WEB UKONCIL PROVOZ. TOTO JE ARCHIV. NENI MOZNE SE PRIHLASOVAT.
V nádheru světa zakletá... - Literární novinky

V nádheru světa zakletá...


Helena Hollová



Rusalka je symbolem české klasiky. Je naším národním pokladem, českou chloubou. Ačkoliv ji Antonín Dvořák zkomponoval již více než před sto lety, její příběh je stále živý a schopný oslovit široké spektrum posluchačů. Kdo by nelitoval ubohou Rusalku bledou, v nádheru světa zakletou, jež se vzdala svého krásného hlasu a veselého života vodní víly pro lásku k princi, který ji tak krutě zavrhl, a proto našel vlastní vinou smrt v jejím objetí a polibcích. Není divu, že po tomto významném hudebním díle sáhla Státní opera Praha. Premiéra se uskutečnila 5. 5. 2005, v den 60. výročí Pražského povstání.

Režie se ujal režisér Zdeněk Troška, známý svými pohádkami a "hoštickou" trilogií. Po Carmen, která byla uvedena v minulé sezóně, je to jeho druhá zkušenost s operní režií ve Státní opeře. Vyplnil avizované sliby a vrátil Rusalku do "skutečného" lesa k jezeru, kde v mlžném oparu tančí vodní žínky a kde vládne vodník.
Scénu považuji za zdařilou, napodobeniny stromů působí opravdově a zadní projekce "protáhne" jeviště tak, že máte pocit, že je jedním velkým nekončícím jezerem. Zámek představuje velké schodiště, v jehož blízkosti je kašna, ze které vystupuje vodník, když si jde pro odvrženou Rusalku. Kulisy jsou podařené a budí dojem skutečnosti.
Kostýmy jsou také tradiční, pouze samotnou Rusalku by si člověk představoval v něčem působivějším, než jsou její usedlé modré šaty, které má na sobě na zámku. Choreografie se ujala Dana Morávková. Pokud se děj odehrává v lese u jezera, jsou divoké reje vodních žínek zcela na místě, ale svatební tance na zámku působí trochu přeplácaně. Na jevišti je v jedné chvíli kromě prince s Rusalkou a cizí kněžnou tolik tanečníků, že máte pocit, že pokud se tančící pár od sebe oddálí, už se v tom chumlu nikdy nenajde.
Hlavní role se zhostila Eva Urbanová. Zřejmě se jedná o její další uskutečněný pěvecký sen. Divákovi však ani zdaleka nepřipomíná onu éterickou vodní bytost, vyznačující se lehkou chůzí a ladnými pohyby. Bohužel ani její výslovnost nebyla natolik dobrá, aby jí člověk rozuměl "každé" slovo. Dalšími Rusalkami jsou Slovenka Adriana Kohútková a začínající Jitka Burgetová, působící v Ústí nad Labem. Bohužel jsou obě herecky i pěvecky nevýrazné až unylé. Člověku se proto zasteskne po Gabriele Beňačkové nebo Marii Haan, která v současnosti tuto roli zpívá v Národním divadle. Prince ztvárnil Tomáš Černý, nynější "první" tenor, jehož hlas by se lépe vyjímal v operetě. Jako výborná ježibaba se představila mezzosopranistka Galia Ibragimova. Její vkusný herecký projev dokonale ladil s jejím vynikajícím hlasem. Jistá v jasných výškách i temně zabarvených hloubkách ukázala, že naše operní scéna má vynikající pěvce, ač pocházejí ze zahraničí. Do role cizí kněžny, která měla prince omámit svou lidskou krásou a vášní, byla obsazena Jindřiška Rainerová, které by člověk odpustil její korpulentní vzhled, ale v žádném případě ne její hlas! Nešťastná byla volba vodníka. Když slyšíte Milana Bürgera nebo Iva Hrachovce, závidíte těm, kteří měli možnost naživo slyšet Eduarda Hakena.
Po dlouhé době má člověk pocit, že bylo vytvořeno představení mající šanci přežít několik sezón, a vytěsnit tak snad "úlety", jež se na prknech divadel ani neohřejí. Na tuto Rusalku je skutečně možné vzít děti, aniž byste se báli, že utrpí nějakou mravní újmu, která by jim mohla operu znechutit do budoucna.


HELENA HOLLOVÁ



Litenky č. 6/16, roč. 2004/2005

(16. 5. 2005, 12:00)

Literární novinky

© Literární novinky (http://litenky.ff.cuni.cz/) 2005
článek naleznete na adrese http://litenky.ff.cuni.cz/clanek.php/id-1058