WEB UKONCIL PROVOZ. TOTO JE ARCHIV. NENI MOZNE SE PRIHLASOVAT.
Mé čtení Boženy Němcové - Literární novinky

Mé čtení Boženy Němcové


Jan Hron



V českém kulturním prostředí už dlouhou dobu žije obraz Boženy Němcové jako autorky idealizující skutečnost. Václav Černý například v Knížce o Babičce tvrdí o tvůrčím postupu Boženy Němcové, že předpokládá tři složky: ”převahu snu či imaginace nad tvořivými schopnostmi ostatními, antitetickost světa skutečného a světa vysněného, inspirovanost citovou”. Němcová tedy nejenže idealizuje skutečnost, ona dokonce vytváří skutečnost novou, a to sice skutečnost neskutečnou, neboť vysněnou.
K tomu opět Václav Černý:
"Objektivně daná skutečnost je u Němcové nahrazována světem vysněným, kde lidské poměry a vztahy řídí láska."
Jinými slovy říká totéž F. X. Šalda v přednášce Umělecký typ Boženy Němcové:
"Její dílo umělecké není dáno tím, co jeho autorka vypozorovala, poznala nebo prožila v životě vlastním; je z valné části ztělesněním toho, čeho se v něm dotoužila a dosnila, je z valné části z téže látky jako její tužby a sny."
Toto zdůrazňování „snu a tužeb“ v tvorbě pak přirozeně vede k názoru, že svět Boženy Němcové je vlastně nepravdivý. K tomu se příznačně vyslovila v jednom rozhlasovém rozhovoru Jaroslava Janáčková:
"Víte, ona Babička není ze života. (…) A na to člověk musí přijít. Dokud tu knížku bere jako obraz ze života, tak ji může jenom zesměšňovat, nebo ji brát jako tu limonádu, všechno je tam idealizované, je to vlastně směšné, jak to není pravda."


Idealismus


Psalo se už samozřejmě mnoho o tom, že se Božena Němcová v Babičce odchyluje od skutečnosti, kterou zažívala ve svém mládí, a že si ji často přizpůsobuje svým literárním či jiným potřebám tím, že ji tu i onde „přikrášlí“. To ale nakonec není pro samotné čtení to nejdůležitější. Ta nejlepší a pro čtenáře nejsilnější místa v Babičce - a ostatně ve všech ostatních pracích - totiž působí tak silně především proto, že jsou výsostně pravdivá. Pravdivá ne ve smyslu, že odpovídají historické skutečnosti, ale že postřehují něco podstatného z obecně lidské zkušenosti. Tvrdím podstatného a mám tím na mysli, že se Němcová snaží čtenáři zprostředkovat zkušenost ideální podoby světa. A její umění spočívá v tom, s jakou sugestivností, uměleckou přesvědčivostí a věrohodností umí tento ideální svět vykreslit.
Jak známo, tématem jejích prací je vesnické prostředí, její snahou je nacházet v tomto prostředí to nejkrásnější, ať už se jedná o charaktery postav, o společenství, ve kterém tyto postavy žijí, nebo o jejich mezilidské vztahy. Právě tím Němcová ční nad většinou ostatní české literatury věnující se tomuto tématu: v ní převažuje obraz vesnice neideální, všedně reálný. Vytvářeli jej autoři, kteří se dívali na vesnici kritickýma očima, poukazovali na věci, které se děly, ale dít by se neměly, zobrazovali chudobu nebo drsnost mezilidských vztahů, ať už mezi manžely, nebo mezi rodiči a dětmi apod. Ne snad, že by Němcová byla nějakým způsobem odtržená od toho, co se skutečně dělo, nebo že by se snažila něco zamlčet či zamlžit, reálný pohled i kritičnost jsou u ní přítomny také, nejsou ale tím jediným, a už vůbec ne tím nejdůležitějším. Není její snahou zachycovat skutečnost takovou, jaká je, ale takovou, jaká by být měla.
Ještě před tím, než se pustíme do jemnějšího zachycování tohoto idealismu, ptejme se, kde se u Němcové a v jejím díle vůbec vzal. Lze samozřejmě říct, že ho Němcová prostě měla v povaze, že byl tím, čím byla prolnuta její duše už od dětství a mládí a co jí neopouštělo prakticky do její smrti. Ostatně najdeme pro něj v jejích textech i v jejím životě mnoho důkazů.

