Knihomol jsem byl už od dětství
Rozhovor s Jiřím HájíčkemJana Kácovská
Úspěšný autor tří románů a dvou povídkových souborů, jinak ale skromný a ke svým knihám dost kritický bankovní úředník z oblasti dealingu, sám sebe charakterizuje jako knihomola, jenž rád chodí do kavárny, bloumá po antikvariátech a okukuje příslušnice něžného pohlaví... Povídání s JIŘÍM HÁJÍČKEM probíhalo nakonec prostřednictvím elektronické pošty, i když původní pozvání na punč do předvánočních Českých Budějovic bylo více než lákavé.
Co je vůbec dealing a jak vypadá obvyklý den bankovního úředníka?
Dealing je jednou z podoblastí oblasti, která se v organizaci banky nazývá treasury. Spadají tam nejrůznější činnosti jako například měnové a peněžní obchody. Já pracuji v pobočce jedné rakouské banky, která působí i v Čechách. Můj den vypadá obvykle tak, že ráno přeložím z němčiny denní komentář ke kurzům měn a úrokovým sazbám, který rozesíláme klientům, pak se zabývám řízením likvidity a měnových pozic české pobočky, volám na centrálu do Rakouska brokerům o kurzy eura, dolaru, švýcarského franku a jiných měn, kterými obchodují naši klienti tady v Čechách. Celý den sedím u dvou počítačů, na jednom z nich běhají od rána do večera aktuální kurzy měn, zprávy Reuters, úrokové sazby...
Váše zaměstnání je tedy hodně vzdálené od oblastí uměleckého působení, studoval jste i zemědělskou školu... Jak jste se vlastně dostal k literatuře?
Já jsem se ocitl na vysoké škole zemědělské, protože jsem na gymplu neměl prospěch na nějakou přírodovědeckou fakultu, která by mě tou dobou asi nejvíce zajímala. Tak jsem na venkovské agronomické fakultě v Budějovicích studoval socialistické zemědělství, promoval jsem v srpnu roku 1989 a na vojně ve Znojmě jsem prožíval sametovou revoluci. Knihomol jsem byl ale od dětství, pamatuju se, že maminka jednu dobu přede mnou schovávala knížky, četl jsem všechno možné a měl jsem pak divoké sny a byl náměsíčný. Přemlouvala mě, jestli si raději nechci lepit letadýlka nebo sbírat známky. Na gymplu mě asi literatura vtáhla nejvíc, přes takzvanou povinnou četbu jsem se dostal ke klasikům, hlavně poezie mě tehdy zajímala. Rimbaud, Verlaine, Václav Hrabě, Kainar, pak z prózy ruská klasika – Tolstoj, Gončarov. Tolik číst už se mi pak nikdy nepoštěstilo. Myslím, že většina lidí se k vlastnímu psaní dostane hlavně přes četbu. Je to taková škola tvůrčího psaní, i když to třeba ještě netušíte, nemáte ještě ten úmysl něco zkoušet, ale už se vám nějak ukládá všechno, čím se v literatuře domácí i překladové prokoušete.
První knihu vašich vzpomínek již naši čtenáři znají z minulého čísla. Máte nějakou, která vás provází dodnes, vracíte se k ní občas a lze ji označit za nejoblíbenější?
Těžko jmenovat jednu jedinou. A také časem se to vyvíjí. Vracíval jsem se k některým povídkám Oty Pavla, Nebezpečné známosti jsem také četl víckrát. Román Obsluhoval jsem anglického krále jsem měl půjčený někdy v polovině osmdesátých let od kamaráda, který odebíral tiskoviny Jazzové sekce. Pak jsem to četl ještě dvakrát, naposledy, když jsem tu nádhernou knížku z Jazzové sekce, kterou jsem tehdy za totáče tak toužil vlastnit, zakoupil v antikvariátu v Budějovicích asi před pěti lety. Jsem moc rád, že ji mám v knihovně. Všechna ostatní pozdější vydání, včetně toho luxusního nejnovějšího, pro mě mají minimální kouzlo v porovnání s tímto exemplářem. Anglický král byl určitě na svou dobu výjimečný text a pro mě jím zůstává dál.
Jakou literární postavou byste chtěl (alespoň na chvíli) být?
Možná Deanem Moriartym z Kerouacova románu Na cestě. Projet Spojené státy stopem od východního pobřeží k západnímu a zase zpátky. A zažít všechny ty věci.
Kdo z českých nebo světových spisovatelů by byl vaším vzorem?
