Týden s Mariánem Vargou
aneb po stopách nesmírného smutkuStefan Segi
Když jem se v redakci zeptal, zda někdo nezná Mariána Vargu, odpovědí mi bylo zaryté, beznadějné mlčení. To mne poněkud zarazilo. Zjevně jsem se totiž snažil napsat reportáž o člověku, který již upadl do blahého zapomnění a jehož osudy jsou, zdá se, zcela lhostejné.
V týdnu od 26. března v Praze došlo ke kulminaci událostí, které byly spjaty s tímto slovenským varhaníkem a skladatelem, proslaveným v sedmdesátých letech hlavně kombinací klasické hudby a moderního rocku. Na kousek papíru jem si tedy připravil pečlivý program, rozbil prasátko a vydal se po stopách zapomenutého umělce.
Pondělí
Pondělek jsem vyhradil návštěvě Slovenského inštitútu v Praze. V Modrém sále se totiž promítal dokument Marka Škopa: 60 rokov s Mariánom Vargom. Promítání bylo bezplatné, a tak jsem očekával nával mladých, zvědavých fanoušků, který se bude míchat s nemenším návalem protřelých pamětníků. Můj odhad se jako předtím ukázal být dosti nesprávným. Maličký sál zel prázdnotou, kterou jenom pomalu postupně zaplňovali diváci. Na první pohled se ale nejednalo o zájemce o Mariánovu hudbu, nýbrž o lidi spjaté s institutem. Atmosféru naštěstí nakonec zpestřilo alespoň několik málo příslušníků květinové mládeže v gymnaziálním věku.
Samotný film uvedl krátkou přednáškou nestor české kritiky Jiří Černý. Dokument netrval ani hodinu a nepřinesl znalcům nic nového. Nejzajímavější byly podle očekávání nemnohé archivní záběry z první půlky sedmdesátých let. Ještě více v nich vynikl kontrast mladého bezchybného a sebevědomého instrumentalisty a složité osobnosti, která jen o pár let později trávila čas nekonečnými telefonními hovory o svých pohnutých duševních stavech. Při odchodu ze sálu pak bylo možno potkat samotného Vargu, dokumentem příjemně pobaveného, kterak si zapaluje svůj charakteristický doutník.
Uterý
Na úterý byl naplánován nákup čerstvě vyšlé knihy Mariána Jáslovského - Collegium Musicum. Abych byl upřimný, těšil jsem se na ni jako malé děcko již delší dobu a nemohl jsem se dočkat, až se mi konečně dostane do rukou. Však jsem také v dobré víře, že vydání urychlím, psal autorovi pravidelné e-maily, které nejčastěji končily dotazem, kdy že už to prosím vás vyjde.
Chronologické uspořádání knihy přímo vybízelo k tomu číst ji simultánně s poslechem nahrávek tak, jak kdysi postupně vycházely. Hezky postupně od Zvoňte zvonky přes Divergencie až k Labutím písním a Solo in concert. Je to opravdu pozoruhodné množství hudby, která se sice někdy ubírá dosti křivolakými cestami, ve které však přesto zůstává až nepravděpodobné množství kvality.
Středa a čtvrtek
Předpokládaný vrchol vargovského týdne nastal s koncertem v klubu Vagón na Národní třídě. Není to zrovna ideální prostor pro takovýto typ vystoupení. Hodí se spíše pro rockovou hudbu než pro sólové klávesové vystoupení. I tak to byl zážitek. Varga totiž od posluchače vyžaduje velikou dávku tolerance a ochoty spolupracovat. Oproti někdejším "collegiovským" upravám klasických děl se současný Varga soustřeďuje na směs jakéhosi neoklasického minimalismu spojeného s dosti dráždivým zvukovým experimentátorstvím. Zahraje například na klavír rozkošný novobarokní motivek, načež hrábne do syntezátorových rejstříků tak, že se v posluchači rozvibrují vnitřnosti. Koncert pak graduje v depresivní minimalistické kompozici Insomnia. Neustále opakující se akord na pozadí gradujícího ruchu dokonale ilustruje vtíravou myšlenku, která brání smířenému spánku. Samotný interpret pak při hraní vypadá, že každá skladba může být zároveň i jeho poslední. Přesto odehraje téměř dvě hodiny náročného repertoáru a musí dvakrát přidávat. Na odchod mi ze tmy opět svítí zapálený doutník.
Pátek
Po katarzních koncertech se musím trochu zklidnit. Naštěstí jsem si na pátek prozíravě naplánoval nákup a poslech zbrusu nového CD Marián Varga a Moyzesovo kvarteto. Starší i novější skladby jsou zde citlivě a přitom elegantně zaranžovány a perfektně zahrány. I samotný Varga se jako hráč představuje v opravdu dobré formě. Jeho typické mezihry je jako tradičně radost poslouchat. Objektivně vzato, umělecká hodnota podobného přearanžování písniček do klasické podoby je zanedbatelná. K poslechu je ale takový počin neocenitelný.
Sobota a neděle
Bůh odpočíval jen jediný den. Po finančně i umělecky náročném týdnu potřebuji alespoň dny dva. Pokud možno bez jakékoliv zmínky o Vargovi a Collegiu. Snad je jenom třeba vyjasnit, co může přitahovat na kdysi populárním umělci, který, zdá se, již vypadl z obecného povědomí. Vysvětlení se hledá opravdu těžko, nejspíše to bude nedokonalost. Naprostá a principiální, ničím neskrývaná nedokonalost. V dnešní době precizně vypočítaných uměleckých produktů představuje dokonale antiestetický Marián Varga dotek něčeho autentického, a přitom dosti těžko uchopitelného. Tak jako "nesmierny smútok hotelovej izby".
(16. 4. 2007, 12:00)
© Literární novinky (http://litenky.ff.cuni.cz/) 2007
článek naleznete na adrese http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-1944