Necenzurovaná nuda v podání Tobiáše Jirouse
Kateřina Čopjaková
Druhá próza Tobiáše Jirouse je „necenzurovaným deníkem“, jehož postavou je autor sám – jinak cool single, občasný herec, člen skupiny The Models a spisovatel. Autor přiznává ovlivnění dvěma různými druhy zápisků, a to Stendhalovými, jež si získaly jeho sympatie právě pro svou spontánnost (citací z nich knihu uvádí), a Vaculíkovými, na které ( spíše s nadsázkou ) navazuje.
Mě však napadá ještě jeden typ deníku, kterému se Jirousovy Než vodopády spadnou blíží…
Leitmotivem dnešního žití a bytí je dle Tobiáše Jirouse sex, sex a opět sex (tedy přesněji jeho povrchní konzumace a problémy z ní plynoucí). Dnešní realita příliš rychle a snadno mění smysly věcí, a tím je jejich smyslu zbavuje, takže - řečeno slovy autora - zůstává jen jistota, že „sex je jediná věc, která má smysl, protože ho nepotřebuje“. Myšlenka to sice není objevná, ale ještě vcelku zajímavá, v podání Tobiáše Jirouse však na celou knihu nevystačí.
Zápisky sice nepostrádají humor a ironii, občas jsou tak sevřené, že se úspěšně blíží fejetonu, ale tematické strnulosti se nevyhnou. Čtenáře po chvíli unaví vzorec Rea dala, Magda ne, snad dá Jana. Tímto se Tobiáš Jirous vzdaluje svým dvěma inspiračním zdrojům (Stendhalovi a Vaculíkovi) a přibližuje se spíše Fieldingové, autorce úspěšného Deníku Bridget Jonesové.
Oba hrdinové jsou přibližně stejně staří, single a hledají partnera. Zásadní rozdíl je snad jen v tom, že hrdinka Fieldingové svou potřebu otevřeně přiznává (z čehož plyne komika a humor knihy), naopak Jirousův hrdina se tváří, že o to mu tak docela nejde a víc jej zajímá ochrana velryb.
Právě v tom tkví asi největší negativum „Vodopádů“ - v tom, že vám často připadají neupřímné a tak trochu pozérské. Je známým faktem, že deníková literatura je především determinována osobností (ať už fiktivní, či reálnou), jež si zápisky vede, a že je úzce propojena s rychlostí, a tedy i spontánností. Pokud z ní tedy trčí nějaký program jako v případě „Vodopádů“ (být hodně zábavný, trochu intelektuální a samozřejmě nonkonformní), nemůžeme se zbavit pocitu, že byl zrazen žánr, a tedy i čtenář sám. Lépe by Jirous asi udělal, kdyby z knihy vybral několik povedených kapitol (například tu o problémech s ranní erekcí) a zveřejnil je v nějakém periodiku jako fejetony. Jeho civilní, nebásnický styl si stejně více rozumí s žurnalistikou než s beletrií.
Jirous, Tobiáš: Než vodopády spadnou. Labyrint, Praha 2006. 170 s.
(29. 11. 2006, 12:00)
© Literární novinky (http://litenky.ff.cuni.cz/) 2006
článek naleznete na adrese http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-1784