Hranice a setkávání
O světě, který je na pomezí, ale uvnitř něhož vedou hranice, které je někdy těžké překonat.Milan Souček
Povídková kniha Tomáše Míky Und je vystavěna na ověřeném modelu rámcové prózy, na jejíž hlavní linii jsou napojeny další příběhy vyprávěné hrdinou příběhu ústředního. Ačkoli jsou povídky řazeny velmi volně, mají silné prvky, které je spojují.
Hrdina rámcové povídky Und - uprchlý trestanec Hans - se na útěku dostává do pokoje makedonské spisovatelky Uljany, která píše knihu povídek v domě literatury na pomezí rakouských měst Krems a Stein. Hans se chce u Uljany ukrýt před policií a počkat, než shon kolem jeho pronásledování opadne. Dva lidé nuceně zavření v malém prostoru k sobě začínají nacházet cestu a sbližují se. Hans začne Uljaně vyprávět příběhy, které slyšel od svých spoluvězňů, a Uljana je zapisuje. Stejně jako její setkání s Hansem i jím vyprávěné příběhy jsou bizarní a místy až neuvěřitelné, plné násilí, krutosti, ale také ironie a obyčejného života.
Všechny povídky spojuje motiv hranic a setkávání. Samotné místo, na němž se hlavní hrdinové titulní povídky Und setkávají, je podivným územím na hranici měst Krems a Stein, místem, kterému místní říkají Und – A – jakési pojítko, či hranice mezi dvěma místy, které je zvláštní také tím, co se na něm nachází. („Und je pouhá spojka. Něco mezi. Něco přidaného k něčemu jinému. Něco, bez čeho se lze do značné míry obejít anebo co nechtějí lidé mít pořád na očích.“) Vedle sebe na něm stojí věznice, dům literatury (Literaturhaus), galerie výtvarného umění, hřbitov – instituce, které by se do malých městeček nevešly, ale které obě městečka potřebují.
V příbězích vyprávěných Hansem se setkávají roztodivné bytosti v roztodivných situacích, setkávají se a opět opouštějí. Příběhy se navíc i prolínají, odvíjejí se z pohledu různých postav a v různých časových dimenzích. Příběh rozmazleného narkomana Filipa, který nakonec zabije vlastní matku a umírá rukama svého otce, je například jednou viděn z pohledu Filipova přítele z mládí, podruhé vyprávěn objektivním vypravěčem jako fraška odehrávající se na chodbě domu za účasti senilní sousedky-důchodkyně.
Povídky jsou zajímavě jazykově zpracovány. Úvodní příběh je monologem staré sklerotické sochařky, která rozmlouvá spisovnou, pro starší ženy typickou mluvou plnou zdrobnělin a lichotek k mladému synovi své přítelkyně. Povídka matkovraha Filipa je vyprávěna obecnou češtinou plnou slangu a vulgarismů, v příběhu pedofilního manažera, který si domů vodí mladé dívky, které zneužívá a jejichž pejsky podřezává velikým nožem, je v dialozích použit panopticky deformovaný jazyk připomínající jazyk poláčkovských dětských hrdinů. („Pane, chtěla bych vás poprositi o malou laskavost… Děvče milené, tvůj příběh je ukrutný a srdcervoucí.“) V povídce Na dálnici se hlavní hrdina setkává s duší muže zemřelého na infarkt při řízení automobilu, duše mrtvého řidiče promlouvá ve verších.
Jazyková rozrůzněnost povídek ale zároveň potlačuje jejich sounáležitost. To, že je spojuje vypravěč – Hans, se dozvídáme jen na třech řádcích uprostřed povídky Und („Vyprávěl jí příběh o sochaři, který zavraždil své rodiče, o sochařce, která ztratila paměť, o autě řízeném mrtvolou, o pracovníkovi nadnárodní poradenské firmy, který znásilňoval holčičky venčící psy, o muži, který chtěl tolik zhubnout, až se stal lehčí než vzduch, o mrtvém ptáčkovi, pádle spadlém z nebe, velké medvědici a mnoho dalších veselých příběhů o smrti.“) Ale i bez Hansových slov nelze přehlédnout to, o čem už byla řeč výše – ve všech povídkách je přítomna hranice – hranice mezi dvěma městy, hranice mezi lidmi, jejich setkávání a opětovné rozcházení, hranice mezi státy, která ale může rozdělit i osudy lidí (mladí milenci, jejichž osud rozdělila hranice východního bloku), hranice mezi životem a smrtí (příběh mrtvého řidiče a jeho promlouvající duše), hranice mezi skutečností a fantazií (muž hubnoucí tak usilovně, až ho jeho prázdné nadmuté břicho vyneslo ke stropu).
Hans nakonec opouští Uljanu, přestože mezi nimi vzniklo silné pouto, a vydává se v ženských šatech do venkovního světa. Je však chycen a poslán zpět do vězení. V něm se odehrává i poslední povídka celé sbírky. Není zcela jasné, zda jejím hrdinou je opět Hans, ale vrcholu v ní dostupuje přesahování hranice skutečnosti a fantazie, hlavní hrdina – muž se na několika řádcích mění v ženu, když se má setkat s hrozivou Gender, která se ženám mstí za příkoří spáchané na ní samé a která je také hrdinkou jedné z předchozích povídek.
Svět je plný lidí a člověk plný nepředvídatelností a úchylek. I hrdinové příběhů Hanse z Undu jsou různí, ale zároveň stejní svou růzností a pestrostí. Vše bylo už někdy vyzkoušeno a tak se ví, že ani láska nepřekoná všechny nesnáze, že člověka ovládá svět a jeho pravidla a hranice. A právě ony jsou tím nejlepším místem k poznání lidských příběhů se všemi jejich podivnostmi a záhadami. Třeba jako v místě Und na pomezí Kremsu a Steinu.
Míka, Tomáš: Und. Argo. Praha 2005. 142 stran.
(16. 3. 2007, 12:00)
© Literární novinky (http://litenky.ff.cuni.cz/) 2007
článek naleznete na adrese http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-1909