Brázda krátká, ale hluboká
Dvakrát za experimentem do divadla DiskStefan Segi, Jan Kubíček
Hra Leszka Madzika Bruzda (Brázda) byla před začátkem představení velikou neznámou. Po zhlédnutí však byla situace o něco složitější, než bývá zvykem. Právě z důvodu jakési převahy interpretace nad věcnou rovinou, převahy představy nad hrou jako takovou, jsme se rozhodli věnovat Brázdě dvojrecenzi.
Leszek Madzik již od konce šedesátých let patří mezi přední tvůrce divadla, které experimentuje a hledá nové cesty, přičemž se tak trochu paradoxně zabývá původními a základními tématy lidské existence. Divadlo Disk uvedlo jeho hru Brázda v podání autorova domovského souboru Scena Plastyczna. Vzhledem k tomu, že v programu divadla byl Leszek Madzik označen za jednoho z deseti nejlepších režisérů dvacátého století, není se čemu divit, že Disk byl do posledního místa vyprodán.
Již rozestavení scény dávalo tušit, že nepůjde o běžné představení, protože diváci seděli po obou stranách jeviště. Herci byli tedy naprosto zbaveni jakékoliv technické podpory v zázemí. Ponurou scenérii, ve které se mísilo technické odcizení moderního člověka s nástroji zemědělské techniky určenými k manuální obsluze, dokreslovala ponurá repetitivní reprodukovaná hudba známého minimalistického autora Arvo Pärta.
Popisovat děj hry nemá valný smysl, neboť jakákoli konvenční zápletka absentovala. Naopak rozvláčné dění na scéně působilo myšlenkově a metaforicky velmi pregnantně. Zrození, smrt a životní cesta tu byly koncentrovány do několika málo metrů a okamžiků. Výkony studentů, profesionálové totiž v Sceně Plastyczne ze zásady nepůsobí, hraničily se sebeobětováním. Zatímco přítomnost vody a obilí evokovala přítomnost živlů země a vody, působivá závěrečná scéna sváděla ke křesťanským interpretacím. Příznačná byla přítomnost samotného autora na jevišti v roli Boha stvořitele a průvodce. Rozbor symbolického aparátu hry by si však vyžádal, a jistě i zasloužil, samostatnou studii.
Mám-li zůstat v rámci recenze, pak tedy mohu inscenaci Brázdy doporučit spíše těm divákům, kteří v divadle nehledají zábavu a odreagování, ale rádi o hře přemýšlejí. A samozřejmě, pokud máte s kým hru po představení rozebrat, tím lépe. Tím nechci říci, že by Madzikova Brázda byla pouhou intelektuální exhibicí. Rozhodně je však daleko zajímavější při zpětném pohledu, než jako bezprostřední prožitek v okamžiku produkce samotné.
Právě z důvodu jakési převahy interpretace nad věcnou rovinou, převahy představy nad hrou jako takovou, jsem se v rámci objektivity rozhodl poskytnout místo i druhému recenzentskému hlasu.
Stefan Segi
Viděl jsem divné divadlo. Vlastně spíš nedivadlo. Nebylo jasné vůbec nic. Za prvé: co je hlediště a co jeviště? Za druhé: kdo je herec, kdo divák? Za třetí: kdy hra začíná, kdy končí? Za čtvrté: co se to tu vlastně vůbec děje?
Návštěvníci sedí ve dvou oddělených hledištích naproti sobě. Mezi nimi průchozí scéna. Jsou těmi, kteří se dívají, ale zároveň těmi, kdo jsou sledováni. Někteří jsou dost nervózní a klopí oči. Jiní naopak s potěšením pozorují rozpaky druhých. Začnou se ozývat nepravidelné údery bubnu. Pro někoho až fyzicky nepříjemné. Asi všem se uleví, když se konečně začne něco dít.
Aktéry hry jsou: starší člověk v obleku, čtyři plešounci, dítě. Dominantní je motiv cesty, která je symbolizovaná průchozí scénou, jíž se táhne igelitový kanál naplněný trochou vody. To je ona brázda života, kterou postupně projdou všichni čtyři plešounci. Jeden po druhém, šlapajíce na sebe. Člověk je vržen do existence proto, aby ji zase bez ospravedlnění opustil. Toto "vržení" je ztvárněno zcela konkrétně. Plešounci jsou prohozeni papírovou zástěnou a tvrdě dopadají do studené vody. Tam nehybně leží a čekají na vykoupení. Člověk jako bezbranná figurka, jako oběť.
Hra silně útočí na diváka svou brutalitou. Musí se dívat na lidské utrpení, které není ztvárněno jen symbolicky. Herci opravdu museli několik dlouhých minut ležet ve studené vodě v pozici, v které dopadli na zem.
Hře dominuje pocit všeobjímající stísněností. Ta ale nezmizí okamžitě s koncem hry. Především proto, že není pořádně jisté, jestli hra už končí nebo ne. Kdo by také čekal, že bude trvat jenom něco přes třicet minut? Potlesk začíná zvolna, ale taky brzy končí, protože na děkovačku nikdo nepřijde. Je to tedy opravdu konec hry? Diváci odcházejí postupně, jednotlivě, nikoliv hromadně. I tato hranice je rozostřená. Zůstáváme sedět mezi posledními. Nevím proč, ale ještě chvíli se mi nikam nechce. Uvědomil jsem si, že jsem rád, že jsem na tuhle hru nešel sám.
Jan Kubíček
Bruzda (Brázda), Divadlo Disk, 6. a 7. 10. 2007
režie: Leszek Mądzik, Scena Plastyczna KUL, hudba: Arvo Pärt,
(29. 10. 2007, 12:00)
© Literární novinky (http://litenky.ff.cuni.cz/) 2007
článek naleznete na adrese http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2019