Hrabal Menzelovi a Menzel Hrabalovi
Monika Krajčovičová
Nejen premiérou filmu Obsluhoval jsem anglického krále, ale také desetiletým výročím smrti si v těchto dnech připomínáme Bohumila Hrabala - jednoho z nejvýraznějších moderních tvůrců poválečné české literatury.
Fenomén a mýtus o nezfilmovatelnosti Hrabalových textů
Většina autorových textů se pohybuje v poloze tragikomické grotesky. Vyprávění často působí jako sled zábavně pitoreskních scén a situací, jejichž úkolem je zpřítomňovat události, ale současně je odlehčovat, jakoby v nezávazném tlachání. V nesnadno postihnutelných dotycích autorova pábení se mísí smích s úzkostí, banalita i filozofické sentence. Tematika se dotýká mnohokrát křehkých historických či mezilidských konfliktů. Hrabal však svým výjimečným spisovatelským stylem převádí veškerou tragiku do odlehčené, básnické roviny. Nikdy není sentimentální. Nejen pro výše řečené se stává doslova filmařským oříškem převést jeho knihy do podoby filmové adaptace. Především se však všechny Hrabalovy postavy v prózách projevují hlavně slovně, hovorem. Zde tedy nastává opodstatněná obava, zda postavy (při četbě okouzlující svým pábitelským ozvláštněním a typickým tlacháním) při přenosu na filmové plátno nezevšední. Další problém představuje fragmentárnost textu. Jedním z trvalých inspiračních zdrojů se stal pro Hrabala surrealismus. Metodu automatického psaní rozvinul autor v mnoha textech, nejvýrazněji v novele Taneční hodiny pro starší a pokročilé, které sestávají z jediné neukončené výpovědi. Vyprávění v Obsluhoval jsem anglického krále je sjednoceno subjektem vypravěče a úsměvně- známou na začátku každé kapitoly opakovanou větou: „Dávejte pozor, co vám teďka řeknu“. Sám autor se v doslovu vyznává, že automatickou, asociační metodu užil záměrně. Novela Obsluhoval jsem anglického krále je tedy text poměrně složitý, představuje mozaiku nejrůznějších historek, psaných právě automatickou metodou. Způsob, jakým Hrabal interpretuje svoje vidění světa, ohromil v polovině šedesátých let kdekoho. Včetně mladých filmařů na FAMU…
Česká nová vlna aneb Jiří Menzel se stává dvorním Hrabalovým filmařem.
Autorovo výrazné odchýlení se od tradičních literárních forem, v české dobové literatuře do určité míry provokující, se stalo pro debutanty z FAMU výbornou příležitostí k nonkonformnímu vyjádření vlastních názorů, emocí i náhledu na současný život. A o koho šlo? V mimořádně silném ročníku (1958-1962) studoval nejen Jiří Menzel, ale také Věra Chytilová či Evald Schorm. Právě jejich ročník je považován za osu tzv. české nové vlny. Tehdy se mladí filmaři rozhodli vyjádřit obdiv k Bohumilu Hrabalovi a natočili podle jeho próz společně povídkový film Perličky na dně. Za tento počin získali v roce 1965 cenu na MFF v Locarnu. Hned první samostatná Menzelova adaptace Hrabalovy novely dostala Oscara za nejlepší cizojazyčný film. Byl to celovečerní debut Ostře sledované vlaky. Po Ostře sledovaných vlacích přišly další výrazné úspěchy. Skřivánky na niti dokončil Menzel v létě 1969, film byl však hned vzápětí zakázán a promítal se až po dlouhých dvaceti letech v roce 1989. Krátce po uvedení do kin ho porota na berlínském filmovém festivalu ocenila Zlatým medvědem. Za zmínku stojí jistě i nezapomenutelné Postřižiny, které nejen že dosáhly v Československu rekordní návštěvnosti, ale byly také oceněny na MFF v Benátkách. Tato krátká historie ukazuje, že Jiří Menzel byl přes všechny obtíže textu schopen filmovým jazykem tlumočit Hrabalovu poetiku, dokonce velmi úspěšně. Jak se mu to podařilo? Především je nezbytné odlišovat dva zcela různé umělecké světy: hrabalovský a menzelovský. A snad právě proto, že se Menzelovou ctižádostí nikdy nestalo uskutečnit za každou cenu přesný filmový převod v přísném respektu k literární předloze, dosáhl se svými filmy takového úspěchu. Jako podstatné kritérium si Menzel zvolil nikoliv napodobit co nejvěrněji předlohu, ale zachovat jejího ducha. Zachovat onu laskavost, upřímnost a jemný český humor, pro které znovu a znovu saháme po autorových knihách. Velmi osobitě nakládá Menzel také s postavami z literární předlohy. Uchovává střízlivou zásadu nesnažit se herce za každou cenu vměstnat do hrabalovské předlohy a jako zásadní se mu jeví obsazení rolí. Při rozhodování hledí na to, aby se jednalo o herce spřízněné pohledem na svět a aby měli charisma. Což se mu v případě bulharského herce Ivana Barneva (hraje Jana Dítěte mladšího), myslím, podařilo. Obdobnou paralelu bychom našli ve filmu Vesničko má středisková, kde režisér českému diváctvu představil do té doby zcela neznámého maďarského divadelního herce Jánose Bána. První i druhou verzi scénáře k filmu Obsluhoval jsem Anglického krále si ještě mohl Bohumil Hrabal přečíst. Druhou verzi Jiřímu Menzelovi pochválil . Snad by tedy byl autor i s konečným filmovým zpracováním spokojen. Na otázku, co by znamenal Jiří Menzel bez Bohumila Hrabala, nechť si každý odpoví sám. Stejně tak se však můžeme ptát, jak by byl Bohumil Hrabal vnímán, kdyby nebylo filmových adaptací...
(4. 3. 2007, 12:00)
© Literární novinky (http://litenky.ff.cuni.cz/) 2007
článek naleznete na adrese http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-1882