TOYEN (ticho a tma, střípky snů)
Erika Kastnerová
Film známého režiséra nové vlny Jana Němce (na scénář Terezy Brdečkové) mapuje období malířčina života od vzniku vztahu mezi ní a o dvanáct let mladším básníkem a výtvarníkem Jindřichem Heislerem. Toyen je daleko více hraným dokumentem než čímkoliv jiným, ale dokumentem ne ledasjakým.
Po dlouhé době vznikl v Česku film, který má vysoké estetické ambice a laťku si nasadil hodně vysoko. Sleduje určitou linii, je jednotný ve svých uměleckých postupech, a to je dobře už z toho důvodu, že takový film v českém prostředí jednoznačně chyběl. Pravdou však je, že Jan Němec natočil film skutečně náročný, předem určený k tomu, aby se usídlil na periferii diváckého zájmu. Je to nicméně škoda, protože se podle mého názoru opravdu povedl a může být pro vnímavé, předem však nezasvěcené publikum vodítkem, jak si najít k surrealismu cestu. Skrze portrét malířky Toyen, jedné z nejvýznamnějších osobností českého surrealismu, film oživuje umělecké postupy směru, který ovládl české kulturní prostředí třicátých let a inspiroval české umělce i v dalších desetiletích. Vzpomeňme zde jen Jana Švankmajera, o němž se dodnes píše a mluví jako o filmaři-surrealistovi.
Film je distribuován Asociací filmových klubů a nepotkáte jej v kinech úplně často, ačkoliv se jedná o filmovou novinku. Netrvá déle než hodinu a deset minut a jedním z důvodů, proč jsem jej nazvala hraným dokumentem, je ten, že výborný scénář Terezy Brdečkové je v zásadě nedějový, jak zdůrazňuje autorka, inspirovaný autentickými zápisy Toyen a Jindřicha Heislera. Jejich vztah začal na přelomu třicátých a čtyřicátých let, kdy Toyen Heislera schovávala ve svém žižkovském bytě před nacisty. Film mapuje druhé, temné surrealistické období naplněné předtuchou zkázy, děsem a apokalyptickými vidinami. Herci (Zuzana Stivínová a Jan Budař) se ve filmu zjevují, pohybují, rozmazávají a mizí jako ve snu. Perfektní je práce kamery, jež brilantně zpracovává surrealistickou estetiku té doby a je podle mého názoru hlavní příčinou umělecké působivosti filmu. Jednotlivé obrazy se do sebe prolamují, vznikají kamerové koláže, výborně odrážející symboliku a charakter surrealistického myšlení a pojímání světa. Scénář je literárním dílem sám o sobě (vyšel dokonce i knižně), ale je také kamenem úrazu celého filmu. Tereza Brdečková dává vyniknout básnické obraznosti jazyka obou protagonistů, scénář je útržkovitý, sestavený z jejich jednotlivých výpovědí, nesouvislý, alegorický a na mnoha místech obtížný, zasluhující na chvíli se zastavit nad větou a zamyslet se, ale to ve filmu žel bohu možné není. Kromě občasné hysterické křečovitosti je jedinou zásadní chybou, že na několika místech není hercům dobře rozumět, utíkají vám důležitá slova (v tomto filmu je ostatně každé slovo důležité), a to buď vinou technické nedokonalosti, nebo prostě jen proto, že Jan Budař huhlá. Ovšem to je stále maličkost ve srovnání s nedostatky jiných českých filmových novinek.
Já osobně mám z Toyen velkou radost, protože mi už dlouho na českém stříbrném plátně chyběl film, který by se nesoustředil slepě a hloupě jen na scénář, na „silný“ příběh, ale který by sledoval i estetické cíle, který by obrátil svou pozornost ke snaze vybudovat ve filmu osobitou poetiku. Toyen se to podle mě povedlo. A i zde se nám nakonec před očima rodí filmový příběh, velmi silný příběh. Na rozdíl od jiných filmů je však popisován pomocí zámlk a mlhavě načrtnutých dějových linek, a divákům je tak alespoň ponechán prostor pro vlastní abstrakci.
Pro mne je Toyen filmem o lásce a tvorbě v nelidském čase druhé světové války, v době popírající v základech samotný život. Před našima očima se odehrává vztah dvou lidí, rodící se v každodenní realitě smrti; vztah, jehož odvaha a oběti jsou popsány s odzbrojujícím minimalismem. Film popisuje Toyen a Jindřicha Heislera jako osobnosti, pro něž láska, tvorba a život jedno jsou. Jsou to jediné důležité, základní.
S koncem války však nepřichází vysvobození z tíživé noční můry a kromě těch střepin snů, jež se nám všem pořád zabodávají do cév a vlásečnic, navíc přichází realita podobná dalšímu děsivému snu. To jsou životní a surrealistická východiska tohoto období – život není krásným, růžovým snem, útěkem z reality, ale tím nejděsivějším snem, jaký si dokážeme představit, snem, jenž však musíme žít.
TOYEN (ČR 2005): režie: Jan Němec; scénář: Tereza Brdečková, Jan Němec; kamera: Jiří Maxa; hrají: Zuzana Stivínová, Jan Budař, Tobiáš Jirous ...
(29. 12. 2005, 12:00)
© Literární novinky (http://litenky.ff.cuni.cz/) 2005
článek naleznete na adrese http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-1346