Tentokrát se totiž zpěvačka nechala inspirovat zážitky ze svých cest, a tak její nové album trochu připomíná cestopis po Evropě. Právě tímto se liší od dvou předchozích. I na nich jme mohli zaslechnout francouzskou větu, či odkaz na Brémy, ale nikdy v takové míře jako nyní. Radůza zpívá francouzsky, italsky, polsky, norsky i rusky. Pokud náhodou neovládáte všechny tyto jazyky, nezoufejte, protože CD obsahuje překlady cizojazyčných textů. Atmosféru jednotlivých zemí vystihuje nejen jejich řeč, ale i typická hudba. Silný dojem ve skladatelce jistě zanechalo Norsko, o čemž svědčí skladby Na sever a V hoře. Známá je i spolupráce Radůzy s polskou kapelou Swoja droga, vliv polštiny uslyšíte v Zas oči moje či Papierosy.

Akordeon a nezaměnitelný hlas podmalovává kytara Omara Khaouaje, kontrabas a housle Františka Rabu (oba KOA) a harfa Ivanky Pokorné. V menší míře než na harmoniku hraje Radůza na kytaru, tyto skladby mi silně připomínají Karla Plíhala či Zuzanu Navarovou ( Sněží, Teď když spíš). Ti, co mají Radůzu spojenou pouze s akordeonem a kytarou, budou překvapeni, protože zde hraje i na altovou zobcovou flétnu, vozembouch a „malou vyřezávanou píšťalku z Bulharska“.

Radůza zůstala věrná svému tvrzení, že nepíše veselé písně. Její skladby ale nemají nádech depresivnosti, je z nich totiž cítit, že z každé situace se dá najít východisko. Jako výjimka by se mohla zdát rozverná Una cartolina, ovšem zdání klame. Opravdu silně na mě zapůsobily Plachta a Čutora, které mi připomněly Karla Kryla. Na albu jsou i dvě skladby, které se mi nelíbily, a to Vše je jedním a V hoře, kde zpěvačka používá neobvyklých hlasových poloh.

Ústředním tématem textů je láska ve všech svých podobách. Nejčastěji ovšem je to láska zklamaná, ta co „...vždycičky sedala na játra“. Častými motivy jsou i cesta, která je lékem na všechna trápení, pití a cigareta, neboli správní kamarádi vždy po ruce.

V hoře je opravdu rozmanitá deska. Kramářskou tradicí je inspirován Dědek s cibulí, šansonem Mulhouse, valčíkem zní Zahrály housličky. Mně osobně se líbí nejen její hudba, ale i texty, způsob, jakým si neomšele hraje se slovy (např. Blondýnka: „nepřijdou, belí halí/ nepřijdou do Walhaly/ ty co lhali“).

Osobitý ráz interpretky se nezapře v žádné z 21 skladeb. Evidentní radost ze hry, živelnost a spontánnost, kterou bychom od té drobné dívky z obálky ani nečekali, vás zajisté pohltí.

Radůza: V hoře. Indies Records 2005.

LitENky č. 6/16, roč. 2004/2005