Literatura - věc veřejná


Musíme však zmínit ještě jeden moment, který měl podstatný vliv na její idealismus a který mu dal zřetelný směr: vlastenecké prostředí, které Němcová poznávala především v době svého prvního pražského pobytu, a to, jak toto prostředí chápalo smysl literatury. Ta měla v té době za úkol formovat, zkulturňovat, vzdělávat, nebo dokonce vychovávat společnost, nebyla tedy rozhodně chápána jako něco nezávislého na otázkách mravnosti a etiky, něco odtrženého od společenského dění a uzavřeného pouze do vlastního světa. Jako výborný příklad takového přemýšlení o literatuře nám může posloužit Karel Havlíček Borovský. Toho ostatně také můžeme pokládat za nejlepšího reprezentanta přemýšlení o literatuře kolem roku 1848, neboť právě on byl v té době jednou z nejvýznamnějších - ne-li vůbec tou nejvýznamnější - osobností tehdejšího českého kulturního i politického života.
"Obyčejně se říká, že jest umění samo v sobě ukončené, že má za účel jen tvoření, že nemusí mít žádnou tendenci atd. To však jsou, jak se zdá, jen plané řeči, asi tak, jako když státy jeden od druhého neodvislé jsou a samostatné, avšak jen tak dlouho, pokud jeden druhý nepřemůže. Totéž platí i o tendenci poezie. (…) Na každý způsob jest tendenční poezie lepší než netendenční, protože jest víc: jest totiž předně poezie, a pak ještě o něco víc. Rozumí se však, že musí být především opravdu poezie, neboť špatná poezie s nejlepší tendencí přece nebude nikdy tendenční poezie."
V takovém prostředí, kde se za nedílnou součást literatury chápala tendence, přihlášení se k určitým hodnotám, byl pak každý nový literární počin vnímán nejenom jako literární událost, ale také jako událost společenská. Každá novinka z literárních kruhů se tak ve společnosti prožívala, přetřásala, haněla či chválila, někdy dokonce vyvolávala pohoršení, to v případě, že mířila příliš proti většinovému mínění. Havlíček k tomu sám ironicky poznamenává v době po vydání své skandální kritiky Tylova Posledního Čecha:
"Kritik nikdy nesmí vyjít po šesté hodině večerní ven na ulici bez hůlky."
Takové reakce samozřejmě vůbec neznamenají, že by české vlastenecké prostředí bylo nějak homogenní a názorově sterilní, ale pouze to, že zkrátka nebylo jedno, co nového se v něm objeví. A právě tato nelhostejnost, ale naopak kritické nastavení k tomu, co se v literatuře odehrává, pak způsobovalo živost a inspirující podnětnost literárního světa: významné osobnosti se scházely v literárních salonech, předčítaly si tam své novinky, diskutovaly o stavu společnosti, vyměňovaly si dopisy, pracovaly společně v redakcích novin, vzájemně se podporovaly, přátelily se spolu. I přestože měly na spoustu konkrétních věcí odlišný názor, žily jedním společným úkolem: péčí o českou kulturu. Nebyly tudíž jenom literáty, ale osobnostmi rozprostraněnými svými zájmy do vícero sfér, počítaje v to v první řadě sféru společenskou. Karel Havlíček Borovský pěkně a na svou dobu provokativně formuloval ideál tohoto zájmu o věci společné takto:
"Byl by již čas, aby nám to naše vlastenčení ráčilo konečně z úst vjeti do rukou a do těla, abychom totiž více z lásky pro svůj národ jednali, než o té lásce mluvili, neboť pro samé povzbuzování k vlastenectví zapomínáme na vzdělávání národu."

