Antikomunisté všech zemí se (na jeden večer) spojili!
O jednom netradičním setkání v Aeru a taky o tom, k čemu to všechno vůbec bylo...Veronika Kredbová
Jsme už opět celkem zvyklí na to, že umělci rádi a často veřejně projevují sympatie k určitým politickým stranám nebo ideologiím. Koneckonců spojení umění a „věcí veřejných“ je staré skoro jako umění samo. Ovšem to, že by se umělec veřejně vyjadřoval proti nějaké politické straně, je jev o něco vzácnější. A právě o tuto druhou variantu šlo na akci s názvem Už se nechcem nikdy vracet s podtitulem Pohled do pravé tváře komunismu. Proběhla 20. února v kině Aero.
Možná že někteří z vás už zaregistrovali existenci webových stránek www.dekomunizace.cz a vcelku sympatické akce Trikem proti komunismu, v níž jde zhruba o tohle: více než tři sta lidí vytvořilo návrhy triček s antikomunistickou tematikou. Následovalo hlasování veřejnosti i odborné poroty a několik nejlepších trik šlo do výroby. Ty bylo (a stále je) možné si zakoupit – výtěžek z prodeje jde v plné výši na výrobu dalších kousků. Musím říct, že se mi myšlenka i princip akce zalíbila (triko už mi visí v šatníku) a pod jejím dojmem jsem si okamžitě zarezervovala místo na již zmiňovaný literárně-hudební večer Už se nechcem nikdy vracet, pod jehož organizací byla podepsána stejná skupina lidí jako právě pod akcí Triko a stránkami Dekomunizace.cz.
Stejný nápad mělo opravdu hodně lidí – v Aeru bylo vyprodáno. Sešla se tu co do věku různorodá společnost. Převažovali mladí, kteří si stejně jako já už komunistickou éru nepamatují, ale bylo tu taky hodně těch, pro které se vžívá označení „Husákovy děti“, i ročníků ještě starších. Obecně zavládla hodně pohodová atmosféra – na všech bylo vidět, že se těší na program a že je těší přítomnost lidí, kteří jsou na tom se vztahem ke komunistům stejně. Trika šla ten večer skutečně na dračku.
Z programu jsem měla, to se musím přiznat, docela obavy. Především nemám ráda vášnivý patetismus, ke kterému akce tohoto druhu svádějí, stejně jako vykřikování nenávistných hesel a jednoduchých frází. Naštěstí v Aeru ani na jedno nedošlo. Řeči se moc nevedly, zato se hodně předčítalo, zpívalo, hrálo.
Hudební část večera (s tou literární se pravidelně střídaly) byla skutečně zdařilá a co se rozhodně povedlo: byla přijatelná jak pro mladé návštěvníky, tak i pro ty „dříve narozené“. Některé z kapel a zpěváků, kteří na akci vystoupili – bez nároku na honorář, pochopitelně – byli pro mě do té doby naprosto neznámí, a o to větším překvapením.
Na úvod hrála skupina Raven, které se podařilo vytvořit příjemnou atmosféru a všechny přítomné uvolnit z počátečního napětí. Výborný byl i Ivan Hlas, Lenka Dusilová, jejíž zpěv byl velice emotivní, nebo skupina Bůhví - ti mě osobně překvapili snad nejvíce (nejvýraznějším členem tohoto uskupení je Ondřej Brzobohatý, předloňský moderátor SuperStar!). Obecně se většina hudebního večera nesla ve folk-rockovém rytmu a zazněly také rytmy latinsko-americké, asi jako připomínka dodnes komunistické Kuby. Solidarita s Kubou byla ostatně několikrát explicitně tematizována.
Na literární složku večera jsem se těšila víc, ale nakonec pro mě zůstala trošku ve stínu. Na jevišti se vystřídala řada herců, mezi jinými Martha Issová, Pavel Kříž, Michal Malátný nebo Jan Budař (jeho specificky naivní způsob projevu i zpěvu měl toho večera nejbouřlivější ohlas – Budař byl opravdu „dobrej“!)
Podle očekávání zazněla ukázka z Peckových Motáků nezvěstnému s velice pěkným komentářem a připomínkou skutečnosti, že Pecka prodělal svou neblahou zkušenost s komunistickými lágry jako dvacetiletý – tedy ve věku, jakého byla velká část diváků. O to pozorněji bylo pak ukázce nasloucháno. Většina textů, které toho večera zazněly, byla spíše tragikomického než patetického ražení – úleva i zklamání. Trochu nesourodě působila mezi jinými ukázka z knihy Hedy Margoliové-Kovályové Na vlastní kůži. Vzpomínky manželky vysokého komunistického funkcionáře, popraveného v procesech v roce 1952, odhalovaly pokrytectví nejvyšších komunistických bossů, nicméně ve srovnání s jinými ukázkami šlo spíše o záležitosti úsměvné a povrchní. Závěrečnou "skorotečkou" za večerem a asi nejsilnějším okamžikem bylo předčítání jednoho z posledních dopisů Milady Horákové – napsaného jen tři dny před její popravou v červnu 1950. Přečetla ho Bára Hrzánová - procítěně, ale civilně, bez hereckého přehrávání. Zazněla tak slova o naději, lásce, víře v Boha. Bylo by to krásné zakončení večera, i když pravda poněkud smutné. Závěrečný prostor však dostala skupina Support Lesbiens, pravděpodobně proto, že patří v současné době ze všech zúčastněních kapel k nejoblíbenějším – bohužel příliš sebeprosazující vystupování frontmana Kryštofa Michala a anglické texty jejich písniček nebyly na závěr celé akce tím pravým ořechovým.
Večer byl fajn a snad jediné, co mě trochu zamrzelo - ale to už mluvím jen o drobných kosmetických vadách -, byl fakt, že se nepodařilo zrušit bariéru mezi účinkujícími a těmi, kdo je sledovali z hlediště. Diváci prakticky nedostali šanci se nějak do večera zapojit, což by se možná podařilo, kdyby zazněly nějaké notoricky známé písničky (například ty od Kryla...), které by si mohli i diváci spolu s účinkujícími zazpívat.
Na závěr se nabízí otázka, jaký a zda vůbec mají akce toho druhu smysl? V tomto případě je odpověď naštěstí jednoznačně kladná: ano, mělo to smysl. Když už nic jiného, vybrala se pěkná hromádka peněz, která poputuje v plné výši na dostavbu naučné stezky Jáchymovské peklo, jejímž cílem je co nejnázorněji představit veřejnosti to, o čem se stále tak málo tuší: jaký byl život v komunistických lágrech. A to je přínos, který nemůže být nikým zpochybněn.
(18. 3. 2006, 12:00)
© Literární novinky (http://litenky.ff.cuni.cz/) 2006
článek naleznete na adrese http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-1467