S těmi vzory je to těžké, mám spoustu oblíbených autorů, ale brát si někoho jako vzor v tom, co a jak píší, to jsem nikdy nechtěl. Pokud jde o celkovou osobnost autora, pak je pro mě velkou autoritou určitě pan Škvorecký. On je opravdu někdo, kdo si může říkat spisovatel, v tom smyslu, jak já to chápu. Tím co napsal, co žil, jeho univerzitní prací v Kanadě, knihami esejů, vydáváním knih v 68 Publishers.
Vloni jste získal Magnesii Literu za prózu. Není vám trochu líto, že jste dostal cenu až za svou pátou knihu, vlastně až osm let po vašem vstupu do české literatury?
S cenami je vždycky trochu problém. Pokaždé se spekuluje a diskutuje, kdo vyhrál a neměl vyhrát a kdo naopak zůstal porotou neoceněn. Měl jsem velkou radost, že se mému románu dostalo trochu publicity, že se prodává líp než předchozí knížky, a doufám, že nejen neobvyklé téma zaujalo porotu, ale taky literární styl a to, že jde o pokus v nepříliš pěstovaném žánru vesnického románu. Jinak se na veškeré své knížky dívám sám dost kriticky, vím, že bude pro mě pořád těžší a těžší něco nového vydat, protože bych chtěl psát líp, a víc než dřív budu zvažovat, jestli vydání další prózy má opodstatnění a jestli s ní sám budu spokojený.
Román Selský baroko byl kritikou chválen za vzkříšení tématu kolektivizace a zřetelně se v něm projevuje také téměř detektivní linie příběhu. Proč právě tato kombinace?
Téma jsem chtěl zpracovat dlouho, dedikace mému otci prozrazuje jeden z důvodů, proč jsem chtěl vrátit tohle téma do hry v době, kdy se nad tím obdobím a jeho příběhy zavírá voda, poslední pamětníci umírají a žádná velká reflexe v beletrii přitom podle mě neproběhla. Říkám vždycky v rozhovorech a na čteních, že román z venkova padesátých let měl napsat někdo jiný, člověk, který tu dobu prožil, znal venkovskou problematiku a chtěl to svědectví podat. Já jsem čerpal z archivů, odborné literatury a z rozhovorů s pamětníky. Ten detektivní půdorys se v Selským baroku vytvořil v průběhu psaní tak nějak sám. Poznal jsem v archivech v Třeboni a Budějovicích aspoň trochu práci genealogů a badatelů a to samo o sobě připomíná práci detektiva. Navíc duch těch archivních zápisů a vesnických kronik mi pomohl, aspoň doufám, dodat do textu v určité míře atmosféru té doby, kterou jsem sám nezažil.
Váš debut, sbírka povídek Snídaně na refýži, byl připraven k vydání už v roce 1995, ke čtenářům se však dostal až o tři roky později. Z jakého důvodu?
Knížku chtěl vydat Český spisovatel v edici Česká próza, ale těsně než jsem přišel na řadu, nakladatelství šlo do konkurzu. Pak tam vysázený rukopis ležel pár let uvězněný, až ho koupil Petr Sacher a vydal ve svém nakladatelství Hynek.
Román Zloději zelených koní vyšel i v zahraničí. Jak byl přijat?
Vyšel v Budapešti v nakladatelství Magus, nicméně byla to taková partyzánština, neviděl jsem nikdy smlouvu ani peníze, nevím, jak se to prodávalo, jestli vyšly nějaké recenze. Takže nic moc. Teď se shodou okolností k textu vracím a budu se snad podílet na filmovém scénáři podle tohoto románu, ale projekt je v začátcích, takže víc k tomu zatím říct nemůžu.
A co se stalo s románem Molitanové labutě, který měl vyjít v roce 2003?
Labutě spí v nakladatelství Host, myslím, že text je vysázený, už asi pět let, ale není pravděpodobné, že to vyjde. Spíš uvažuju o tom, že by bylo fajn, kdyby tenhle raný text z roku 1995 byl zveřejněn na mých webových stránkách, které v těchto dnech spouštím do provozu pod doménou www.hajicek.info.
Postavy vašich próz jsou více anti-hrdinové než klasičtí literární hrdinové v pravém slova smyslu. Osůbky často osamocené, odlišné svou povahou od ostatních, se zvláštními koníčky a životními vášněmi, které jimi hýbají a kterým jiní moc nerozumějí. Jejich příběhy jsou přitom prosté, dokonce až banálně všední. Inspiroval jste se při jejich ztvárnění ve svém okolí?
