Proměny lyrického subjektu ve Svítání na západě Otokara Březiny
Ina Marešová
Básníka, tak jak ho spatřujeme na počátku sbírky, nelze chápat jako osamocený zjev bez řady souvislostí s cestou, která započala již v Tajemných dálkách a vine se někdy klikatě, jindy překvapivě přehledně přes Svítání na západě, Větry od pólů, Stavitele chrámů a končí, můžeme-li v případě Březinově vůbec o konečnosti hovořit, v Rukách. Básně Svítání jsou významově úzce spjaty s Tajemnými dálkami, jejichž motivy se rozvíjí posledními mocnými akordy ve vrcholení, které je však samo také počátkem dalšího vývoje, neboť u Březiny se nic nepočíná samo od sebe, všechno se vzájemně podmiňuje.
Vnitřní sebeklam ukotvený v kultu smrti a odmítání života, patrných v Tajemných dálkách, je zde odhalen a básník nalézá východisko skrze závěrečný přerod postavy Jediného v Jednoho z Bratří. Ovšem i jako součást jistého celku je postaven mimo zákon zdejšího světa, mimo jeho normální běh. Touží splynout se zástupem, ale to lze jen skrze hluboce bolestné poznání, neboť pochází z příliš jiné říše. Výjimečnost tohoto postavení dokládá i setrvalý pocit absence jakékoliv mladosti, která by byla přirozeným zdrojem síly. Naopak pociťuje hořkou vyprahlost nad mladostí, kterou nemohl ztratit, neboť ji neměl.
"…jiskry vychladlé dřív, než mohly v mém krbu se vznítit…“
"…a nejbolavější ze všech, vteřiny, kterých jsem neměl a čekal,
a nejsladší ze všech, vteřiny, které mít budu a nebudu znát…“ (báseň Vteřiny)
Vše je ale podřízené jedinému cíli - vyjádření celku života, jeho jednoty a poznání v nesčíselných možnostech a rozmanitostech. Proto se zdá, že jedna báseň vyrůstá z druhé. Ve sbírce Svítání na západě vedle sebe stojí hymnické skladby s rozsáhlou, nevázanou formou a stylově ukázněné kratší útvary. Takové kontradiktické tendence lze zároveň nalézt ve vnitřní stavbě jednotlivých básní, pod vlajkou všudypřítomného dualismu věcí. V řadě básní lze také spatřovat písně, melodií se verše odpoutávají od tíže tohoto světa a stoupají k výšinám. Pokusů rozřadit jednotlivé básně a rozšifrovat strukturu sbírky bylo mnoho. M.Červenka bere za základ rozložení myšlenkových proudů. Podle něho jsou ve sbírce výrazně vystopovatelné dva základní:
• poměr lidské duše k věčnému tajemství (básně Prolog, Vteřiny, Ranní modlitba, Žalm ke cti nejvyššího jména, Vladaři snů)
• přesvědčení o mystickém určení bolesti jako nástroje (Tajemství bolesti, Podobna noci...)
O. Králík hovoří o dvou výhradních typech, které dělí sbírku. První "Vladaři snů“ se rodí již v Tajemných dálkách, ve Svítání pak krystalizuje a vyvíjí se v typ druhý, v Silné. Otázkou je, zda se vůbec dá takto striktně kategorizovat, zda nejde spíše o potkávání týchž postav v mnoha podobách.
Muž, kterého F. X. Šalda nazval největším současným mistrem slova, na sebe totiž bere v této sbírce mnoho podob. Některé jsou snáze vypozorovatelné, jiné neodhalitelné. Na počátku stojí básník jako osamělec. Individuální hráč s patologickou vášní, lomcující srdcem a zpěněnou krví, drásající tepny. Co se stalo, čím prošel, že na konci procesu stojí jako Jeden z Bratří, jako člen silného, vyvoleného společenství, blaženého zástupu, spojeného nezničitelným poutem? K pochopení této proměny vede sledování zosobnělých typů lásky, smrti, duše a hluboce důvěrného Ty. Podle Šaldy jde o antropomorfizaci dějů, kdy autor nahlíží dějiny vesmíru jako dějiny vlastní duše. Jeho básně shrnují v jednom celé poselství věků, sil, mocí, kleteb, dávno minulé se stává aktuálně předávaným odkazem. Z takové syntézy potom vyvstávají postavy duše, duchovní typy.
