Detektivka nemusí být prostá
Oddechové čtení i čtenářský požitek – dva přívlastky povídek Květy LegátovéZuzana Hajíčková
Nic není tak prosté – tak se jmenuje čerstvá kniha Květy Legátové, obsahující dva delší detektivní příběhy a dvě kratší črty. Mají stejného hrdinu a volně na sebe navazují. Společné jim jsou také zkratkovitý, přitom výstižný popis událostí, až na výjimky věrohodné zachycení atmosféry a děj, který má rychlý spád.
Povídky této knížky jsou zasazeny do české současnosti. Opírají se především o rozhovory mezi začínajícím policejním vyšetřovatelem Ryškou a dalšími postavami. Místy je užita technika filmového střihu. Ryška se zajímá o psychologii a využívá intuici, a tak dialogy zajímavě sondují pohnutky lidského jednání. Při řešení případů se hrdina snaží pronikat věcem pod povrch – odtud pramení název knihy.
V interakcích mezi postavami dochází až k absurdním situacím, hojně z nich těží zvláště první příběh „Případ Vlastimil“. Bohužel se v něm absurdita kupí na úkor věrohodnosti. Ve „Vlastimilovi“ se události rozuzlí převážně samospádem. Obdobu představuje i „Výslech profesora Mrože“, v němž Ryška coby vyslýchající dostává opět lekci – pachatele neodhalí on, nýbrž vyslýchaný. Tuto povídku tvoří jeden dlouhý rozhovor a její zvláštnost spočívá též v přísně logické argumentaci. V následujících dvou už hrdina drží otěže svého povolání pevně v rukou.
V příbězích sleduje čtenář myšlenky a činy hlavního hrdiny i dalších postav hned několikrát: jsou podány ústy vypravěče jako strohá fakta, nebo se subjektivním, humorným i mírně ironickým nádechem („Z nějakého důvodu to byla tragédie.“ „Ryška se zatvářil, že přemýšlí, ve skutečnosti se potřeboval vzpamatovat.“); zároveň je odkrývají samotné postavy ať už v přímé řeči, nebo ve vnitřním monologu, s kritickým odstupem (taktéž mírně ironicky či expresivně zbarveným), anebo bez něj. Promluvová pásma hlavního hrdiny a vypravěče často přecházejí jedno v druhé a někdy jsou jejich hranice setřeny nepřímou či nevlastní přímou řečí. Komentáře jsou zřídka v závorkách, přímá řeč je vyznačena místo uvozovek pomlčkami. Po formální stránce se tedy percepce ztěžuje, děj příběhů je však nenáročný a odpovídá oddechové četbě.
Zápletky jsou protkány poetickými popisy kulis: „Mezi nimi [domy] tekla budoucí silnice.“ „Pár metrů byla [výpadovka] rovná jako šňůra a pak ostře zlomena číhala na svou příležitost, na smyky, na havárky, na opilce.“ „[město] Mžouralo na něho ospalými světly, netečně a líně.“ „Síť spadla. Kouzelné sklíčko se zakalilo.“ „Do zamhlených oken zaťukal něžně drobný déšť.“
Přednost knihy tkví v udržení napětí, rozmanitosti dialogů a v jazykových ozvláštněních. Události jsou líčeny celkem přesvědčivě. Autorka se zhostila detektivního žánru neotřelým způsobem a ve výsledku úspěšně.
Legátová, Květa: Nic není tak prosté. Pistorius & Olšanská, Příbram 2006. 204 str.
ZUZANA HAJÍČKOVÁ
LitENky č. 5/25, roč. 2006/2007
(11. 4. 2007, 12:00)
© Literární novinky (http://litenky.ff.cuni.cz/) 2007
článek naleznete na adrese http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-1931