Většina autorů ve svých textech mixuje vlastní zážitky a pocity s tím, co zaslechli od jiných a zbytek je fantazie, fabulace. Mě outsideři vždycky zajímali. Psát o supermanech a hrdinech, to bych snad mohl jenom v nadsázce a s ironií. Pak taky rád sleduju lidi, co jsou jakoby stranou, nějak si třeba zpackají život, zůstanou sami. Třeba jsou to slaboši, ale v něčem si pořád zůstávají věrní. To je případ hledače vltavínů a zastydlého romantika Pavla z románu Zloději zelených koní. Tam vstupuje do hry navíc ještě ta „zlatá horečka“, taková jihočeská modifikace téhle vášně.
Jaké vášně cloumají s vámi?
Myslím, že mé vášně jsou poměrně neškodné. Například čtenářská vášeň, projevuje se už ne jako somnambulismus, ale spíš bloumáním po antikvariátech a knihkupectvích a taky hromaděním knih, které jednak lezou do peněz a jednak není dost času je všechny přečíst, z toho mám pak frustrace… Pak chodím na fotbal, na českobudějovické Dynamo, ale v tomto případě je u mě vášeň hodně silné slovo. Spíš zájem.
Snad všichni hlavní mužští hrdinové povídek i románů se jmenují Pavel a mají i některé společné rysy. Je Pavel autobiografická postava?
Měla to být taková moje literární značka, určitý typ literární postavy, ale rozhodl jsem se už v tom dále nepokračovat. Myslím, že už to stačilo, bylo to spjaté s určitou dobou, podobným pohledem na svět. Ale už chci psát zase trochu jinak, někam se posunout a Pavla opustím.
Oblasti, z nichž čerpáte náměty pro své prózy, jsou čtenářsky atraktivní a značně různorodé. Hledání vltavínů, sestavování rodokmenů, podnikání a finance... Těžíte při jejich zpracování z vlastních znalostí, nebo jste je musel nastudovat?
Nejsem určitě typ autora, který by si u psacího stolu řekl: Tak, teď budu psát o fenoménu vltavínů a jejich nelegálním těžení. A pak šel hledat informace, sháněl reálie atd. Většina témat se mě nějakým způsobem v životě dotkla. Vltavíny u nás na Budějovicku a Třeboňsku zkoušelo hledat spousta kluků. Znal jsem nějaké party, párkrát s nimi byl, zkoušel jsem kopat, hledat na polích. Vyslechl jsem příběhy, poznal některé lidi. Po letech jsem si na to vzpomínal, a tak vznikl román. Prožitek je pro mě důležitý, i když samozřejmě fabulace a postavy jsou vždycky to, co se musí vysedět u počítače. Mám i u jiných autorů rád spíš realistické a pravděpodobné příběhy. Formální experimenty a psaní o psaní není to, co by mě přitahovalo. Proto jsou mi mnohem milejší texty typu Pestré vrstvy od Ivana Landsmanna, protože cítíte ten prožitek a z první ruky předávanou zkušenost. I když kritici mu leccos vyčetli, já mám jeho knížky rád. Nebaví mě moc různé hříčky s texty a motivy, parafráze na existující autory nebo texty, u nichž cítím, že jsou fakt vymyšlené od stolu.
Vaše postavy jsou svázány s jihočeským krajem, hodně jich žije na vesnici nebo na malém městě, ale zatoulají se i do velkoměst, dokonce i do těch za hranicemi republiky. Liší se ještě dnes nějak výrazněji vesnický život od života ve městě?
Prožil jsem na vsi kus dětství a pak jsem tam začátkem devadesátých let i pracoval, takže v psaní mám pořád kam sahat pro příběhy, postavy i třeba atmosféru. Určitě jsou rozdíly oproti městu, zvlášť je to patrné u oblastí, které jsou opravdu odříznuté od měst. Zajímají mě ty leckdy temné příběhy z chalup, dusné vztahy mezi lidmi, táhnoucí se často z minulosti, ze starých křivd a záští a závistí. Všechno je tam víc vidět, než ve městě. I když internet a televize a mobily už dnes všechno nezadržitelně spojují a unifikují.
Některé kapitoly vašich knih uvozují básně, letos jste byl i členem poroty Ceny Jiřího Ortena. Proč v rámci vlastní tvorby dáváte zatím přednost próze?
Já jsem s poezií začínal, od gymplu jsem psal verše a píšu je vlastně více či méně dodnes. Jako mnoho jiných začínajících veršotepců v Čechách jsem přinesl své první pokusy Mirku Kováříkovi. On jezdíval v druhé půli osmdesátých let pravidelně do Budějovic s pořadem Hledám tě v tomto městě. Dvakrát tam pak četl i moje básně, třeba spolu s autory jako jsou Jiří Staněk nebo Lubor Kasal. Myslím, že takové to poetické, lyrické období života většina literátů s léty opouští, jen opravdoví básníci zůstávají věrní a také dobří, to je určitě případ těch dvou jmenovaných. Já mám doma básní stovky, ale představuju si, že třeba za deset dvacet let, pokud by se z nich dalo vybrat aspoň několik desítek kusů, by mohl vyjít přísný výběr v nějakém útlém svazečku. Ale dost možná, že by je nikdo nechtěl a musel bych si je vydat samonákladem…
Není škoda, že žijete trochu mimo literární dění hlavního města? Stýkáte se s nějakými kolegy-spisovateli?