V Březinově poezii se setkáváme s řadou stereotypů- vína, nalévání, ohně, planutí, tisíců, stovek let. Nevyjadřuje to nedostatek invence, ani záměrné opakování. Jde o absolutní vesmír, ve kterém věci a řád existují vedle sebe, spolu a v sobě, tak jak mají. Proto nikdy nevzniká dojem nežádoucí opakovanosti. Naopak. Věci se vyvíjejí v cyklech a nikdy nejsou tytéž. Proto smrt, kterou potkáváme na počátku, je jiná než smrt na konci sbírky. Jde o relativnost dílčích věcí v absolutním prostoru.
Prostor a čas Duše
U Březiny neexistuje přítomnost. Básně se odehrávají v jakémsi "teď“, ale jde spíše o neurčitou nadčasovou přítomnost. Různé vrstvy času se prolínají, vrství se na sebe, minulost protíná budoucnost, dědicové nesou dávnověké odkazy. Taková koncepce časové nedourčenosti odpovídá způsobu, jakým básník pracuje s prostorem jako s nespecifikovatelným nekonečnem. Jediným vodítkem vesmíru básníkovy duše jsou setkání s postavami, které vstoupivšího vedou hlouběji a hlouběji, aniž by v něm však vyvolávaly dojem, že tento prostor je prostupný skrz na skrz. A ani nemůže být, jedná se o autonomní prostor Duše, která nevytváří vesmír, prostě vesmírem je. Z ní tryská nekonečný zdroj stavů, pocitů, tváří a postav, v ní se odehrávají veškeré děje. Neboť je-li Březinův člověk vězením nedokonalého, tíživého těla, je potřeba velikého ohně duše, aby se vzepjal k nebesům. Duše původem z jiného světa proto stojí mimo čas, protíná v sobě minulé i budoucí. To nejkrásnější a nejryzejší je tedy úplné projevení duše v celé její kráse a šíři.
Ty, Smrti?
Sám autor zcela překvapivě vůbec nemluví o motivu Smrti a Bolesti, když podává výklad své sbírky. Přestože je právě toto považováno za jádro a přístupový interpretační klíč. Jaké je němé setkání se smrtí, s jedinou nadějí, když vše, co jsme doposud objímali, byl přízrak? Březinova smrt, jediná Přítelkyně, dýchá eroticko-extatickým charakterem. V Tajemných dálkách je smrt absolutní, je nevyhnutelným koncem, který se zdá snad ještě podivnější než celé životní utrpení.
"…smrt, která zabíjí na křižovatkách mé hosty a čeká,
až se sám přiblížím k oknu, blízko na osudný dostřel?“ (báseň Tys nepřišla)
Když však básník poznává, že cestou sebeklamu směřujícího pryč od života dále nemůže jít, získává smrt jiné místo - přestává být cílem, stává se pouhým přerodem. Pouze láme okovy, v nichž je uvězněná duše. Je vlastně jen branou na daleké cestě. Neustále však mrazí intimní blízkost důvěrného Ty. V "Až sedneš za můj stůl“ Smrt usedá, aby zúčtovala s bezdětným hospodářem. Celé to působí jako příchod té, která mu po celou dobu bolestně chyběla, Partnerky. Meze vzkvetlé setbou noci, muž, prázdný dům i stůl, vše je přítomné, snad zbývá už jen očekávat plod patologického milostného vztahu Hospodář - Smrt.
