Dala jsem hlas své kapele

Vyhrát versus zúčastnit se

Ema Stašová

Za rok studia na filozofické fakultě jsem se naučila mnoha věcem. Třeba že zdejší vysoká škola evidentně funguje na principu chaosu, přijít včas je trapas dobrý leda tak pro balíky z vesnice a ty nejnudnější předměty se poznají podle striktně vyžadované docházky. Spolustudentky a spolustudenty lze pak s trochou nadhledu roztřídit do kategorií Suverénů, Podivínů, Šílenců-Umělců, Přecitlivělých introvertů a dvou raritních menšin Přečetl(a)-Jsem-Všechny-Zadané-Knihy a Nijak-Neujetých.
Já patřím k Přecitlivělým introvertům; přiznávám to s krajní nevolí. Nejsem uzavřená a zranitelná ráda, už léta se snažím o změnu osobnosti. Za účelem posílení sebevědomí jsem mimo jiné začala zpívat v kapele.
Zpěv mě naplňuje, má sílu zaplašit stíny, vybít nahromaděné emoce... Ale nikdy jsem ho nestudovala a nevynikám v něm, na rozdíl od mých tří spoluhráčů: výborného bubeníka, basáka a kytaristy.
Jelikož jsou to kluci nejen nadaní, ale i cílevědomí, přihlásili naše těleso do soutěže začínajících kapel. Neboli skvělý způsob, jak konečně prorazit a omráčit celý svět.
Soutěžní koncert se nad očekávání povedl. Lidé reagovali, tleskali, dávali znát, že se ta naše produkce dá poslouchat. Pro amatérskou kapelu nádherný a ne příliš častý zážitek.
Na pódiu jsme se vystřídali s dalšími dvěma uskupeními. Žádná rivalita či naschvály, ale otevřenost a slova uznání. Dohodli jsme si možnou budoucí spolupráci a v dobré náladě se rozjeli domů.
Zažili jsme úžasný večer a ještě získali kontakty, už to je výhra, říkala jsem si spokojeně. Ale páni spoluhráči se s tak nízce nastavenou laťkou odmítli ztotožnit. Takže bylo bezpodmínečně nutné naverbovat co největší počet lidí, aby nám zaslali virtuální hlas, a pojistili tím náš postup.
Boj vrcholil v poslední den hlasování. Všechny tři kapely se v internetové statistice rvaly o čelní příčku hlava nehlava, budoucí spolupráce nespolupráce. I já, jako poslušná členka tělesa, jsem pomáhala. Počítače rodiny a přátel byly brzy vyčerpány, na řadu přišli další: kamarádi, kterým jsem se nevkusně dlouho neozvala, známí z virtuálních diskuzí, společný mail mého oboru, tajemná jména, jejichž tváře a okolnosti zařazení do seznamu v telefonu jsem už zapomněla, kluci, co mi u mé (podotýkám obyčejné a totálně nevyzývavé) fotky na profilu nechali kontakt a pozvání na kafe, i ta slečna, co mi stejnou cestou nabídla práci pro erotický chat. V ten okamžik se smazal rozdíl mezi přítelem a úchylem. Každý hlas byl dobrý.
Internetový boj jsme nakonec s těsným náskokem vyhráli. Hlavní slovo ovšem měla odborná porota. Poslechla si krátký záznam z koncertu, načež své body rovnoměrně rozdělila mezi zbylé dvě kapely, a zajistila jim tak výhru kola.
Náš hudební útvar se nyní probírá z deprese. Zpěvačka v mezičase přijímá desítky zpráv dorazivších v reakci na její kampaň: „cislo neexistuje“, „Kdo jsi?“, „Nepochopila jsem tvuj navod!!“ a ta nejhorší „Vazena slecno Stasova, mate zajem o informativni schuzku tykajici se prace pro nas chat?“.
Kromě toho jsem si našla učitelku zpěvu. Poslech té nahrávky mě přivedl k názoru, že ani já – tedy být odbornou porotkyní – bych si za svůj pěvecký výkon kladné hodnocení neudělila...

***

A stejně si myslím, že to bylo fajn. Povedený koncert ve vlahé zářijové Stodolní ulici. Odmala mi vštěpovali, že není důležité vyhrát, nýbrž zúčastnit se. Ale před klukama tohle nahlas říct nemůžu. Odpojili by mi mikrofon.

Ema Stašová

LitENky č. 1/27, roč. 2006/2007
(10. 10. 2007, 12:00)

© Literární novinky (http://litenky.ff.cuni.cz/) 2007
článek naleznete na adrese http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-1994