Vzdělávání národa


Právě tato tendence vzdělávat a vychovávat se promítla do díla Boženy Němcové především. Božena Němcová nebyla typ, který by razil v prostředí vlastenců nějaké nové směry, její role byla jiná: dokázala se nadchnout pro to společné, vnímat podněty, kterými ji zahrnovali její přátelé, a přijímat na sebe úkoly, které z toho všeho plynuly. Rostla pak díky nárokům, které na ní vlastenci kladli, to byla motivace a živná půda, díky které se mohl její talent rozvinout do takové úchvatné podoby. Přesvědčení o tom, že je potřeba vychovávat, je také přítomné v publicistice a pak v několika soukromých dopisech. Němcová na jednom místě naříká nad nevzdělaností žen:
"Neostýchám se vyznati, že my ženské, byť by nám třeba říkali ”milostpaní”, až k ustrnutí zanedbány jsme ve všem, co se týká vyššího života."
Jinde si stěžuje na obecnou nevzdělanost mezi lidem:
"...i zlořečím té vládě, jež raději dala zdivočiti lidu nemravností, nežli jej dříve ve školách vlasteneckých vychovati a svědomí jeho ušlechtiti a pak teprv po chlebě do světa poslati."
Pokud jde o beletristickou část díla Němcové, výchovná tendence nechybí ani zde, má ale podobu jinou. Němcová ve svých povídkách vychovává kladným vzorem, soustředí se především na vnitřně (a často i fyzicky) krásné postavy s ryzím charakterem. Dobře to vystihuje Felix Vodička:
"Němcová měla na mysli ty hodnoty venkovského života, které se mohly stát vzorem pro celou národní společnost, tj. i pro obyvatelstvo měst, spjaté zpravidla svým původem s venkovem, pro příslušníky drobné české buržoasie i nově vznikajícího proletariátu."
Pokud se autor rozhodne čtenáře vést k nějakým hodnotám, vždy hrozí, že sklouzne k didaktičnosti. V nejlepších pracích Němcové ale rozhodně nenajdeme nabádavý tón, návodnost, schematičnost, ani klišé. Čím je to způsobeno? Němcová dokáže vykreslit kladný ideál barvitě, plasticky a působivě. Tak například celá povídka Pan učitel, kterou psala Němcová pro učitelský časopis a která měla za úkol ztvárnit ideál učitele, je poskládaná pouze z konkrétních příkladů výstižně zachycujících hlavní postavu. A Němcová klade takové příklady, že „Pana učitele“ v závěru povídky prostě nemůžeme nemít rádi. Tímto zdůvěrňováním nás tak vlastně nenásilně přesvědčuje o tom, že je to postava kladná. Příběh plyne velmi hladce, nikdy se nezarazíme s rozpaky typu: tady se odehrává něco nevěrohodného, tady se postava chová podivně vykonstruovaně apod.

