Spadnul břečťan na Révovém nádvoří

Jana Lněničková

Útlá knížka Sylvy Fischerové Zázrak obsahuje deset povídek, jejichž pojítkem je především hlavní hrdinka. Lze u ní vystopovat mnoho autobiografických rysů.
Nejenže jméno ústřední postavy je Sylva, ale navíc jsou všechny povídky (až na Zatmění měsíce) psány ich-formou. Sylva mluví o svém dětství v Olomouci, o studiu v Praze i o psaní básní. Opravdově působí i další postavy, především pak maminka, sestra, manžel, rodinný přítel Karel. Tyto se taktéž v knize objevují velmi často. Všechny jmenované faktory působí sugestivně, přesvědčují o pravdivosti příběhů. V této souvislosti mě napadá otázka - co je realita a co fikce?
Zajímavé je řazení povídek. První nese název Alfa beta gama delta a zavádí nás do doby trávené na gymnáziu. Právě tato se mi zamlouvá nejvíce. Líbí se mi nápad dotáhnout bečku piva brzy ráno k rybníku a líbí se mi i jazyk, který skvěle zapadá do atmosféry příběhu. V knížce postupujeme k dalším okamžikům Sylvina života, ty ale nejdou chronologicky za sebou. Pravděpodobně existuje klíč k tomuto řazení, já jsem ho však neobjevila. Celý soubor uzavírá povídka, ve které Sylvina matka umírá na rakovinu. Zatímco v předchozích příbězích se zázrak stal (ať už šlo o spadlý břečťan v Klementinu, záhadné horolezce v zahradě, či pád režimu), v závěrečném příběhu jaksi chybí. Všichni doufají, že se matka uzdraví, nebo se alespoň dožije narození vnučky Esterky. Marně.
Další povídkou, která se trochu vymyká, je Zatmění měsíce. Není zde použita ich-forma a navíc vypráví o zvláštní rodině. Proč zvláštní? Protože všichni její členové (matka Iša, otec Martin a malý Martínek) věří, že drak dokáže sežrat měsíc. Jediný, kdo je proti této tezi, je dcerka Ester. Ovšem i zde nacházíme pojítka se zbývajícími povídkami. Sylvě se v domácím prostředí říká Iša, její manžel se jmenuje Martin, dcera, kterou čeká v povídce Kde je, smrti, tvá zbraň?, se má jmenovat Ester. Tato povídka se mi líbila ze všech nejméně, už právě pro jakousi nepřirozenost, podivnost (otec až fanaticky věří v draka a přesvědčuje o tom i svého syna, u jídla se smí mluvit pouze o počasí aj.) všech postav mimo Esterky.
Svou stavbou mi dílo připomíná mozaiku. Jednotlivé povídky do sebe postupně zapadají jako sklíčka a následně tvoří zajímavé svědectví jednoho života a možná i jedné generace. Každá povídka nám odhaluje další část Sylvina života a jejích myšlenek. I přes svůj pochmurný závěr kniha nepůsobí nijak pesimisticky, spíše naopak. Říká nám, že i ve všedních, banálních věcech se dá najít zázrak. Zároveň je v ní mnoho otázek, které si hrdinka klade, a nad kterými se pak zamyslí i čtenář.

Fischerová, Sylva: Zázrak. Praha, Torst 2005. 212 s.

LitENky č. 1/17, roč. 2005/2006
(9. 10. 2005, 12:00)

© Literární novinky (http://litenky.ff.cuni.cz/) 2005
článek naleznete na adrese http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-1221