Jeden den
karolina eliasova
Kdyby žila jeden den, uměla by jen řvát žízní, z hladu, z nudy a z ospalosti. Ze všech lidí, co chodí po Modré planetě, by se stačila seznámit pouze se svou příliš mladou matkou, flirtujícím gynekologem, starou sulcovitou porodní asistentkou a možná by na ni něco zažvatlal i přiopilý otec.
Kdyby žila jen jeden den, z celého světa by spatřila maminčino lůno, doktorův zkrvavený plášť, svraštělé ruce přesluhující sestry, jedno popraskané keramické umyvadlo a plno podivných ocelových nástrojů. Poznala by kovové lesy dětských postýlek, žlutá jezírka nočníků a srdceryvný zpěv ostatních neviňátek.
Kdyby žila jeden jediný den, největší rozkoší života by se jí stalo cucání prstu, sání mléka a bloudění v říši snů.
Kdyby žila pouhých dvacet čtyři hodin, nestihly by se jí prořezat první zoubky. Nezbavila by se smrdutých, navlhlých plínek, neochutnala by tuhou stravu a nezjistila by, že do pusy a do nosu se dá strčit snad úplně všechno, vlastní končetiny nevyjímaje.
Nikdy by rodiče nezatahala za vlasy ani za uši. Nikdy by si nerozbila koleno, vlastně by neučinila jediný krok. Celý život by proležela v železné kleci, v neznámém, sterilně bílém skladě mimin. Úplně sama.
Nikdy by ji maminka nevzala brzy ráno za drobnou ručku a neodvedla by ji z útulného pokojíčku do zchátralých jeslí mezi samé cizí, zlé lidi. Nikdy by se tolik nebála, že ji rodiče opustili.
Ve školce by pak nikdy nedostala pusu od tlustého chlapečka s nudlí u nosu. Nikdy by se nenakazila angínou a nikdy by nemusela pít odporný výluh z cibule a cukru.
Kdyby její život skončil hned prvního dne, nemusela by sedět v první lavici a dokolečka vymalovávat čárky a vlnovky do rozšklebených řádků modrého sešitu. Nikdy by jí kluci nehodili do kaluže a ona by nikdy nemusela začít ze strachu lhát. Nikdy by se nenaučila tak rychle utíkat. Nikdy by nepocítila touhu mstít se. Nikdy by nedostala první plnicí pero a nikdy by nevylila surovému mazánkovi pí.uč. inkoust na hlavu. Nikdy by jí pí.uč. třídní nenapsala poznámku a otec by ji nikdy nezavřel za trest do skříně. Nikdy by se nezačala bát tmy ani by otci v životě neukradla cigaretu. Nikdy by nepropadla nikotinu. Nikdy by se nemusela schovávat před maminkou a pak se cítit provinile.
Kdyby její život proběhl v 1440 minutách, nepřečetla by si E.A. Poa a neprojevily by se u ní umělecké sklony. Nikdy by nenamalovala bortící se střechu pravoslavného kostela, líné kachny pohupující se pod obloukem mostu, list chvějící se ve větru. Nikdy by se nesetkala s podivíny, kteří „umějí“ žít.
Kdyby měl její život trvat čtyřiadvacet hodin, nikdy by se nezamilovala a slovo láska by pro ni znamenalo totéž co krmení nebo přebalování. Nikdy by nezaslechla tlumený pláč svého poškrábaného srdce. Nikdy by se nesnažila ze své mysli vyplavit všechny vzpomínky. Nikdy by se v ní neuhnízdil strach a nedůvěra k lidem.
Nikdy by se nemusela bát vynášet rozhodnutí určující její příští bytí, protože kdyby jí bylo vyměřeno 24 hodin života, žádná vzdálená budoucnost by pro ni neexistovala. Proto by si nikdy nepřála pohlédnout Smrti do hlubokých černých důlků a prohodit s ní několik prázdných slov. Nikdy by tak silně netoužila znovu se narodit.
Jednoduše by ji to vůbec nenapadlo, protože právě přišla na svět a za dvacet čtyři hodin jej, nepočerněná tuší života, opustí.
(24. 5. 2005, 12:00)
© Literární novinky (http://litenky.ff.cuni.cz/) 2005
článek naleznete na adrese http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-1082