Plnost citu aneb Výchova dobrem


Němcová zde i v ostatních pracích výborně zužitkovává svůj velký dar postřehu. Ten prostupuje už její rané publicistické práce, které se ostatně dají chápat mimo jiné také jako příprava na její vrcholná díla. V nich se pak tento talent zúročuje ve schopnosti vyjádřit na malém prostoru velké napětí a dramatický náboj, a to prostým a přirozeným jazykem. Literární svět Boženy Němcové je plný momentů, které člověka citově vtahují přímo do středu děje, kdy se například dokáže zachytit jemný detail lidského gesta, které v sobě soustřeďuje silný lidský prožitek. Vezměme si následující ukázku ze závěru vyprávění o Viktorce z Babičky (moment, kdy Viktorka přichází ke svému umírajícímu otci), která je vyskládána z velmi dovedně vybraných a přesně vystižených drobných situací, které dohromady dávají sugestivní celek:
"Za chvíli vedla (Mařenka - pozn. autora) Viktorku mlčky do světnice. Tato hrála si s petrklíčem, a ty krásné, ale matné černé oči ani se s něho nepozdvihly. Mařenka vedla ji jako slepou bábu. V sednici bylo ticho. S jedné strany lože klečela matka, u nohou jediný syn; starý měl ruce složené přes prsa, oči byly obrácené již do nebe, zápasil se smrtí. Mařenka přivedla Viktorku až k samému loži; umírající obrátil oči po nich a blahé usmání přelítlo mu tvář. Chtěl ruku zdvihnout, ale nemohl. Viktorka snad myslila, že něčeho chce, položila mu do ruky petrklíč. Ještě jednou na ni nemocný se podíval, vzdychl - a byl mrtev. Přinesla mu šťastnou hodinku. Matka se pustila do nářku, a jak Viktorka slyšela tolik hlasů, divě kolem sebe se ohlídla a ze dveří ta tam."
Zatím jsme jen popisovali techniku, kterou Němcová zživotňuje svůj ideální svět. Stále jsme se ale ještě nedostali k tomu, co tvoří podstatu tohoto světa. Působí na člověka už jen tím, kolik kladných postav v něm vystupuje a kolik dobrých skutků se v něm stane, že v tomto světě tepe vřelá láska, že mezi lidmi panují čisté vztahy a mají k sobě lidé blízko s přirozenou samozřejmostí, že v něm spolu dokonce dokážou upřímně hovořit lidé různého společenského postavení, že v něm tak často dobro vítězí nad zlem atd. atd. Jsou to všechno rysy, které byly už mnohokrát zmíněny. Velmi důkladně o nich píše například Šalda. Je ale ještě jedna základnější věc, která svět Boženy Němcové drží vůbec pohromadě, která zakládá všechny jeho ostatní “dobré” vlastnosti, která tolik dojímá, utěšuje, ale zároveň také nastavuje čtenáři zrcadlo. Mám tím na mysli, jak knihy Boženy Němcové prostupuje důraz na věrnost danému slibu. V knihách Němcové má tato věrnost tisícerou podobu: od takřka samozřejmé (když kněžna v Babičce drží své slovo a skutečně splní babičce vše, co si přeje) přes panensky čistou a rozechvělou (když divá Bára s napětím očekává příjezd své mladé přítelkyně Elšky, neboť si není jistá, jestli přijede taková, jaká byla kdysi a s jakou se měly kdysi rády), přes vášnivě prožívanou a tragickou (když se Viktorka zblázní poté, co jí zrazuje černý myslivec, nebo když Hedvika umírá vinou lehkovážného knížete) až po podobu křehkou, hlubokou a dojemnou (když se líčí scéna babiččina umírání a babička zaváže Voršu, aby její smrt oznámila včelám).

Věrnost jako východisko


Je to právě tato věrnost, která způsobuje celistvost charakterů, vnitřní nerozpornost postav a v neposlední řadě pro čtenáře i jejich lákavost ke ztotožnění. V tom je Němcová rozhodně jedinečná, je totiž málo autorů v české literatuře, kteří by měli ve svém díle podobné postavy. Většinou převažují váhavci, pasivní přemýšlivci, závislí dobráci, hloupí Honzové, kteří mají víc štěstí než rozumu, někdy dokonce přímo sociální nekňubové a ukázkoví ňoumové, zkrátka literární nehrdinové. A ve dvacátém století se literární postavy posouvají směrem k zápornu ještě víc, takže z literárního světa se stává přehlídka rozpadlých existencí, tak trochu dobráků a tak trochu hajzlů, žoviálních donchuanů, ležérních lehkovážníků a jiných - pro čtenáře nesympatických - lidí. A opět můžeme zopakovat: Němcová takové postavy také zná a také je umí popsat, ale nejsou v centru jejího zájmu, nikdy neexistují samy o sobě, vždy mají nějaký protiklad, který je nadto důležitější. Možná tady se skrývá vysvětlení toho, proč se z Němcové dělá autorka vysněné idyly. Možná my, lidé 20. století, už nejsme schopni brát s plnou důvěrou svět ideálních hodnot.
Na Boženě Němcové jsou často vyzdvihovány kvality jazykové a čistě literární. Básníci ji vzdávají hold a díky za její moderní jazyk, literární vědci oceňují její formální novátorství. To jsou ale nakonec věci v celkovém pohledu druhořadé. Její dílo je životné především díky tomu, že skvěle zpřítomňuje základní mravní otázky. Literární svět Němcové je přehledný, ale ne schematický, je stále jasné, na čí straně je dobro a na čí zlo, ale ne nějak vykonstruovaně či abstraktně, ale skrze příběhy, jednání a prožitky postav. Jinými slovy: v konkrétních situacích skutečně o něco jde. Myslím, že pokud má literatura i nadále za něco stát, z Němcové musí převzít právě tuto mravní naléhavost.



Litenky č. 1/17, roč. 2005/2006
(1. 11. 2005, 12:00)

Literární novinky

© Literární novinky (http://litenky.ff.cuni.cz/) 2005
článek naleznete na adrese http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-1255