"Až sedneš za můj stůl, čekaná, nepozvaná,
se zraky tajemstvími, se slovy němými,
s bohatstvím neznámým, milostná, obávaná,
s dotknutím ledovým, s polibky věčnými,…“
Vina a Viník
Březinovská vina je stín, kterému nelze uniknout a před kterým se není kam schovat. Přichází z hlubin věků, vygradovaná dušemi předešlými, aby zatemnila světlo, umlčela hlasy a vyžádala si oběti. Jde v podstatě o dědictví prvotního hříchu, z něhož klíčí veškerá bolest a trýzeň ducha.
"Ó duše má, odkud on přišel? A kolik staletí snad mých předků dušemi procházel, než došel až ke mně?“ ( báseň Legenda tajemné viny)
Už jen prostá existence člověka a jeho duše je spojena s kletbou. Lze se jí zbavit? Dříve nacházel básník východisko v extatických rozkoších výšin ducha, postupně se ale obrozuje a chápe, že jedině práce, bolest z práce, vzájemnost a láska mohou přinést vykoupení a vytoužené očištění. Jakkoliv se Březina zpočátku cítil jako ten, který je předurčen, aby nesl vinu, který trpí křížovou cestu za ostatní spoluputovníky, jeho další cesta k vykoupení nese nádech kolektivismu. Jeho "vyšší člověk“ je vlastně služebníkem druhých, především je však začleněný a o to jde nejvíce. Nejde o nějaké povrchní opojení náhlým optimismem z práce a kolektivu. Cítíme-li u Březiny optimistické tendence, víme, že pokud takhle přemýšlí někdo, kdo pochopil mystérium bolesti, stála taková naděje obrovské vnitřní úsilí a byla dlouhým, komplikovaným procesem.
"Když slunce zpívalo, tys na svůj nástroj nesáh,
jen pod mým bodnutím krev tryskla tónů tvých…“ ( báseň Slyším v duši )
Nebýt Bolesti, nebylo by tvorby. Kvůli tomuto poslání prochází básník bolestnou poutí pozemského života. Nekonečná prýštící bolest ho krystalizuje pro vyšší účely, ležící zde na zemi i mimo ni. Bolest přetavuje pocity a odlévá z nich kovové dílo. Básník to cítí a podvoluje se tomuto zákonu. Vnímá bolest jako Partnerku svou i Partnerku Smrti, jako tvořivý živel žití, nutný a potřebný, zároveň však něco, co nikdy nemělo být vypuštěno z temných doupat viny. Jako by všechna bolest vycházela z hmoty a vykoupení bylo naopak záležitostí světla.
Silní
Ke konci sbírky se vyvstává zcela nový typ - Silní. Odkud se vzali? Proč se objevují až teď? Jejich předchůdci, dá-li se to tak nazvat, byli Vladaři. Ti, kteří žili v setrvalém nepřátelství s davem, byli osamocení. Silní vykazují podobné, ale i podstatně odlišné znaky. Jsou také výjimeční, vyvolení, pocházejí odjinud, přesto však jsou součástí společenství. Vladaři snů neměli domov, zcela se minuli s pozemským štěstím. Silní jsou naopak sice vyňati ze zákonů země, ale současně se mohou pohybovat ve dvou říších - v říši svého ducha i v království země - a přesto vládnou sněním, které je u Březiny přepych života, byť s ním v některých momentech splývá. Právě extatické snění Silných vytrysklo z bolesti, kterou museli projít.
Tak vykračují Silní - závěrečná podoba básníka ve Svítání na západě - vstříc proměnám, které je povedou ke Stavitelům, Prorokům, Šílencům a mnohým dalším, aby získávali nové tváře, neztrácejíce však ty předchozí a nesoucí v sobě dávnověký odkaz sjednocení přetavený skrze bolest.
Ina Marešová
(15. 10. 2007, 12:00)
© Literární novinky (http://litenky.ff.cuni.cz/) 2007
článek naleznete na adrese http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-2002