Neustále zpochybňovat jistotu…
Barbora Klimtová
… to říká Tom Stoppard, bouřlivák s originálními názory, dítě českých emigrantů, majitel neotřelého pohledu na svět a v neposlední řadě dramatik, o svém přístupu k divadelní práci.
Narodil se roku 1937 ve Zlíně. Dětství trávil v Singapuru, Indii, nakonec rodina zakotvila v Anglii. To už se malý Tom Straussler jmenoval Stoppard po svém otčímovi. Jako sedmnáctiletý opustil školu (nikdy netoužil po akademickém vzdělání) a živil se jako novinář. Jako novinář začal Stoppard tvořit své první hry, později i rozhlasové a filmové scénáře (Zamilovaný Shakespeare, Brazil a další), vydal také knihu povídek. Výčet všech Stoppardových her by byl rozsáhlý, zmiňme (snad nám to autor odpustí) tedy jen ty nejúspěšnější – Rosencrantz a Guildenstern jsou mrtvi, Travestie, To pravé, Arkádie a nejnovější Rock´n ´roll, kvůli jehož české premiéře opět navštívil Českou republiku.
Tom Stoppard přiletěl na skok, zdržel se pouze jeden den, aby si užil nadšený potlesk publika v Národním divadle a složil hlubokou poklonu Václavu Havlovi. Občas právě jeho „vztah“ k Havlovi bývá spojován se Stoppardovým „rozpomenutím se“ na Čechy. To však sám Stoppard popírá. Havel ho zaujal především jako spisovatel, ne proto, že byl Čech. Obdivuje ho jako osobnost, nehledě na národnost.
Škoda, že jsme Stopparda nemohli vidět i na tiskové konferenci před uvedením této hry.
Snad to bylo pro něj příznačné. Přijel, aby představil drama o vývoji v Čechách od roku 1968 po sametovou revoluci. Přijel a nechal diváka přemýšlet, kam se česká společnost od roku 1989 posunula, přijel a nechal za sebou spoustu nezodpovězených otázek. Přijel a zpochybnil jistotu…
Není to příliš troufalé od člověka, který ač se v Čechách narodil, sem jezdí pouze na krátké návštěvy? Nebo právě proto vidí lépe a ostřeji než Češi?
Představit Toma Stopparda – zdá se to jako jednoduchý úkol, trocha informací ze života, výčet her a ocenění. Opravdu to vypadá snadně. Jenže! Jak se poprat s osobností, která vám klade neustálé otázky a která vás nutí přemýšlet, pochybovat a pořád se soustředit, očekávat neočekávané?
Musím se přiznat – i mě Tom Stoppard nachytal. Absolutně slepě a s nadšením jsem mu vběhla do sítí upředených postavami a dějem hry Arkádie, kterou v současné době uvádí Stavovské divadlo. Arkádie je typicky „stoppardovská“ – se složitou výstavbou, náročná na pozornost, obsahující vědecké informace, ale zároveň vtipná, křehká a nabitá emocemi. V polovině dramatu jsem si byla jistá, že vím, jak to půjde dál a jak to celé asi skončí a… NE! Jistota byla pryč a já se z účinku hry vzpamatovávala ještě dlouho potom. Stoppardovi jsem v duchu tleskala, nejen za napsání úžasné hry, ale za schopnost předvídat pocity diváka a nedopřát mu stabilitu. Nenechal mě číst v příběhu jako v otevřené knize, ale uhodil mě do tváře plné jistoty, abych mohla hru prožít, ne jen sledovat.
Nic není takové, jaké se zdá být. Nic nemusí být jasné, ani Stoppardovy hry, nemusí vám předkládat čitelné příběhy, protože – jak on sám říká – člověk má právo vyjadřovat se nezodpovědně.
Ověřte si, jestli to tak opravdu je… třeba právě u Rock´n´rollu.
LitENky č. 4/24, roč. 2006/2007
(19. 3. 2007, 12:00)
© Literární novinky (http://litenky.ff.cuni.cz/) 2007
článek naleznete na adrese http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-1915