Amarcord, Macondo a… Volver
Anna Vondřichová
Natočit film o světě, kde existují a fungují zákony zcela odlišné od těch, na které jsme zvyklí, není v dnešní době nic ojedinělého. Ať už jde o žánr fantasy, sci-fi nebo animovanou pohádku, diváka většinou již máloco překvapí. Potíže ale nastanou ve chvíli, kdy se příběh (literární či filmový) pohybuje na hranici mezi realitou a čímsi nadpřirozeným.
Poslední film Pedra Almodóvara s názvem Volver běží v českých kinech již od 28. 9. a je obecně přijímán velmi kladně (cena za nejlepší scénář na MFF v Cannes). “Volver“ znamená ve španělštině návrat a jsou to právě návraty, které tvoří jeden z hlavních motivů celého díla. Za prvé jde o návrat režiséra do krajiny jeho dětství, za druhé o mnohé návraty samotných postav. Almodóvar sám prohlásil, že město, ve kterém se děj odehrává, je odrazem jeho vzpomínek na kraj La Mancha, a právě z tohoto důvodu není vylíčeno realisticky. Jde o město podobné Felliniho Amarcordu, Macondu Garcíi Márqueze, město existující v našich představách, které dovolí, aby zde navzdory všem fyzikálním zákonům měla hlavní slovo fantazie. Jde o místo, kde žije největší počet bláznů na celkový počet obyvatel, a navíc tu zrovna řádí východní větry a šíří ničivé požáry (doslova i obrazně). Nejde o idealizovaný ostrov harmonie a bezpečí, hrdinové řeší problémy velmi reálné a současné.
Volver začíná i končí smrtí, přičemž obě události jsou navzájem pevně spjaty. Ani jedna z nich však není zobrazena přímo, Almodóvar se nesnaží šokovat ani při pojednávání o tématech typických pro svá minulá díla: vražda, incest i nevěra hrají ve Volveru klíčovou roli, ale dozvídáme se o nich zprostředkovaně, popřípadě jsou nám podávány téměř groteskní formou (dovedete si, milé dámy, představit, že byste tváří v tvář sousedovi stejně jako Penélope Cruz svedly manželovu ještě čerstvou krev na svém krku na “ženské potíže“?). Důležité však jsou důsledky těchto činů, a to nejen pro chvíli přítomnou, ale i pro budoucnost. Jedna z postav se v závěru filmu podivuje nad tím, že její zločin nikdy policie řádně nevyšetřila. Sama říká, že necítila úlevu, spíše si tím víc uvědomovala svoji vinu a rozhodla se vrátit “na místo činu“, aby se vyrovnala s následky a hlavně se svým svědomím. Na vinu i následné odpuštění musí ale být v Volveru vždy dva (dvě), matka Irene (Carmen Maura) se vrací, aby jí její dcera Raimunda (Penélope Cruz) odpustila, ale zároveň i Raimunda své matce odpustit potřebuje. Nejen proto, že “ženské bez chlapa je nejlíp s mámou“, ale hlavně proto, že i přes onoho kostlivce ve skříni (nelze prozradit) a spousty zlé krve ji miluje.
O ženách se říká, že jsou iracionální. S ženami ve Volveru to ale není tak snadné. Jsou impulzivní, nepředvídatelné a při každém setkání se hlasitě líbají na obě tváře. Podobají se místu, ve kterém žijí, ale zároveň jsou schopné jednat zcela pragmaticky a nezávisle. Vedou obchody, s chladnou hlavou společně ukryjí mrtvolu, avšak dokáží alespoň na chvíli uvěřit v existujícího ducha, jehož prvním přáním je nechat se ostříhat a obarvit. Muži ve filmu nejsou přítomní, ale neznamená to, že v něm nemají význam. Ba naopak, kvůli mužům se celý příběh odehrál, tím, že opustili své role v rodině a vztazích, dali ženám příležitost tyto role převzít.
Volver je film plný barev, španělské hudby a také jazykového humoru. Vypráví o jedné spletité rodinné historii, o vztahu dcer a matek, mužů a žen, o pochopení a odpuštění. A jednou z jeho mnoha záhad je, že to dokáže bez frázovitosti a kýče.
Režie: Pedro Almodóvar, hrají Penélope Cruz, Lola Duenas, Carmen Maura, Blanca Portillo, 2006
(23. 11. 2006, 12:00)
© Literární novinky (http://litenky.ff.cuni.cz/) 2006
článek naleznete na adrese http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-1779