, zda si myslí, že je literatura nebezpečná, jak tvrdí jedna z postav románu, spisovatel řekl: „Povím vám takový příběh… Jednou na lovu losů jsem vešel do chatrče, ve které sedělo několik staříků. Když mě uviděli, vykřikli: Aha! Přichází pan spisovatel. Mikaeli, tenhle srub nesmí opustit jediný slovo. Ale já jsem věděl, že se na lovu vyprávějí fantastické příhody, proto jsem jim to neslíbil. Místo toho jsem pověděl: Vy už jste tak starý, že stejně brzo umřete, použiju to až budete mrtvý. A s tím staříci souhlasili.“
Proto přivezl Niemi do Prahy místo šťavnatých loveckých historek na papíře sušeného losa na talíři.
Mikael Niemi (nar. 1959) patří k nejmladší generaci tzv. tornedalských spisovatelů. Debutoval básnickou sbírkou Krvácení z nosu při mši (1988). Později se zaměřil na tvorbu pro mládež. První román pro dospělé, Popmusic z Vittuly (2000), mu vynesl Augustovu cenu a byl přeložen do 31 jazyků včetně češtiny. Zatím poslední knihu nazval Muž, který zemřel jako losos (2006).
Veronika Kloboučková
LitENky č. 2/28, roč. 2007/2008
(15. 11. 2007, 12:00)
© Literární novinky (http://litenky.ff.cuni.cz/) 2007
článek naleznete na adrese http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2039