Kritika by měla upozorňovat na možnost výběru
O nejisté budoucnosti malých artových kin s Tomášem Seidlem
Stefan Segi
Tomáš Seidl (* 1968) je hudební a filmový publicista, Byl redaktorem Zemědělských novin, Lidových novin, časopisu Esquire. V současnosti má svobodné povolání. Je šéfredaktorem Filmových listů, které vycházejí u příležitosti přehlídky Projekt 100.
Myslíte si, že klubová kina pomáhají zvyšovat povědomí o filmu jako takovém, anebo zůstávají spíše cílem uzavřené skupiny filmových nadšenců?
Domnívám se, že určitě pomáhají všeobecný rozhled o filmu rozšiřovat, na druhou stranu ale v mnoha případech platí i to, co je řečeno ve druhé části vaší otázky. Nemyslím si, že se to vzájemně vylučuje, ale spíše podmiňuje.
Jak vidíte jejich budoucnost, můžou odolat konkurenci multikin na jedné a DVD na straně druhé?
Konkurenci DVD by snad odolat mohla, protože přece jenom zážitek z projekce na filmovém plátně neposkytuje sebelepší domácí kino. Navíc zdejší nabídka klasických amerických snímků na DVD – poté, co zanikly české pobočky Warner Bros. a Universal – je dost slabá. (Levné knihy, které vydávají desítky artových titulů, se zatím – podobně jako Kolekce 6+6+6 – orientují především na evropskou a asijskou kinematografii.) Multikina bohužel během několika let většinu malých (a to nejen klubových) kin zlikvidují. Éra klasických biografů i klasické distribuce nenávratně končí.
Jenom v Praze se nachází klubových kin povícero, dají se chápat spíše jako vzájemná konkurence, nebo jako alternativní síť k velikým podnikům?
Já bych je vnímal jako alternativní síť k multiplexům. Přece jen každé z oněch artových kin má trochu odlišnou dramaturgii.
Jakou roli hraje pro klubová kina odborná kritika? Je možné cíleně odvádět diváky od velkofilmů k filmům uměleckým, anebo se periodika doopravdy nemůžou obejít bez výrazného podílu článků o blockbusterech?
Odborná kritika nemá takový vliv, aby zásadně ovlivňovala návštěvnost jakéhokoliv filmu. I sebehorší blockbuster, který bude mít zdrcující recenze, ale masivní propagační kampaň, bude trhat kasovní rekordy. Nemyslím si však, že by kritika měla nějak cíleně odvádět diváky od velkofilmů ke snímkům uměleckým, ale že by měla čtenáře upozorňovat na možnost výběru. Onen zmiňovaný výrazný podíl článků o blockbusterech (o jejichž nezbytnosti je každý vydavatel přesvědčen) by měl být adekvátně vyvažován i informacemi o artových titulech. Což se zatím příliš neděje.
V klubovém repertoáru nenacházíme mnoho českých filmů. Co je podle vás třeba udělat, aby vznikaly alternativní české filmy? Jsou řešením dotace státu, anebo spíše přístup "udělej si sám?"?
Přístup „udělej si sám“ může mít snad šanci pro distribuci filmů prostřednictvím DVD nebo internetu, ale „na koleně“ udělaný film nemá šanci uspět na velkém plátně. Vždyť i filmy, jež vznikly v televizní koprodukci, v kině mnohdy nepůsobí příliš přesvědčivě. Každý vyspělý kulturní stát by samozřejmě měl o svoji kulturu – včetně té filmové – pečovat. A to i finančně, protože je to oblast, která již ze své podstaty nemůže být poměřována principy tržního mechanismu. A pokud se jimi řídí, většinou už pak nemůžeme hovořit o kultuře.
LitENky č. 6/26, roč. 2006/2007
(22. 5. 2007, 12:00)
© Literární novinky (http://litenky.ff.cuni.cz/) 2007
článek naleznete na adrese
http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-1976