Já tohle nevnímám jako nějakou nevýhodu, moje knížky vyšly v Praze, v Brně, publikuju v literárních časopisech, zvou mě na čtení na nejrůznější místa. Trvale bych v Praze žít nechtěl, rád tam jezdím na pár dní, a pak zase domů na jih. S ostatními autory se potkávám na čteních a na literárních festivalech.
Sledujete tvorbu současné „generace mladých autorů“, ke které býváte sám řazen? Kdo je podle vás jejím výrazným reprezentantem?
Myslím, že z té generace, jak říkáte, „mladých autorů“ už se bohužel pomalu posunuju do té střední generace. Samozřejmě se snažím číst své vrstevníky a jsem rád, že i v rámci jedné generace se literatura diferencovala do nejrůznějších stylů a přístupů k psaní. To mě baví. Sleduju tvorbu Miloše Urbana, Pavla Brycze, Jáchyma Topola, Radka Fridricha, Romana Ludvy, Jana Balabána a dalších. Zajímá mě také, kam se vyvíjí jejich psaní, jaká bude jejich nová knížka a tak. Z těch trochu mladších mám asi nejradši knížky Jaroslava Rudiše.
O umělcích se traduje, že žijí v jiném světě, že jsou pro život nepoužitelní. Vzhledem ke svému povolání byste však mohl být výjimkou...
Jo, určitě nejsem ten typ, co nosí svetr naruby a neumí si vybrat kartou na bankomatu. Někdy si právě říkám, že jsem asi málo blázen, abych se do psaní vrhnul úplně celý a nechal ostatní práce. Zkusit se uživit psaním je pro autora v Čechách určitě velká výzva a taky příslib určitého dobrodružství – spát pod mostem nebo bydlet u Armády spásy...
Co děláte vůbec nejraději?
To nedokážu jednoznačně říct. Čtu, chodím do kaváren, koukám v televizi na Ligu mistrů, bloumám po ulicích a čumím po holkách, chodím do přírody, poslouchám zpěváky jako jsou Joe Cocker a Chris Rea…
Dočkáme se od vás v novém roce další knihy? Pracujete teď na něčem?
Pracuju teď na jednom kratším textu, který má pracovní název Fotbalové deníky. Nevím ale, jak to dopadne a co s tím. Na publikování v časopise je to moc dlouhé, na knížku zase moc krátké. Je to o fotbale, ale nejen o něm. Baví mě číst britské autory, kteří píší beletrii nebo takovou trochu memoárovou literaturu o fotbale, myslím samozřejmě Nicka Hornbyho i jiné. V české literatuře se tenhle žánr fotbalové literatury moc nevyskytuje. Mě láká fenomén vesnického fotbalu.
Dal jste si nějaké novoroční předsevzetí?
Chodit dřív spát, pít mrkvovou šťávu a nekupovat tolik knížek a víc jich přečíst.
JIŘÍ HÁJÍČEK
(nar. 11. září 1967 Českých Budějovicích)
Vystudoval gymnázium v Týně nad Vltavou a českobudějovickou fakultu Vysoké školy zemědělské. Po základní vojenské službě pracoval 3 roky na venkově v zemědělství, od roku 1993 je zaměstnán jako bankovní úředník v oblasti dealingu v Českých Budějovicích. Je ženatý.
Debutoval v roce 1998 sbírkou povídek Snídaně na refýži, v roce 2001 pokračoval románem Zloději zelených koní, který byl vydán i v zahraničí. Zatím nejrozsáhlejším jeho dílem je román Dobrodruzi hlavního proudu (2002). Na povídkovou tvorbu navázal roku 2004 souborem dvanácti kratších próz Dřevěný nůž. Dosud poslední vydanou knihou je Selský baroko (2005), za které obdržel literární cenu Magnesia Litera 2006. V polovině 90. let vycházely v Českobudějovických listech kromě jeho povídek také verše, recenze na knihy, filmy a rockovou hudbu. Publikoval v časopisech Host, Revolver revue, Weles, Tvar.
LitENky č. 3/23, roč. 2006/2007
(18. 12. 2006, 12:00)
© Literární novinky (http://litenky.ff.cuni.cz/) 2006
článek naleznete na adrese http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-1810