Text se stává nositelem paměti
Monika Krajčovičová
Sborník o tematizaci holocaustu v literaturách střední Evropy, jehož editorem je Jiří Holý, představuje první a unikátní pokus tohoto druhu v české literární vědě. Přípěvky ve sborníku byly předneseny v květnu 2005 v rámci sympozia na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Jejich podoba je značně různorodá, žádný z příspěvků si pochopitelně neklade za cíl vyčerpat rozsáhlé téma úplně. Dochází zde ke konfrontaci tří literatur - české, polské a slovenské, což má za následek i rozdílný přístup a východiska jednotlivých autorů (každá z uvedených zemí má své vlastní tradice, ke kterým odkazuje).
Ačkoliv je na první pohled charakter studií dost rozličný, přesto mají cosi společného. Otázky, které si jednotliví autoři kladou, se v lecčems přibližují, ba někdy i překrývají. Máme tak možnost ptát se spolu s nimi, v čem tkví specifičnost literárního zobrazení holocaustu (existuje-li nějaká takováto specifičnost). Jsou nějaké hranice tohoto zobrazení (například morální či estetické)? Je možné využít profanace a transformovat toto téma do fiktivní podoby? Nejen na tyto, ale i na mnohé jiné a méně závažné otázky se snaží příspěvky ve sborníku reagovat.
Problematika pravdy
Jedním z hlavních témat, které se jako leitmotiv objevuje přímo či nepřímo téměř ve všech studiích, je otázka pravdivého zobrazení skutečnosti. Estetika psaní o holocaustu byla formulována v prvních poválečných letech. Jako východiska si zvolila dokumentární autentičnost, svědeckou střízlivost a zejména adorování. Objevovala se však i taková díla, která se snažila proniknout za oponu, nastavenou poválečnými estetickými měřítky. Tato díla zpočátku působila velmi nepatřičně. Později se však ukázalo, že zrovna ona jsou schopna čelit schematizaci ztvárnění - stavu, kdy si všechna díla budou podobná a čtenář nebude schopen stanovit míru jejich autentičnosti. Další dilema literatury holocaustu představuje problém, jak popsat nepopsatelné. Po válce se objevují taková díla, která tvrdí, že hrůzy prožité v koncentračních táborech nelze zprostředkovat slovy (např. Jean Améry - Bez viny a bez trestu). Že zkrátka schází potřebný pojmový aparát, který by prožitou zkušenost byl schopen vyjádřit. Z tohoto východiska se potom odvíjí názorové střety, zda estetizovat utrpení, či zda se držet jen holých faktů. Jeden tábor reflektujících totiž uvádí, že "kdo převléká holá fakta do jazykových figur, nebo je proměňuje ve fikci, dopouští se tím falšování a bagatelizace minulosti". Druhý tábor představují ti, kterým fiktivní ztvárnění nevadí. Právě proto, že se absolutní rozměr zločinu vymyká našemu chápání, je nutno pracovat s fikcí, „neboť jen ona může dát faktům lidské měřítko, které nám dovoluje se s nimi konfrontovat“.
Nové formy vzpomínání na holocaust - profanace
Další okruh témat představují studie zabývající se autory, kteří nenásledují ritualizované konvenční pojetí památky na holocaust, ale vytvářejí si vlastní, tj. nový, svébytný pohled na problematiku. Prvním z autorů je Jiří Drašnar, který využívá topos holocaustu jakožto jedno z necentrálních témat v románu O revolucích, tajných společnostech a genetickém kódu. Používá formulace typu - za branou tábora, zahučet komínem, stát celé hodiny v pozoru, aj. Pomocí těchto topoizovaných obrazů se snaží varovat proti „povrchní a iluzorní podobě historie“. Dalším z autorů, kteří v profanaci spatřují způsob, jak se osvobodit od břemene odkazu holocaustu v tradičním konvencializovaném pojetí, je Jáchym Topol. V jeho románu Sestra se potkáváme s tzv. generací vnuků, která je v rámci školního výletu do Osvětimi poprvé konfrontována s holocaustem. Průvodce jim přitom dělá kostra bývalého vězně lágru a údajného přisluhovače gestapa.
Dokumentární zachycení skutečnosti
Jedním z nejpůsobivějších žánrů, které přichází v úvahu s probíranou tematikou, je bezesporu dokument. Ve sborníku se nachází hned několik příspěvků věnujících se dokumentární literatuře. Najdeme zde studii zabývající se pohledem na literaturu psanou v lodžském ghettu. Dále přehled a analýzu dětských terezínských časopisů, exkurs do slovenské memoárové tvorby nebo třeba pojednání o tom, proč je romský holocaust označován jako zapomenutý.
Ostatní studie mají převážně interpretační charakter a zaměřují se buď na komparaci jednotlivých děl nebo poukazují na nějakou zajímavou souvislost. Zvláštní skupinu představují příspěvky, věnované historickému zhodnocení nastíněného problému. Autoři se tu zabývají např. změnou postoje k problematice holocaustu z hlediska generačního nebo vývojem zobrazení holocaustu v českém hraném filmu.
Sborník Holocaust v české, slovenské a polské literatuře je tedy jakousi pestrou mozaikou jednotlivých autorských postupů a vhledů. Tomu odpovídá i jazyk příspěvků - čeština, slovenština, polština a angličtina. Editor Jiří Holý připravil sborník opravdu pečlivým způsobem. Na závěr jsou zařazena anglická resumé studií a také stručné poznámky k jednotlivým autorům.
Holý, Jiří (editor) a kolektiv autorů: Holokaust - Šoa - Zagłada v české, slovenské a polské literatuře. Praha, Karolinum 2007. 278 str.
LitENky č. 6/26, roč. 2006/2007
(29. 4. 2007, 12:00)
© Literární novinky (http://litenky.ff.cuni.cz/) 2007
článek naleznete na adrese http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-1958